10 zapomenutých operací z nejničivějšího konfliktu.
V následujících odstavcích si představíme troufalé plány z období 2. světové války, které mohly urychlit vítězství bojujících stran nebo je naopak úplně pohřbít. Ve znamení „člověk míní, Bůh mění“ se však žádné z nich neudály - zapadly prachem nebo skončily jako obtížně proveditelné alternativy.
Operace Unthinkable – 3. světová válka
Plán zrozený v hlavě premiéra Spojeného království a jednoho z nejvýznamnějších státníků 20. století - Winstona Churchilla, který již v dubnu 1945 označil postup sovětských vojsk do střední Evropy za jednu z „nejsmutnějších událostí v dějinách starého kontinentu, pro kterou není konkurence“. V obavách o narůstající vliv „červeného teroru“ se proto rozhodl požádat britský imperiální štáb o případný plán na zastavení této hrozby.
K prezentaci alternativ došlo 22. května 1945 - plán s krycím názvem Unthinkable (Nemyslitelné) konstatuje, že komunistické Rusko se stalo po nacistickém Německu novou hrozbou pro Západ. Druhý den D má nastat 1. července 1945, kdy 47 divizí zaútočí na sovětská vojska soustředěná v okolí Drážďan a Polska, přičemž je bleskovým útokem vytlačí z Evropy.
Součástí plánu je také masivní kobercové bombardování Moskvy či využití atomové bomby. Když se frontová linie ustálí, do války se má dále zapojit okolo 100 divizí včetně deseti divizí Wehrmachtu, které drží Angličané jako zajatce na severu Německa a jihu Dánska. Britští poradci naopak upozorňují Churchilla na početní převahu Rudé armády ve zbraních a lidských zdrojích. Zároveň se poukazovalo, že výhra by nemusela být totální a efekt překvapení by se brzy vytratil, což by bleskovou válku otočilo na dlouhotrvající konflikt s nejistým koncem.
Smrt F. D. Roosevelta a následné stahování amerických sil však rozhodlo o budoucnosti této riskantní operace. Sféry vlivu určené na Jaltské konferencí tak zůstaly zachovány a východní a střední Evropa spolu s Balkánem (kromě Řecka) se ponořily do červeného závoje na skoro 45 let.
Operace Downfall – Konec války bez atomových bomb
Jelikož byl projekt Manhattan (vývoj atomové bomby) přísně utajovanou operací, nemělo americké velení v Tichomoří ponětí o možném nasazení této nové zbraně, a proto stále počítalo s tvrdým konvenčním bojem. Velení US NAVY (námořnictvo) a USAAF (letectvo) tak dostalo za úkol připravit plán pro úspěšné vylodění amerických vojsk na japonské souostroví.
Operace nesla krycí název Downfall – po pádu Okinawu se měla americká armáda zaměřit na souostroví Rjúkú, které by po dobytí mohlo sloužit jako letecká a logistická základna k podpoře dalšího postupu. Následovala by invaze na Kjúšú (krycí název Olympic) s účastí 14 divizí, 1 300 lodí a 4 600 letadel. Po úspěchu bylo dalším cílem vylodění půl milionu amerických vojáků na Honšú (krycí název Coronote) a obsazení Tokia.
Takto mohutný plán však kladl velké nároky na logistiku, jelikož se počítalo s 610 000 tunami zásob a dalšími 686 000 tunami v případě, kdyby se daly invazní jednotky znovu do pohybu. Těžší, než vyčíslit ekonomickou vytíženost a spotřebu zdrojů, bylo odhadnout počet mrtvých Američanů a roky, které budou nezbytné k úplnému rozdrcení japonského ducha. Šílené sebevražedné útoky, partyzánské boje či vzpoury většinového obyvatelstva dávaly americkému štábu podněty k opodstatněným obavám. Odhadovalo se tak, že by během invaze zemřelo 250 000 - 1 000 000 Američanů.
Úspěšné dokončení atomových bomb a jejich shození na Hirošimu a Nagasaki však nakonec umocnily bezvýchodnou situaci Japonska, které pod nátlakem ničivé zbraně 2. září 1945 kapitulovalo, čímž se operace Downfall stala bezpředmětnou.
Operace Tannenbaum – Obsazení Švýčarska
Čtvrtý a konečný návrh německé generality na invazi do Švýcarska, který se měl uskutečnit v roce 1940 a zahrnoval útok 11 německých a 5 italských divizí do severozápadních oblastí Švýcarska, kde se měly soustředit především na horský oblouk Jura. Nacisté předpokládali, že Švýcaři jsou sice odhodláni bránit rodnou zem, ale po drtivé porážce prohlásí bezpodmínečnou a hlavně rychlou kapitulaci. Operace s krycím názvem Tannenbaum počítala s nedostavěnými alpskými pevnostmi či defétizmem švýcarských velitelů, jelikož mnozí z nich byli sympatizanty strany frontistů, která úzce spolupracovala s NSDAP.
Uskutečnění plánu komplikovaly Mussolliniho rozsáhlé územní nároky, ale i skutečnost, že následná okupace území by vázala další bojeschopné muže. Hitlerův rozkaz k útoku nakonec nepřišel a po zahájení operace Barbarossa byl čím dál méně pravděpodobný. Damoklův meč nad Švýcarskem tak postupně zeslábl a nakonec se rozplynul po spojeneckém vylodění v Normandii. Většina historiků se však shoduje, že Hitler chtěl na Švýcarsko zaútočit jedině v případě odporu. Stal se však přesný opak a země v srdci Evropy se stala dokonce poslušným spolupracovníkem německé orlice.
Operace Pike – Útok na budoucího spojence
Společná francouzsko-britská operace, která měla sloužit jako odpověď na pakt Ribbentrop-Molotov, se zaměřovala na sovětské ropné rafinerie. Ty se staly během tohoto krátkého spojenectví pro Německo velmi důležitým prostředkem k provádění smrtícího Blitzkriegu a jejich zničení by znamenalo značné oslabení bojeschopnosti nacistické mašinérie. Samotný plán se nerodil lehce, zvažovaly se různé alternativy, jako například přímá vojenská intervence do skandinávských zemí, odkud plynuly do Německa zásoby železné rudy.
Ambiciózní plány však brzy vystřídaly úvahy o bombardování rafinérií na území dnešního Ázerbájdžánu a Sýrie. Přípravy na nálety začaly v březnu 1940, letadla měla vzlétnout z Íránu a Turecka, přičemž celá bombardovací kampaň měla trvat asi tři měsíce. Operace Pike, která by možná změnila chod dějin, však padla 15. června, kdy německé tanky prolomily Maginotovu linii.
Operace Seelöwe – Pád Britských ostrovů
19. července 1940 svolává Adolf Hitler zasedání Říšského sněmu, před kterým glorifikuje dosavadní německé úspěchy a prohlašuje, že „naposledy apeluje na zdravý rozum britské vlády a nabízí Anglii mír.“ V těch dobách však dávno začínají přípravy na vylodění na britské ostrovy. Operace s krycím názvem Seelöwe (Mořský lev) počítá s příslibem Hermanna Göringa, že smete anglickou RAF a v krátkém čase získá totální leteckou nadvládu nad ostrovem. Následně má proběhnout vylodění mezi Doverem a městem Brighton, kterého se zúčastní 38 divizí (z toho 6 tankových a 3 motorizované) a 2. a 3. letecká armáda (přes 2600 letadel).
Velení německého námořnictva potřebuje na takovou rozsáhlou akci 155 transportních lodí, 1722 lodních prámů, 471 remorkérů a přes 1160 velkým motorových člunů. Původní termín bojové operace – 15. srpen 1940 – se však po porážce Luftwaffe a skutečnosti, že německému námořnictvo se nepodaří shromáždit dostatečný počet plavidel, odkládá na květen 1941. Později se však z plánu úplné odstoupí a slouží už jen jako „kamufláž“ nové invaze – plánu Barbarossa – přičemž tak má posílit dojem, že na Rusko se nezaútočí, dokud nepadne Londýn.
Operace FS – Obklíčení Austrálie
V roce 1942 se uskuteční v hlavním štábu porada mezi veliteli japonského námořnictva a pozemních sil, přičemž se vytyčuje nový cíl. Země vycházejícího slunce obsadila během pěti let bojů značnou část Pacifiku a nyní se zaměřuje na nejmenší kontinent. Vzniká tak plán na přímou invazi do Austrálie s cílem zabrat toto území dříve než spojenci a vyhnout se tak možnosti, že by mohlo sloužit jako základna nepřítele. I když s operací byla většina generality spokojená, velikost kontinentu by znamenala vázání více než 10 divizí, které by musely být staženy z neklidného Mandžuska.
Přeprava a zásobování by byly logistickou noční můrou. Vzniká proto alternativa s názvem Operace FS, která počítá s obklíčením a „vyhladověním“ Austrálie prostřednictvím okupace Papuy-NovéGuiney, Šalamounových ostrovů, Nové Kaledonie či Fidži. Plán na blokádu nejmenšího kontinentu se však nakonec neuskuteční, ambiciózní plány Japonců ochromí série porážek a hegemonie amerických sil v Tichomoří.
Operace „Cherry Blossoms at Night“ – Zamoření USA infikovanými blechami
V závěrečných dnech 2. světové války se rozpadající Japonské císařství odhodlá k poslednímu odporu. Jednotka 731 zabývající se biologickým a chemickým výzkumem přišla s plánem na ničivý útok na Spojené státy. Operace s krycím názvem „Cherry Blossoms at Night“ počítá s využitím 12 letadel dlouhého doletu Aiči M6A Seiran, které mají vypustit v blízkosti San Diega kapsle s infikovanými blechami. Ty se mají rozšířit do celé jižní Kalifornie, zabít desítky tisíc lidí a zpomalit Američany v Tichomoří. I když byla samotná mise mimořádně riskantní, prošla schválením a byla naplánována na 22. září. Smrtící biologickou zbraň však zastínila atomová bomba a následná kapitulace Japonska 2. září 1945.
Plán Rubber – Vliv nad Atlantikem
Plán americké armády na obsazení Brazílie z důvodu získání převahy nad německým námořnictvem v bitvě o Atlantik. Důvodů k invazi do jihoamerické země bylo několik – od severobrazilského pobřeží vede nejkratší trasa do severní Afriky či Evropy. Stejně tak existovalo riziko, že celá Brazílie v čele s diktátorem Getulio Vargasem vstoupí do války po boku mocností Osy. Spojené státy nejprve zkoušely nezáviděníhodnou situaci vyřešit diplomaticky a požádaly Brazílii o poskytnutí leteckých základen, ale nepochodily. Po kapitulaci Francie získali Němci i kolonie v Africe, odkud by mohlo dojít k vyslání expedičních sil do Jižní Ameriky, což by výrazně pomohlo Německu k získání moci nad Atlantikem.
Tajný plán Rubber se tak ukazoval jako nevyhnutelnost. Cílem se stalo dobytí strategických letišť a přístavů na severu Brazílie. Problémem však byla geografie – nevhodné pláže, bažiny či nepřístupné lesy, které by americkým pozemním vojskům způsobily značné problémy. Útok měly provést dvě divize s podporou bojové lodi USS Texas a letadlové lodi USS Ranger. Nácvik vylodění v lednu 1945 však ještě více odkryly špatné podmínky panující na cílových plážích. Americké velení se tak nakonec rozhodlo upustit od operace Rubber a najít zcela jiné způsoby, jak získat kontrolu nad druhým největším oceánem světa.
Plán Ketsu-Go – Poslední výkřik Japonska
Plán japonské generality na obranu „božího souostroví“ nese název Kets-Go (Rozhodnutí) a počítá s využitím celého 70milionového národa. Pod tlakem propagandy a císaře se mají muži a ženy, staří i mladí, mobilizovat k poslednímu boji až do hořkého konce. Poslední defenziva počítá s 2 350 000 důstojníky a vojáky pravidelné armády, všemi letadly (bojové, výcvikové či pozorovací) a vozidly. Kromě profesionální armády má být zmobilizovaných dalších přes 3 700 000 lidí, z nichž však kvůli nedostatku munice a stupňujícími nálety dostane zbraň až každý desátý.
Většina odvedenců je proto nasazena na kopání tisíců kilometrů podzemních chodeb sloužících japonským vojákům jako úkryt před hegemonií amerického letectva. Celkový plán Kets-Go počítá s vytvořením obranných prstenců, jejichž středem se stane Tokio (přesněji císařský palác). Jako přechodné sídlo císaře mělo sloužit Nagano, odkud se měl vést i poslední partyzánský boj. Generální štáb císařské armády se měl v případě potřeby přemístit do jeskyní Macuširo na ostrově Honšú. Právě zde bylo před koncem války vykopaných přes 10 km chodeb. Ambiciózní japonské plány však končí v troskách prohlášením kapitulace 2. září 1945.
Operace Isabella – Obsazení Pyrenejského poloostrova
Německý plán na obsazení Portugalska a Španělska po úspěšném zdolání Sovětského svazu za účelem přípravy konečného úderu na Británii. Původní plán předestřel Hitler vrchnímu štábu v květnu 1941 – hlavními cíli se staly Pyrenejský poloostrov a Gibraltar, díky kterému měla Velká Británie stále otevřený vstup do Středozemního moře. Po jeho obsazení by musely anglické konvoje směřující do Egypta plout kolem celé Afriky, což by poskytlo vojskům Osy velkou výhodu. Operace počítala s bleskovou válkou a minimálním odporem španělských vojsk. Neúspěch nacistické invaze do Ruska však zařadil plán Isabelle do dlouhého seznamu operací z 2. světové války, ke kterým nikdy nedošlo.