Jeden z nejnotoričtějších vrahů Ruska.
Místo, kde bys našel ty nejhorší z nejhorších. V zemích po celém světě existují tisíce a tisíce věznic, některé z nich skrývají pod svou střechou jen menší zloděje či nevýrazné kriminálníky, ale když se soudní systém věnuje nejzávažnějším trestným činům, v Rusku téměř hned každý ví, že doživotí si odsouzený odsedí ve věznici Black Dolphin, tedy Černý delfín. V Čechách existuje několik notoricky známých věznic, mezi které patří například Mírov či Bory, ale Černý delfín nacházející se nedaleko ruských hranic s Kazachstánem patří do kategorie věznic, o jakých se nám V Česku ani nesnilo.
Místo, na kterém bylo postupem let vybudováno jedno z nejtvrdších vězení v celém Rusku, zpočátku sloužilo jako pracovní tábor pro odsouzence a svou činnost započalo už v 18. století. Až do roku 2000 přijímalo odsouzence různých kategorií, ale po tomto roce se stalo místem, kam si lidé chodí odsedět své doživotní tresty. Vícekrát se v médiích vzpomínalo, že v Černém delfínovi neexistují lidská práva a vězni jsou strážníky týráni, avšak oficiálně se nikdy žádné obvinění nepotvrdilo a pravdou je, že i kdyby ano, kdo by vehementně protestoval, kdyby strážníci přitvrdili, když se starají o vrahy, pedofily či kanibaly? Kdyby vás zajímalo, jak vlastně věznice dostala svůj název, může za to socha a kašna v jednom, která se nachází před vstupem do zařízení. O její konstrukci se dokonce postarali samotní odsouzenci a když jsme už začali vyprávět o vstupu, pak si můžeme také říci, že příchozí vězni mají na očích při přemisťování z jedné budovy do druhé látku, přes kterou nevidí své okolí, takže plánování útěku nepřichází v úvahu. Krom toho musí být v pohybu předklonění s rukama v poutech vysoko ve vzduchu, aby byli snadno ovladatelní a neměli šanci vymanit se ze sevření a zaútočit na strážníky.
Dnes se ale nechceme bavit jen o vězení a o tom, jak to v něm funguje. Věznice nás sice může fascinovat, ale kdyby nebylo jejích obyvatel, pak by nemělo smysl ji provozovat. Jedním z nejnotoričtějších odsouzenců žijících uvnitř Černého delfína je muž jménem Vladimir Nikolajev. I když nemá na svém kontě desítky vražd a nemohli bychom ho označit za sériového vraha, stačily mu pouze dvě na to, aby mu soud vyměřil zbytek života za mřížemi. Kdyby jste si začali o Nikolajevovi vyhledávat informace na internetu, hodně byste se dozvěděli. Nebyly publikovány žádné významné spisy, které by jeho řádění osvětlily, ale když se před pár lety televizní stanici National Geographic podařilo získat povolení k výrobě dokumentu přímo z Černého delfína, jedním z odsouzenců, kteří byli ochotni hovořit o svých činech na kameru, byl i Vladimir. Ve vězeňské uniformě ho přivedli do místnosti, kde se natáčelo a už jen jeden pohled do jeho očí nasvědčoval, že tento muž nelituje toho, co udělal.
Rozesmátý Vladimir si vzpomněl na osudnou noc, kdy se vracel domů z baru. Prý něco s kamarády oslavovali a samozřejmě, že se to neobešlo bez alkoholu, takže se mu po cestě domů trochu motala hlava. Když přišel ke vchodovým dveřím, oslovil ho jakýsi podrážděný muž s otázkou, zda mu náhodou nemůže půjčit zapalovač, protože by si rád zapálil cigaretu. Neznámo proč, zpočátku normální konverzace se najednou změnila na hádku a začaly padat první údery. Muž žádající zapalovač měl udeřit první, čemuž se však Vladimir vyhnul a rozhodl se vrátit úder, nevěda o tom, že bude smrtelný. Muž ve vteřině padl jako podťatý na zem a opilého Vladimira nenapadlo nic lepšího, než jeho tělo odtáhnout do své koupelny. Nemohl jít do vězení za vraždu, tak se potřeboval zbavit důkazů, a tedy mužova těla. Musel se rychle rozhodnout, co s ním udělá, a tak volba padla na sekáček a minuty plné ohavností. Vladimir začal muže doslova porcovat, když mu postupně odřízl obě ruce a nohy, aby se jich snadněji zbavil. V momentě, kdy se chystal uříznout druhou nohu, mu v hlavě proběhla myšlenka. Přemýšlel, jak by asi mohlo chutnat lidské maso, tak si uřízl kousek ze stehna, nechal maso uvařit a ochutnal. Jak sám řekl, vůbec mu to nechutnalo, tak se rozhodl další kousky osmažit a ty mu chutnaly už mnohem více.
Tím však jeho úchylka neskončila. Kromě toho, že lidské maso vyzkoušel sám, se rozhodl dát jednomu ze svých kamarádů kousek masa mrtvého muže, ale řekl mu, že jde o maso z klokana. Jelikož v Rusku byste na klokana narazili asi velmi těžko, jeho kamarád mu uvěřil, maso donesl domů a dal ho osmažit své manželce, která pak připravila pokrm na večeři a nakrmila jím dokonce i své děti.
Co se týče Vladimirovy druhé vraždy, o ní se neví téměř nic, ale podle všeho se i v ní objevil kanibalismus a Vladimir okusil lidské maso podruhé. Jakoby toho nebylo dost, když si pro Vladimira v roce 1996 přišly policejní složky přímo do jeho apartmánu, našly v něm zásoby lidského masa, které by muži vydržely i na několik týdnů. Na sporáku se tehdy lidské maso dokonce pražilo a jeho části byly skladovány i na balkoně a v ledničce. Snad nejhrozivěji však vyznívá věta, kterou Vladimir řekl policistům, když ho zatýkali. Prý měli na chvilku přestat a před odchodem mu ještě připravit večeři, vždyť masa má doma dost.
