Podle vědců se brzy přiblížíme neprolomitelné hranici.
Ve Spojených státech skončilo mistrovství světa v atletice, které se stalo dějištěm několika fenomenálních rekordů. O zřejmě největší událost se postarala teprve dvaadvacetiletá sprinterka Sydney McLaughlin, která stanovila světový rekord na čtyři sta metrů překážek. Tuto distanci překonala za téměř neuvěřitelných 50,68 sekundy.
Světový rekord vylepšil také švédský tyčkař Armand Duplantis, konkrétně na 621 centimetrů. Hranice sportovních výkonů se stále posouvají. Kde jsou limity lidského těla? A co sportovní výkon pozitivně, ale i negativně ovlivňuje v jeho neustálém posunu?
Milénium pro rekordy
Právě atletika, které se Duplantis a McLaughlin věnují, je odvětví, ve kterém v tomto století došlo k překonání mnoha rekordů. Ze sedmdesáti disciplín (počítáme-li mužskou i ženskou kategorii) jich jen dvacet sedm vydrželo z osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Mezi aktuálnější rekordy, které se budou těžko překonávat, patří kromě zmiňovaného Duplantise například legendární Usain Bolt s rekordy v běhu na sto i dvě stě metrů.
Není to ale jen atletika. K výraznému překonávání rekordů dochází také v kategorii plavání. Zasloužili se o to především američtí plavci Michael Phelps, Caeleb Dressel nebo Brit Adam Peaty. Mezi ženami jsou zase fenomény Američanka Katie Ledecky a Katinka Hosszú z Maďarska.
Proč se zlepšujeme?
To, že dochází k neustálému posunu limitů lidského těla a překonávání rekordů dokonce o nevěřitelné hodnoty, je podle dosavadních zjištění vědců zapříčiněno více než jedním faktorem. Mezi ty nejzásadnější patří:
Nové tréninkové metody
Sportovci a sportovkyně a lidé, kteří je trénují, se neustále snaží zlepšovat svou vytrvalost a dosahovat tak špičkových výkonů. V této oblasti hrají obrovskou roli mitochondrie, které produkují energii pro náš organismus spalováním cukrů a tuků.
„Svaly elitních sportovců potřebují pro svou činnost extra efektivní mitochondrie. Jinou porci energie vyžadují při běhu svaly sprintera Usaina Bolta, podávajícího extrémní výkon v krátkém časovém úseku, než svaly vytrvalostního běžce Eliuda Kipchogeho, kdy je ve hře extrémní výdrž. Z hlediska mitochondrií je mezi těmito disciplínami rozdíl v tom, že u elitních vytrvalců se jich do svalových buněk dokáže zakomponovat mnohem více. Jedno je však u všech atletů společné – i když jejich tělo dokáže aktivovat mitochondrie rychleji, než je tomu u nesportovců, tato aktivace není nikdy okamžitá,“ vysvětluje odborný asistent Medicínského centra v Praze Vít Smejkal.
Vrcholoví sportovci se tak neustále snaží udržet mitochondrie ve střehu a vymýšlejí nové metody, jak se dostat do fyziologického stresu, tedy stavu, který mimo jiné spouští nahrazování starých mitochondrií novými. Dochází také k vytvoření pohotovostní energetické zásoby, kterou mohou sportovci v danou chvíli rychleji využít.
Jedním z nejčastějších tréninkových přístupů je pomocí vysoce intenzivního tréninku vyčerpat všechny zásoby energie (glykogen) ze svalů a stále pokračovat v tréninku i s prázdnou energetickou nádrží. Stále oblíbenějšími typy tréninku jsou podle vědeckého časopisu Nature také:
- Vysokohorský trénink, při kterém v důsledku nižšího množství kyslíku ve vzduchu dochází ke zvýšení hemoglobinu v krvi a následnému zvýšení činnosti srdce. Podle dosavadních průzkumů způsobí vystavení se vysoké nadmořské výšce alespoň po dobu jednoho měsíce nárůst množství mitochondrií až o osm procent.
- Trénink při vysokých teplotách, který by jednou podle vědců mohl být ještě účinnější než vysokohorský. Aktuálně se zkouší například cyklistický trénink v teplotě 38 stupňů Celsia způsobující tepelný šok. Ten by podle odborníků mohl mít vliv na zvýšení výkonnosti mitochondrií.
Technologický pokrok
Neustálý vývoj technologií je něčím, co sportovcům k dosažení lepších výkonů jednoznačně pomáhá. Asi nejlepším příkladem je už zmiňované plavání. Kromě technologických proměn bazénů (například změny jejich hloubky nebo zvýšení počtu závodních drah) způsobila největší zlepšení výkonů jiná technologická novinka, která se ale také stala předmětem debat.
Šlo o nový typ plavek pro vrcholový plavecký sport s názvem LZR Racer. Společnost Speedo je představila v roce 2008, jejich vývoj probíhal i ve spolupráci s NASA. Ultramoderní plavky pomohly plavcům a plavkyním mimo jiné zpevnit tělo nebo zajistit lepší okysličení svalů, snižovaly také tření. Devadesát čtyři procent závodníků a závodnic, kteří tyto plavky oblékli hned na olympiádě v Pekingu, si doplavalo pro vítězství. Díky plavkám padlo na hrách 23 z 25 světových rekordů.
Lidé, kteří tento typ plavek kvůli smlouvám s jinými výrobci nosit nemohli, je označovali za technický doping. Mezinárodní plavecká federace nakonec musela změnit pravidla a plavky zakázala. Rekordy v nich dosažené ale zůstaly v platnosti.
Větší počet (elitních) sportovců
S tím, jak se sport v posledních desetiletích vyvíjel, se vyvíjelo i jeho mediální pokrytí, financování a všeobecná popularita u veřejnosti. S tím raketově rostl počet sportovců a sportovkyň, kteří závodili na vrcholové úrovni. Například od první poválečné letní olympiády v Londýně vzrostl celkový počet lidí, kteří se jí zúčastnili, téměř o trojnásobek.
Statisticky se tak musí neustále objevovat víc a víc sportovců a sportovkyň, kteří jsou schopni mimořádných výkonů dosáhnout. Čas od času se objeví i supertalent, který má k výkonům téměř z jiné planety i genetické předpoklady. Je to například už několikrát zmiňovaný plavec Michael Phelps. Kromě nesporného talentu mu totiž k mnoha medailím pomohla také stavba jeho těla – dlouhý trup a rozpětí paží. Často se také mluví o specifické technice běhu Usaina Bolta.
Genový doping
Užívání zakázaných látek, které pomáhají zlepšení sportovního výkonu, je všeobecně známé a tento negativní jev by vydal na samostatný článek. Speciálním druhem dopingu, o kterém bychom se ale podrobněji zmínit měli, je takzvaný genový doping.
Genetika totiž hraje v životě sportovců a sportovkyň velkou roli. Genetické předurčení k určitým sportům by ale mohla změnit věda. Genová léčba, tedy zásah do dědičné informace, který posílí nebo naopak utlumí funkci vybraných genů, byla na seznam Světové antidopingové agentury (WADA) zařazena v roce 2003.
Ve sportu by se genová léčba dala využít (či lépe zneužít) například ke zlepšení přenosu kyslíku (pomocí genů pro erytropoetin), nárůstu svalové hmoty (pomocí genů pro myostatin, folistatin či insulin) nebo zlepšení prokrvení tkání díky genu pro vaskulární endotelový růstový faktor. Je tak zřejmé, že užití této terapie by se rovnalo jakémukoli jinému užití dopingových látek.
Podle vědců jde o problematiku, která by do sportu mohla ve větší míře vstoupit v průběhu několika následujících let. Nechvalně známým průkopníkem se v tomto směru stal cyklista Lance Armstrong, který během své kariéry užíval lék erytropoetin (EPO) ke zvýšení množství červených krvinek.
Kde je strop lidské výkonosti?
Na tuto otázku se snaží odpovědět týmy z prostředí sportu, medicíny, biomechaniky nebo fyziologie. Asi nejvážnější studii v tomto směru zveřejnil vědecký tým pod vedením evolučního antropologa Hermana Pontzera v roce 2019, který se zabýval metabolickým limitem při sportovním výzkumu.
Od roku 2015 vědci sledovali energetický výdej sportovců a sportovkyň v několika disciplínách. Zaměřili se na extrémní cyklistický Závod napříč Amerikou, během kterého musejí účastníci ujet až 4940 kilometrů, nebo na triatlonisty, závod Tour de France a některé arktické výpravy. Závěr jejich bádání zněl jasně: Člověk nemůže trvale vydávat více než 2,5násobek klidového energetického výdeje.
Ukázalo se také, že čím déle sportovní výkon trvá, tím těžší je spalování kalorií. Čili lidé mohou překročit svůj energetický výdej během kratších závodů, dlouhodobě je to ale neudržitelné.
Lidské tělo má své limity i podle sportovního ústavu INSEP v Paříži. Podle jeho výzkumu sportovci a sportovkyně dosáhli z devadesáti devíti procent všeho, co je možné. Doplnili také matematický výpočet, podle kterého v roce 2027 dosáhne polovina z celkového počtu 147 sportovních odvětví odhadovaných limitů. Od té doby je prý nebude možné posouvat o více než 0,05 procenta.
Hranici, například u extrémních sportů, mohou určit také zdravotní limity, jako je přehřátí organismu nebo podchlazení. Nebezpečí zdravotních problémů hrozí také v případě potápění bez přístrojů. V mnoha extrémních sportovních aktivitách je ve hře kromě posouvání hranice možností lidského těla také riskování vlastního zdraví.
