Na nejnovější díl populární série od japonských autorů jsme čekali opravdu dlouho. Nyní nadešel čas, abychom nad hrou Final Fantasy XV vynesli svůj verdikt.
Tak je to tady. Konečně. Po zhruba desetiletém (!), strastiplném vývoji spatřil světlo světa patnáctý díl japonské RPG série Final Fantasy, který nás na svůj příchod opakovaně lákal řadou úžasných upoutávek, jež slibovaly nejen další velkolepé dobrodružství, ale zároveň taky poukazovaly na některé méně či více zásadní změny, které očekávané pokračování této sáhodlouhé ságy přinese. Ubránit se nadšení tak nebylo pro fanoušky žánru jednoduché, nicméně já osobně jsem k titulu přistupoval opatrně, s mírným odstupem. Před obrazovku jsem proto usedl bez jakkoliv přemrštěných očekávání, avšak na druhou stranu nikoliv s nízkými nároky. A co jsem dostal na oplátku, bylo vcelku odpovídající – kvalitní tříáčkový open-world počin se všemi svými krásami, ale i mouchami.
Recenzování hry proběhlo na verzi pro PlayStation 4 a všechny níže přiložené screenshoty pocházejí z vlastního hraní
Ve stručnosti se hlavní dějová linka hry točí kolem hlavního protagonisty jménem Noctis, potomka krále Regise ze země Lucis, a jeho trojice kamarádů, kteří mladého prince v předvečer podepsání mírové dohody s impériem Niflheim doprovázejí na cestě za jeho budoucí nevěstou Lunafreyou, dcerou vládkyně vzdáleného Tenebrae. Pro zlotřilý Niflheim je však nabídnuté příměří pouhou záminkou k proniknutí do srdce Regisova království, kterým je hlavní město Insomnia, kde připraví otce našeho hrdiny o život a zmocní se krystalu – vzácného artefaktu, který v sobě ukrývá nezměrnou kouzelnou moc. Svatební zvony znějící v mysli mladého Noctise tak vzápětí utichnou a čtyřčlenná družina náhle čelí novému poslání – zastavit niflheimskou okupaci dřív, než bude vše ztraceno.
V úvodních kapitolách má Final Fantasy XV z mého pohledu nakročeno k poměrně poutavé narativní linii, přestože lze vznést námitku, že možná ne zrovna dvakrát nápadité (zachraňování světa a dualistický boj dobra se zlem je koneckonců velmi často používaný příběhový formát). Nutno ale vyzdvihnout především skutečnost, že hře se místy velmi dobře daří prolínat akční, intenzivní pasáže s klidnějšími sekvencemi anebo scénami bohatými na emotivní, dramatické momenty. Navzdory tomu jsem však přibližně od druhé třetiny začal dostávat pocit, jako kdyby ději začal pomalu docházet dech. Původní napětí a tempo se vytratilo, čím dále jsem hrou postupoval, tím udýchanější se scénář stával, a k jemnému nabrání čerstvého kyslíku do plic se titul vzchopil až těsně u cíle. Nijak zvláště nenadchne ani z mého pohledu spíše zapomenutelný antagonista nebo silně archetypální zpracování trojice vašich kamarádů, které když pak zmáčkněte dohromady, dostanete postavu hlavního hrdiny. U hry s natolik dlouhým vývojovým cyklem by si větší péči zasloužila i úroveň anglického dabingu, a stejně tak bych rovněž očekával propracovanější obsah dialogů či slovních výměn mezi jednotlivými postavami. Když totiž téměř každý vyhraný souboj doprovází 3 nebo 4 totožné hlášky a fráze, začne vám jejich neustálé opakování po pár hodinách lézt na nervy.
Čím však hra na druhou stranu dokáže spolehlivě pohltit, je otevřený svět plný malebných scenérií, kouzelných přírodních útvarů a prazvláštních tvorů připomínajících dinosaury – jen jsou ještě o něco podivnější a děsivější. Krajina není jen půvabná, ale také skutečně rozlehlá a k převozu mezi jednotlivými místy budete nejčastěji používat svoji svůdnou milenku na čtyřech kolech, řízení je však velice limitované a hra vůz prakticky neustále drží jen na silnicích. Kromě jízdy v automobilu můžete (po splnění určitého úkolu) s celou svojí pánskou družinou mírně připomínající Tokio Hotel urážet vzdálenosti také na hřebu Chocobů, velkých rozkošných opeřenců, kteří přijdou vhod například během volného pohybu v otevřených prostranstvích a průzkumu okolí.
Krásy otevřeného světa nicméně budete obdivovat jen po menšinovou část příběhu, jelikož zhruba ve třetině od jeho břehů hráč odplouvá a hra se po zbytek kampaně stává mnohem více lineární. Díky docela šikovnému triku se však můžete do otevřeného světa později zase opakovaně vracet a věnovat se aktivitám, které jste dosud nesplnili. Kromě množství vedlejších (i když ne tolik zábavných) úkolů či rybolovu stojí za zmínku například i lov příšer. Podobně jako ve hře Zaklínač 3: Divoký hon totiž i svět Final Fantasy XV obývají nebezpečná monstra, na jejichž skolení si hráč může brát lovecké zakázky, za které pak dostáváte odměny v podobě zkušeností, součástí výbavy, peněz k nákupu zbraní, doplňků apod. S přehledem zde tak můžete hravě strávit dlouhé desítky hodin i po dohrání 20hodinové kampaně a stále mít k dispozici množství dalšího obsahu, pokud tedy do té doby nepadnete absolutním vyčerpáním.
O nevyužitém potenciálu děje hry si jsou zřejmě dobře vědomi i samotní vývojáři. I proto tedy před nedávnem oznámili své plány vydat v průběhu roku 2017 patche, které mají celkový příběhový zážitek vylepšit a zároveň opravit jednu z pozdějších kapitol, která se zejména v zahraničí stala ostrým terčem kritiky
Bez zajímavosti není ani přirozeně působící souhra herních mechanismů, které Final Fantasy XV využívá. Tak například ačkoliv úroveň své postavy a jejích pomocníků zvyšujete klasickými zkušenostmi, po pobití skupinky nepřítel či stáda příšer se vám nastřádané expy nepřičtou na konto ihned, ale namísto toho se uloží do „banky“, a čtveřice hrdinů z nich může těžit až poté, co se utáboříte v přírodě nebo si někde pronajmete na noc lůžko (případně po dokončení příběhové kapitoly). Za dosáhnutí vyšší úrovně pak obdržíte body, které můžete investovat do skillů rozdělených do různých odvětví (souboj, týmová spolupráce, kouzla, odolnost atd.). Odemykání nových dovedností se mimochodem opravdu vyplatí a oceníte je zejména v ostřejších potyčkách. Po těch si pak můžete lízat rány právě během zmíněného táboření, které navozuje pocit příjemné idyly u plápolajícího ohně, na němž jeden z kamarádů připraví večeři, družina následně dostane dočasné bonusy do dalšího dne a celý tento poklidný proces mezi postavami vytváří ještě silnější vzájemné pouto, které žádné zlo jen tak nezpřetrhá. Koneckonců, prohlubování vztahu mezi čtyřmi kamarády se hře daří s náramně velkou grácií a jedná se o jeden z ústředních motivů.
Důležitou, i když poněkud ošemetnou součástí Final Fantasy XV je pak samozřejmě taky soubojový systém, který probíhá v reálném čase a na první pohled se může zdát, že se jedná o jakousi primitivní akční řežbu s občasným využíváním prvků QTE. Je sice pravdou, že co se základního ovládání týče, neoplývá soubojový systém žádnou závratnou komplexitou, ale i přesto v něm často hraje důležitou roli správné načasování, volba vhodné zbraně na daného nepřítele, využívání schopností (technik) parťáků a týmových kombinovaných útoků či vrhání kouzelných výbušnin nabitých určitým přírodním elementem (oheň, mráz, elektřina). K odhalení slabin protivníka vám přitom pomůže tzv. „Wait Mode“, ten jsem ale využil jen minimálně a klidně jsem si vystačil i bez něj – zastavování času totiž nepříjemně nabourává plynulé tempo boje. Noctis kromě toho disponuje také takzvanou „Warp“ dovedností, díky níž se může během mrknutí oka přenést přes bojiště k zaměřenému nepříteli a zasadit mu tvrdý úder. Bohužel, zejména v natolik dynamickém systému boje se hráč do značné míry spoléhá i na precizní práci kamery, která ovšem ve Final Fantasy XV velice často selhává a sám jsem někdy ani pořádně nevěděl, kam tím obřím mečem vlastně máchám. Nemluvě pak o pár sekvencích během boss fightů, kdy se hraní změnilo na zběsilé mačkání náhodných tlačítek.
Na náročnosti soubojů se zásadní měrou podepisuje poměr mezi úrovní vaší postavy a úrovní nepřítele, čili se jedná opět o podobný systém, jak jej můžete znát například ze třetího Zaklínače (i zde naleznete doporučenou úroveň u jednotlivých misí, vedlejších úkolů, zakázek apod.). Pokud tedy budete bojovat s nepřítelem na přibližně stejné úrovni, moc se u hry nezapotíte, ale současně je taky třeba mít se trochu na pozoru. Skupinkami nepřátel s podstatně nižšími úrovněmi pak projedete jako horký nůž máslem, zatímco příšery s dvojnásobně vyšším levelem si vás namažou na chleba. Osobně nejsem struktury světa, v němž nepřátelé nesílí postupně s vámi, ale zůstávají na původních číslech, příliš velkým fanouškem, jelikož hráče chvílemi nutí ke zdlouhavému grindování, než se může vydat na určitý úkol, který by si nejraději zahrál okamžitě. Zároveň si pak musíte dávat pozor, abyste pro daný úkol nebyli až moc silní, protože pak hraní zase nebude žádnou výzvou. Pokud se ale dostanete do úzkých a vaše hladina životů přece jen klesne na minimum, hra vám dává ještě šanci na záchranu. Postava se dostane do fáze neschopné boje, ze které čtyři hrdiny dostanete klasickým lektvarem, pokud jej máte po ruce, případně si parťáci mohou obnovit část zdraví mezi sebou. Zemřít a vrátit se tak k poslední uložené pozici je až překvapivě obtížné.
A když je řeč o uložených pozicích, hra kromě auto-save funkce umožňuje uložit si hru také ručně. Problém je v tom, že tak nelze učinit kdykoliv a automatické ukládání během pobíhání po otevřeném světě není dobře vyladěné. Příkladem za všechny jiné je případ, kdy jsem se po courání po okolí rozhodl vejít do dungeonu, v němž mi hra ovšem nedovolila pozici ručně uložit a co čert nechtěl, právě zde mne po několika desítkách minut potkala jediná smrt během celého mého průchodu hrou. Kvůli nešikovnému auto-savu jsem pak byl navrácen o téměř hodinu zpátky a všechen neuložený postup byl rázem fuč, což bych nepřál zažít ani svému nejhoršímu nepříteli.
Pozitivní informací pro případné pochybovače je fakt, že vleklý vývoj je na technické stránce na hře znát jen opravdu minimálně, vlastně takřka vůbec. Avšak z omamného opojení rozlehlou krajinou hráče dokáže občas vytrhnout vada na kráse v podobě doskakujících objektů a rozmázlých textur v dáli, což celkový dojem částečně kazí. Zarážejícím byl taky ojedinělý případ, kdy jsem na otevřené plání zničehonic narazil na neviditelné překážky. Na druhou stranu se jedním dechem sluší dodat, že po celou dobu hraní jsem nezaznamenal žádný znatelný propad snímků za sekundu či jakékoliv padání, čili alespoň z tohoto hlediska hra pracuje bezproblémově.
Navzdory tomu, že grafická stránka hry je dle mého názoru povedená, je velmi snadné představit si situaci, kdy Final Fantasy XV nebude pro běžného západního hráče, který k sérii zatím ani nepřičichl, atraktivní čistě kvůli její pochopitelně silné japonské stylizaci. Na základě vizuálních indicií je hru navíc velmi složité zasadit do pro nás alespoň trochu povědomého historického úseku, neboť zatímco se ve třpytícím se jezeře bezstarostně koupou tvorové připomínající pradávné brontosaury, u čerpacích stanic stojí bistra jakoby vytržená z poloviny minulého století, čemuž víceméně napovídají i modely některých automobilů, tématika válkou sužovaného království zase evokuje evropský středověk a čas od času stanete tváří v tvář nepříteli v robotickém válečném stroji, který pro změnu navozuje pocit futuristické technologické vyspělosti. A do toho všeho běhá hlavní hrdina po tomto rozporuplném světě s moderním chytrým telefonem v kapse. Přesto tento obří koktejl míchající dohromady několik rozdílných ingrediencí chutná nesmírně dobře a k autorům, respektive k herní značce tento způsob prezentace již zkrátka patří, i když některým dosud sérií nepolíbeným hráčům nemusí plně vyhovovat.
V neposlední řadě je taktéž namístě vyjádřit se k otázce, zda Final Fantasy XV vyžaduje znalost všech předešlých, nebo alespoň několika posledních dílů. A zde si můžete oddychnout – nevyžaduje. První věcí, kterou FFXV hráči oznámí, je, že se jedná o hru vytvořenou jak pro letité fanoušky série, tak i úplné nováčky. Snaha otevřít vstupní dveře do světa Final Fantasy většímu počtu hráčů je ostatně patrná i ve zpracování výše popisovaných systémů, kterými se autoři snaží více přiblížit západnímu trhu a převládajícím současným trendům.
Stejně ale asi jako u každé série, i zde je lepší mít alespoň základní znalosti o světě, do něhož vstupujete. Ačkoliv se totiž hra snaží vše vysvětlovat a ozřejmovat za pochodu, můžete místy pod náporem nejrůznějších informací, názvů a jmen zůstat zmatení. Je proto na každý pád žádoucí se před samotným zahájením hry podívat třeba na filmový snímek Final Fantasy XV: Kingsglaive, který hráče uvede do kontextu hry.
Od dokonalosti dělí Final Fantasy XV ještě slušný kus cesty, zároveň však nemůže být řeč o zklamání. Hra se pyšní zejména komplexní, propracovanou hratelností, rozlehlým světem plným fascinujících přírodních krás a podmanivým audiovizuálním zpracováním, naneštěstí ale trpí několika slabými místy v oblasti příběhu, mírně řečeno zlobivým pohybem kamery v soubojích či nedostatečně hlubokým vykreslením postav, jejichž vzájemné pouto je ovšem jedním z ústředních motivů hry, který funguje skvěle. Škoda jen, že Noctisovi společníci sami o sobě působí natolik zaměnitelně. Ve finále by se u hry měli dlouhé hodiny dobře bavit kovaní fanoušci série i úplní nováčci, ačkoliv každé ze stran barikády bude zřejmé, že prostor ke zlepšení by se bezesporu našel – nehledě na to bude ale pro valnou většinu hráčů nechat se pohltit ojedinělým kouzlem Final Fantasy XV nadmíru snadné a uspokojující. A není se čemu divit. Hra je to ve svém jádru báječná, i když má své bolestivé nedostatky. 8/10
Hru Final Fantasy XV si můžete pořídit například v ověřeném obchodě Ciernydrak.sk
