Prokletý básník zmizl před více než 20 lety. Je však možné, že pořád žije?
Říká ti něco slovní spojení prokletý básník? Někdo jen bezradně pokrčí rameny, jiný možná z paměti vydoluje nejznámější jako Paul Verlaine či Arthur Rimbaud.
Charakteristickým znakem těchto (a jiných) autorů byla rebelie vůči ustrnulému pořádku, vzývání svobody, neochota či neschopnost přizpůsobit se společenským normám a často destruktivní životní styl plný psychických nemocí, drog a alkoholu.
Není tedy překvapivé, že tito autoři často páchali sebevraždy, případně umírali v mladém věku. Pocit prokletí však není vázán výlučně na Francii a období Rimbauda.
Báseň Karla Šebka ze sbírky Probuď se anděli, peklo spí
V širším slova smyslu se dá říci, že do tohoto „okruhu“ můžeme zařadit autory, kteří se během svého života pohybovali na okraji společnosti i literárního dění a kteří byli doceněni až po své smrti (pokud vůbec).
V tomto článku bychom ti chtěli představit jednoho z nejznámějších českých prokletých básníků. Jeho jméno je Karel Šebek a svým životním příběhem a dílem působí přímo neuvěřitelně. Závěr jeho života pak patří k asi největším záhadám českého literárního světa.
70. léta
Tento svérázný surrealistický básník se narodil v roce 1941 jako Karel Štětka. Teprve po Karlově maturitě nechal jeho otec kvůli posměchu celou rodinu přejmenovat na Šebkovi. Na Šebka mělo velký vliv dětství, které prožil se svou babičkou v Jilemnici. Doma ho totiž nečekala žádná rodinná idylka.
„Fotr tak nadával matce do kurev, že jsem si v půl třetí ráno vzal žiletku a podřízl jsem si krk,“ prozradil samotný básník v rozhovoru z roku 1994. Šebek našel východisko z této neutěšené reality nejen u své babičky, ale i v literatuře. O tu se zajímal v podstatě od dětství. Učaroval mu hlavně surrealismus a výrazně ho ovlivnilo více světových i českých básníků tohoto směru.
K jeho zálibám také patřilo téměř až obsedantní přepisování celých knih na stroji. Přepsal takto několik stovek knih, včetně několika důležitých spisů Andrého Bretona, Benjamina Péreta, Tristana Tzary či Paul Éluarda.
Po absolvování maturity si Šebek udělal sanitární kurz a nastoupil jako zaměstnanec do psychiatrické léčebny. I toto prostředí ho ovlivňovalo velmi inspirativně. Mimo jiné zjistil, že fantazie schizofreniků či jinak duševně nemocných mají velmi blízko k poezii.
Karel Šebek (vlevo), 70. léta
Spolu s několika pacienty se pokoušel z léčebny uprchnout za hranice. Plán se však nezdařil a Šebek se v té chvíli pokusil o sebevraždu. Podobné pokusy budou v jeho životě přítomny už navždy. Do léčebny se vrátil, ale tentokrát jako pacient.
Po smrti rodičů a blízkého přítele, bratrance a psychologa (a také básníka) Zbyňka Havlíčka zůstal Karel Šebek odkázán na malý invalidní důchod, pomoc svých přátel a pobyty v léčebnách.
Co se týče jeho diagnózy, nejčastěji se objevuje termín úzkostná toxická psychóza. Šebkův přítel Pavel Řezníček zmínil, že možná trpěl schizoidní poruchou osobnosti. Šebek experimentoval s nejrůznějšími drogami (např. LSD), což se v nemalé míře promítlo i do jeho tvorby.
Karel Šebek a Pavel Řezníček, začátek 70. let
Psaní básní pro něj bylo jako dýchání a každý den chrlil množství nových textů. Pavel Řezníček se k jeho textům dostal prostřednictvím jednoho samizdatového sborníku a okamžitě ho nadchly. „Šíleně jsem ho obdivoval,“ řekl Řezníček. „A ptal jsem se ho: ‚Kájo, co ti na to řekli doma, co otec na to?‘ A on řekl: ‚On to vzal a omlátil mi to o hlavu!‘“
Jeho bibliografii se pravděpodobně již nikdy nepodaří kompletně zrekonstruovat. Mnoho textů se ztratilo, několik z nich Šebek porozdával svým přátelům. Kromě poezie se věnoval i kolážím.
Když jeden čas Šebek žil v komunitě narkomanů, tak všem „naordinoval“ psaní poezie a lepení koláží. Narkomani se okamžitě dali do tvorby, a to s neuvěřitelnou vervou. Šebkova posedlost uměním byla nakažlivá.
Samotnému Šebkovi se za jeho života dostalo jen malého kritického ohlasu. Publikoval většinou v samizdatu či surrealistických časopisech v Česku a zahraničí. Po roce 1989 se jeho básně objevily v časopisech Tvar, Literární noviny, ale i ve Fragmentu či Slovenských pohledech.
nedatované
Knižně mu vyšla jen samizdatová sbírka Ruce vzhůru a časopis Tvar vydal jako svou přílohu dvě útlé sbírky jeho poezie: Probuď se anděli, peklo spí (1994) a Ani hlt motýla (napsána s Evou Válkovou, 1995). Obě tyto sbírky lze dohledat v archivu zmíněného časopisu.
Poslední fext
„Báseň je nezapomenutelná hra na vlastní život.“
Fascinujícím prvkem v Šebkově životě je jeho urputná snaha o vlastní sebezničení. Ta se mu ale vůbec nedařila. Měl za sebou totiž více než 30 neúspěšných sebevražedných pokusů. Zkoušel se oběsit, ale lano se přetrhlo. Předávkoval se léky, ale včas se ho podařilo zachránit. Ani přeřezání žil nikdy nepřineslo kýženou smrt.
Dva z jeho pokusů o sebevraždu jsou dnes už přímo legendární a neuvěřitelné. V prvním případě vyskočil ze čtvrtého patra bytového domu v Praze a dopadl na zaparkovaný trabant.
Auto bylo totálně zdemolované, Šebek však skončil jen s malou odřeninou. Podařilo se mu vstát, odejít o kousek dál a se zapálenou cigaretou v ústech vyčkat na záchranku.
70. léta
Druhým šíleným pokusům byl jeho střet s vlakem. Kráčel oproti řítícímu se vlaku přímo po kolejích. Vlak Šebka smetl a pořádně zmrzačil. Básník se ocitl na pět minut v klinické smrti. Ale ani tento pokus nebyl úspěšný a Šebek se dal zase rychle do pořádku.
Jeho blízký přítel a spisovatel Pavel Řezníček v tom měl jasno a Šebka nazval „posledním žijícím fextem“, tedy nesmrtelnou bytostí, kterou nelze usmrtit či zranit běžnými prostředky a která se v Čechách věnuje svému morbidní sportu.
Co se týče Šebkovy osobnosti, šlo o mimořádně komplikovaného člověka. Jeho přátelé ho popisují jako excentrického, depresivního a osamělého. Často k nim vešel do bytu, kde přespával i několik týdnů, případně od nich žádal peníze.
„Myslím, že měl více démonů než andělů,“ poznamenala jeho ošetřující lékařka Eva Válková, se kterou napsal několik básní. „Alespoň o těch démonech častěji mluvil a více ho trápili.“
Pavel Řezníček, Eva Válková a Karel Šebek, 90. léta
Současný prozaik Emil Hakl poznamenal, že Šebek byl divoch, který chlastal jako duha. Přesto s ním podle Hakla byla jakási zvláštní zábava.
„Ležel na matracích a psal básně na papírové pytlíky od rohlíků,“ vzpomínal Hakl. „Byl to jeden z nejnešťastnějších lidí, které jsem kdy potkal, a přitom s tím svým neštěstím nikoho neobtěžoval.“
Zmizení
„Život je choroba, kterou je nutné přežít.“
Závěr Šebkova života je stejně fascinující jako záhadný. Naposledy byl viděn 11. dubna roku 1995. Dostal propustku z léčebny v Dobřanech, kde tehdy žil, a v Praze navštívil několik přátel. Ti ho však odmítli, protože se choval dost agresivně a požadoval od nich peníze. Aby nějaké získal, tak se dokonce pokoušel prodat i svůj milovaný psací stroj.
Naposledy ho viděl jeho přítel Miroslav Drozd. Šebek mu řekl, že se chystá odejít do Francie (francouzsky uměl velmi dobře) a přišel se rozloučit. Drozd si vzpomíná, že mu dal peníze, a dokonce i nové sako.
v roce 1995, krátce před zmizením
Na Šebkově chování mu v té chvíli nepřišlo nic podezřelé, ale zpětně si myslí, že měl být pozornější. „Musím říct, že si nyní uvědomuji, že mi to asi mělo být podezřelé,“ přiznal Drozd. „Karel že by šel do Francie? Ale na druhé straně proč ne, pas mít mohl. Co já vím? Karel byl takový, jaký byl. Takže těžko říct.“
Karel se s Drozdem rozloučil a zamířil na vlakovou stanici. A tady se jeho stopa kompletně ztrácí. Od té doby ho už totiž nikdo nikdy neviděl. Jeho přátelé jeho zmizení v prvních dnech nepřipisovali velký význam, protože Šebek měl ve zvyku vypařit se i na několik týdnů, ale vždy se nakonec zase objevil.
Tentokrát se to však nestalo a po prokletém básníkovi se slehla zem. Většina teorií říká, že se mu nakonec skutečně podařilo spáchat sebevraždu. V tom případě je ale otázkou, proč se ani dodnes nenašlo jeho tělo.
„Nevím, co si koupil za ty poslední peníze, co dostal, ale myslím, že to nebylo k životu,“ vyjádřila se Eva Válková. Podle Pavla Řeznická se Šebek mohl stát obětí vraždy nějakého drogového dealera, který pak jeho tělo někde zakopal.
Nebo se mu skutečně podařilo dostat do Francie? Podle některých lidí to není vyloučeno a Šebek možná stále žije (nebo donedávna žil). Pavel Řezníček to však vždy považoval za krajně nepravděpodobné. Šebek byl podle něj sice samotář, ale vždy kolem sebe musel mít svůj okruh lidí, byla to jeho potřeba. Je nepravděpodobné, že by se od nich izoloval.
Šebkovy koláže
Úřady po pacientovi pátraly poměrně vlažně, spokojily se s teorií, že pravděpodobně spáchal sebevraždu, a úředně ho prohlásily za mrtvého.
Básník Petr Král však přísahal, že Karla Šebka před několika lety najisto viděl v Benátkách. Král vysedával v jedné kavárně, když tu najednou do ní nakoukl prokletý básník. Když si Krále všiml, okamžitě se dal na útěk. Král ho pronásledoval, ale Šebkovi se nakonec podařilo zmizet v okolních uličkách.
„Jak skončil, jestli je živý, to nikdo neví, ale myslím, že to patří k jeho osobnosti,“ řekl k tomu evangelický farář Tomáš Molnár, který se se Šebkem znal a občas mu finančně vypomáhal. Jak by ale reagovali jeho přátelé, kdyby se dnes Šebek zničehonic objevil?
„Pokud bych ho teď potkal, tak bychom se asi bez nějakého patosu pozdravili a nalili bychom mu trochu vína,“ řekl Molnár. „Pokud by nyní přišel, tak bych si řekl, že ďábel existuje a že Karel je nesmrtelný,“ řekl na rovinu výtvarník a kameraman František Tůma.
V roce 2002 se v Praze konala výstava umělce Aleše Krejčího, přičemž jeden z návštěvníků napsal do knihy návštěv tyto řádky: „Je to hezké, ale měl bys malovat jako Aleš Krejča a ne František Muzika! Karel Šebek.“ A písmo nápadně připomínalo právě zmizelého básníka, takže kdoví, jak to s ním nakonec dopadlo.
Karel Šebek se díky svým přátelům stal vyhledávaným autorem, a to nejen v Česku, ale i v zahraničí. Mimo literární kruhy však stále zůstává prakticky neznámý. V rodném Česku mu kromě výše zmíněných knih vyšel i rozsáhlý výběr z poezie Dívej se do tmy, je tak barevná (rok po jeho zmizení, tedy v roce 1996). Ten je však dnes již prakticky nedostupný (můžeš však zkusit zapátrat v knihovnách či antikvariátech).
Jeho koláže se stále vystavují na různých výstavách. V roce 2015, kdy od jeho zmizení uplynulo 20. let, zorganizovali jeho přátelé básníci další výstavu jeho děl a vydali i útlou sbírku básní s názvem Zítra je nikdy.
Pod názvem Sanitka básně (2015) vyšly i Šebkovy básně, které napsal společně s Evou Válkovou. Jeho život se stal předmětem krátkého studentského dokumentu Poslední fext (2002) a dokumentu Surrealismus za mřížemi (1998).
