Seznam se s dánským filosofem, jehož svérázné myšlení položilo základy existencialismu a individualismu.
Soren Kierkegaard (1813–1855) se narodil v Kodani do bohaté rodiny. Matka bývala služkou, byla tichá a nenápadná; otec melancholický, inteligentní, úzkostlivý a hluboce zbožný. Právě jeho zbožnost později výrazně ovlivnila Kierkegaardovo myšlení.
Své osudy popisuje v obsáhlých denících, které mají více než 7 000 stran a byly vydány ve 13 dílech. Zde se dočteš, že otec v mládí proklel Boha.
Trudnomyslný Kierkegaard, který hned po narození trpěl bolestmi zad, byl nucen poslouchat otcovo spílání sobě samému s tím, že za synovy potíže nese plnou zodpovědnost on a jen on. Prý mu říkával: „Dítě, ty i já obcházíme svět v němém zoufalství…“ To v Kierkegaardovi logicky způsobovalo pesimismus a velmi brzy se u něj začala projevovat typická melancholie, která předznamenala celou jeho profesní i soukromou dráhu.
Křesťanství odhaluje lidskou vinu
Položil základy existencialismu i individualismu. Chtěl zcela změnit idealismus. Kritizoval socialismus – podle něj byl pouze vnějškový. Soren Kierkegaard měl odjakživa blízko k filosofii a literatuře. Na přání otce ale v Kodani studoval teologii.
Odjakživa byl sužován temnými chmurami a pochybnostmi. Pochyboval, zda je geniálním básníkem, vyvoleným apoštolem nebo zvěstovatelem nového křesťanství. Křesťanskou církev kritizoval a tvrdil, že jeho úloha je sokratistická. Totiž, že ukazuje lidem, že jsou vinni a proč.
V souvislosti s tím se tázal, zda není divné, že jsou všichni křesťané. Někteří nepochopili ani Sokrata, který byl mnohem jednodušší. Jak mohou tedy chápat křesťanství? Celé křesťanství tak vnímal jako podvod.
Víra má Sokrata překonat
Víra má být přeci překonáním Sokrata. Sokrates byl racionalista. Pořád mluvil. Tvrdil, že ví, že nic neví. K víře se ani nedostal, protože se bál věřit. Víra je víc. Ani sám Kierkegaard se nepovažoval za křesťana. Jednalo se podle něho o něco božského, v čem se nedá žít.
V tomto kontextu tak křesťanství lidem svobodu spíše bere, než dává. Sokrates věděl, že nic neví, stejně jako Kierkegaard věděl, že katolicismus je složitý. Proto se stal protestantem. Ostatní ale k takovému prozření nedošli. Proto jsou katolíci. A nejednalo se pouze o „běžné“ věřící, ale také o kardinály apod.
Každý lidský čin je hříchem
Způsob, jímž křesťanství ukazuje na vinu člověka, se podle Kierkegaarda vyjevuje již v samotném příběhu o Adamovi a Evě. Zde je jasně patrné, že vina je spojena s činem. A následkem je trest. Kvůli Adamovi a Evě je lidstvo stiženo dědičným hříchem. Jedli ze stromu poznání a kvůli tomu byli vyhnáni z ráje. Jak oni, tak jejich potomci, byli odsouzeni k lopocení a umírání.
Jediná cesta k osvobození vede přes sebenenávist. Podle Kierkegaarda se musíme nenávidět, přijít na to, proč se nenávidět – třeba kvůli špatným vlastnostem. A potom máme možnost volby. Uvědomit si, že každý náš čin je vinou. Nebo to ignorovat. Uvědomění je ale základem osvobození. A k tomu, abychom to dokázali, máme rozum. Víme, co děláme. Jsme odpovědní.
Teologie existence
Pesimistickou teologií existence položil Kierkegaard základy pozdější filosofie existence, o které jsme nedávno také psali. Jeho záměrem je přivést jedince k plnosti jeho bytí, tedy k existenci. Ta se uskutečňuje svobodným rozhodnutím, jímž člověk sebe sama klade a uchopuje, a vírou, s jejíž pomocí se zabydluje v Bohu. Tomu předchází úzkost jako otřesení všeho konečného a zkušenost nicoty.
Onou nicotou je právě uvědomění si zátěže dědičným hříchem, který s sebou neseme už od dob Adama a Evy.
Kierkegaardův pesimismus umocnila potyčka s novináři, kteří jej jednou nakreslili v karikatuře a napsali o něm nechvalný článek. Kierkegaarda to vyprovokovalo k větší nadřazenosti a zklamání nevděčností ostatních.
Kritizoval celou tehdejší společnost. Tvrdil, že jeho doba potřebuje mučedníka, kterého by zabila a poté si uvědomila stupiditu svého činu. V tomto kontextu se oním mučedníkem stal on sám. Doplatil na to ale i Kristus, který byl jinak absolutně niterný – šel proti normě.
Současnost označoval za velké monstrózní nic. Dobu bytostně reflexivní. Tvrdil, že člověk nemá zájem dozvědět se pravdu, odkládá čin, učení, práci. Protože společnost chce mít všechny průměrné.
Úzkost jako předpoklad hříchu, ne jeho důsledek
Klíčovým termínem Kierkegaardovy filozofie je pojem „úzkosti“. Úzkost má pouze člověk, žádný jiný tvor, a je tedy určena pro něco vyššího, má hlubší význam. V úzkosti dochází k dotyku dvou světů: světu Boha a zvířecího, přírodního světa. Sexualita je podle toho hřích, protože je zvířecímu světu nejblíže.
Cudnost a stud jsou potom volajícím hlasem úzkosti. Úzkost je svoboda skrze víru, ale zároveň předpokladem hříchu. Není tedy důsledkem hříchu. Na tuto myšlenku později navazuje legendární psycholog Sigmund Freud.
Zoufalství je nemoc
Kierkegaardova teorie o úzkosti je možnou příčinou jeho rozchodu se snoubenkou Reginou Olsen, z něhož se nikdy doopravdy nevzpamatoval. Ačkoliv byl jeho iniciátorem právě on. Se snoubenkou nedokázal žít jako normální člověk, snažil se jí přimět všemožně k rozchodu, potom zrušili zasnoubení a on odjel do Berlína. Po roce se Regina vdala, byl zklamán. V denících začal psát věří, že jednou TAM bude dobře.
V tom se vyjevuje jeho stálá touha po Regině, která se stala inspirací jeho děl. Takový životní přístup, tedy úzkost, vede k uzavřenosti. Z uzavřenosti se potom stává nemoc zoufalství. A ocitáme se zase na začátku.
Copak říkal otec malému Sorenovi? „Dítě, ty i já obcházíme svět v němém zoufalství.“ Může snad Kierkegaardovi jeho pesimismus s přihlédnutím k tomu, jaké měl dětství, někdo vyčítat?
