Prostitutky si své poslání volily dobrovolně.
Po dlouhém a náročném dni plném práce v koncentračním táboře, kde nikomu nezáleželo na tom, zda vězeň umírá, nebo už zemřel, museli po pár měsících Němci vymyslet způsob, jak vytrvalé pracovníky odměnit. Volba nakonec padla na založení nevěstinců ve více koncentračních táborech po celé Evropě a první dveře otevřel v roce 1942 v táboře Mauthausen v Rakousku.
Nápad založit nevěstince se ženami a darovat vězňům přibližně 15 minut intimního času se ženou měl pouze jediný úkol, a tím bylo dosažení maximální motivace a produktivity mezi vězni. Plán se nacistické vrchnosti zalíbil natolik, že po otevření nevěstince v Mauthausenu se velmi rychle začaly objevovat další a po Ravensbrücku, Buchenwaldu, Dachau a Flossenbürgu se na řadu dostala i polská Osvětim.
Místní nevěstinec se nacházel hned za známou tabulí Arbeit Macht Frei. Sídlil v bloku označovaném Block 24 a za implementaci nápadu a jeho proměnu na fungující instituci v rámci koncentračního tábora byl zodpovědný doktor Siegried Schwela. Základní podmínkou při snaze o přijetí mezi pracovnice nevěstince bylo podstoupení sterilizace, po které sice ženy už nikdy nemohly mít děti, ale v té době pravděpodobně ani nepředpokládaly, že je čeká jakákoliv budoucnost. Ženy byly do nevěstinců vybírány často i velmi spontánně a náhodně, takže pokud přišel čerstvý transport vězňů, strážníci se vyptávali žen to, zda by chtěly jednodušší a pohodlnou práci, avšak množství z nich odešlo poté, co zjistilo, že se jedná o obyčejnou prostituci .
V nevěstincích pracoval kromě ředitelství i pomocný personál starající se o to, aby byly samotné prostitutky a zároveň i všichni navštěvující vězni čistí, což byl někdy zapeklitý úkol. Muži se nejčastěji po náročném dni vraceli totálně špinaví a často i zkrvavení, a tak nebylo jednoduché využít své kupóny do nevěstince bez důkladné prohlídky a očisty. Správci nevěstinců nechtěli vidět žádné pohlavní nemoci, a tak sexuální akt probíhal i s dezinfekčním krémem na obou genitáliích a dovolená byla výlučně misionářská poloha, na což dokonce dávali pozor strážníci.
Vězni si mohli s prostitutkami užívat pouze v místnostech, které obsahovaly průzor vytvořen k tomu, aby strážníci mohli zajistit, že jeden muž stráví s konkrétní prostitutkou nanejvýš patnáct minut a po této době bude následovat další vězeň. Ani výběr správné prostitutky pro jednotlivé vězně nebyl jednoduchým úkolem, protože tvrdé rasové zákony platící v Třetí říši platily i v koncentračních táborech. Pravidla proto hovořila o tom, že sexuální styk mohli mít pouze Němci s Němkami a Slované se Slovankami, přičemž Židé a Rusové žádná práva v oblasti nevěstince neměli.
Život prostitutky v koncentračním táboře s pořádným kouskem sebezapření nebyl špatný. Ačkoliv informace z různých deníků a zápisků tvrdí, že jedna prostitutka musela v nevěstinci obsloužit od šesti do osmi mužů a volno neměly ani v neděli odpoledne. Na druhé straně, prostitutky si od příslušníků SS vysloužily speciální chování, protože každá prostitutka dostala vlastní útulný pokoj i se zařízením a nábytkem, a tak zapřely silnější pracovnice své tělo a věnovaly se čistě psychologické hygieně. I když měli strážníci v táborech oficiálně zakázáno navštěvovat nevěstince s cílem užít si sexuální styk s jednou z pracovnic, pravidelně se stávalo, že strážníci nařízení prostě ignorovali a ve svém volném čase byli stálými zákazníky prostitutek, kterým se často svěřovali i s informacemi o průběhu války a prostitutky díky tomu byly zřejmě nejinformovanější osoby z řad vězňů.
Většina vězňů se po skončení války vyjádřila, že založení nevěstince v táboře Osvětim nebyl ze strany nacistů pozitivní krok, kterým by chtěli lidi upřímně odměňovat a motivovat, avšak jeho skutečná role byla o dost rozdílná. I v případě nevěstinců vsadili nacisté na lidské utrpení znásobené těžkou celodenním prací. Sexuální styk s prostitutkami pak nebyl ani v nejkrásnějším snu požitkem, ale spíše trápením a doslovným mučením zubožených těl na jedné i druhé straně barikády.
