Prokletý básník zmizl před více než 20 lety. Je však možné, že pořád žije?
Říká ti něco slovní spojení prokletý básník? Někdo jen bezradně pokrčí rameny, jiný možná z paměti vydoluje nejznámější jako Paul Verlaine či Arthur Rimbaud.
Charakteristickým znakem těchto (a jiných) autorů byla rebelie vůči ustrnulému pořádku, vzývání svobody, neochota či neschopnost přizpůsobit se společenským normám a často destruktivní životní styl plný psychických nemocí, drog a alkoholu.
Není tedy překvapivé, že tito autoři často páchali sebevraždy, případně umírali v mladém věku. Pocit prokletí však není vázán výlučně na Francii a období Rimbauda.
Báseň Karla Šebka ze sbírky Probuď se anděli, peklo spí
V širším slova smyslu se dá říci, že do tohoto „okruhu“ můžeme zařadit autory, kteří se během svého života pohybovali na okraji společnosti i literárního dění a kteří byli doceněni až po své smrti (pokud vůbec).
V tomto článku bychom ti chtěli představit jednoho z nejznámějších českých prokletých básníků. Jeho jméno je Karel Šebek a svým životním příběhem a dílem působí přímo neuvěřitelně. Závěr jeho života pak patří k asi největším záhadám českého literárního světa.
70. léta
Tento svérázný surrealistický básník se narodil v roce 1941 jako Karel Štětka. Teprve po Karlově maturitě nechal jeho otec kvůli posměchu celou rodinu přejmenovat na Šebkovi. Na Šebka mělo velký vliv dětství, které prožil se svou babičkou v Jilemnici. Doma ho totiž nečekala žádná rodinná idylka.
„Fotr tak nadával matce do kurev, že jsem si v půl třetí ráno vzal žiletku a podřízl jsem si krk,“ prozradil samotný básník v rozhovoru z roku 1994. Šebek našel východisko z této neutěšené reality nejen u své babičky, ale i v literatuře. O tu se zajímal v podstatě od dětství. Učaroval mu hlavně surrealismus a výrazně ho ovlivnilo více světových i českých básníků tohoto směru.
K jeho zálibám také patřilo téměř až obsedantní přepisování celých knih na stroji. Přepsal takto několik stovek knih, včetně několika důležitých spisů Andrého Bretona, Benjamina Péreta, Tristana Tzary či Paul Éluarda.
Po absolvování maturity si Šebek udělal sanitární kurz a nastoupil jako zaměstnanec do psychiatrické léčebny. I toto prostředí ho ovlivňovalo velmi inspirativně. Mimo jiné zjistil, že fantazie schizofreniků či jinak duševně nemocných mají velmi blízko k poezii.
Karel Šebek (vlevo), 70. léta
Spolu s několika pacienty se pokoušel z léčebny uprchnout za hranice. Plán se však nezdařil a Šebek se v té chvíli pokusil o sebevraždu. Podobné pokusy budou v jeho životě přítomny už navždy. Do léčebny se vrátil, ale tentokrát jako pacient.
Po smrti rodičů a blízkého přítele, bratrance a psychologa (a také básníka) Zbyňka Havlíčka zůstal Karel Šebek odkázán na malý invalidní důchod, pomoc svých přátel a pobyty v léčebnách.
Co se týče jeho diagnózy, nejčastěji se objevuje termín úzkostná toxická psychóza. Šebkův přítel Pavel Řezníček zmínil, že možná trpěl schizoidní poruchou osobnosti. Šebek experimentoval s nejrůznějšími drogami (např. LSD), což se v nemalé míře promítlo i do jeho tvorby.
Karel Šebek a Pavel Řezníček, začátek 70. let
Psaní básní pro něj bylo jako dýchání a každý den chrlil množství nových textů. Pavel Řezníček se k jeho textům dostal prostřednictvím jednoho samizdatového sborníku a okamžitě ho nadchly. „Šíleně jsem ho obdivoval,“ řekl Řezníček. „A ptal jsem se ho: ‚Kájo, co ti na to řekli doma, co otec na to?‘ A on řekl: ‚On to vzal a omlátil mi to o hlavu!‘“
Jeho bibliografii se pravděpodobně již nikdy nepodaří kompletně zrekonstruovat. Mnoho textů se ztratilo, několik z nich Šebek porozdával svým přátelům. Kromě poezie se věnoval i kolážím.
