Přinášíme ti recenzi filmu Tři tisíce let touhy od George Millera.
Kdo by se nechtěl vrátit do dětských let? Zavzpomínat na pohádky před spaním, bdělé snění a fascinující světy, které pro nás autoři knih a režiséři filmů připravili. Pohádkový žánr nás baví právě proto, že nám pomáhá utéct před realitou, která obvykle není zdaleka tak zajímavá, barevná nebo veselá. Nejraději bychom se ukryli pod peřinou z příběhů a ve sporém svitu baterky bychom si je znovu a znovu nechali běhat před očima.
Film Tři tisíce let touhy se vlastně snaží přesně takové pocity probudit a fantastické světy v našich hlavách přenést do konkrétnějších kontur na filmovém plátně. To je ostatně Millerova silná stránka. Vytváří světy, ve kterých bychom chtěli žít, nebo se tam alespoň podívat. I když nás režisér dost často nakonec přesvědčí, že je fiktivní svět ve skutečnosti realitě velmi podobný a duše smyšlených postav jsou stejně bolavé jako ty naše.
Nejinak je to i v případě snímku Tři tisíce let touhy, který vznikl na základě povídky The Djinn in the Nightingale's Eye od spisovatelky A. S. Byatt. Během 108 minut ukazuje, že i džinové jsou v jádru velmi podobní lidem, že moderní doba vlastně předhání pohádkovost prastarých příběhů a že se každý chceme tak trochu skrýt do fikce.
Už kvůli tomu, jak se Millerovi před šesti lety podařilo skvěle obnovit příběh Mad Maxe, by se dalo předpokládat, že se mu s tak skvělými herci a hlubokým námětem podaří vytvořit strhující a přitom promyšlený film. Bohužel se ale jedná o jedno velké rozpačité dílo, které nevyužívá ani potenciál barvitých pohádkových světů, ani kvality jednotlivých herců.
Nejsem jako jiní džinové, přísahám!
Pohádky a klasické báje celý film rámují. Naratoložka Alithea Binnie (Tilda Swinton) na pracovní cestě do Istanbulu potkává jednoho džina hned na letišti, další se jí zjeví na přednášce a je jasné, že není zdaleka poslední nadpřirozenou bytostí, kterou v „exotické zemi“ potká. Když si později koupí jako „suvenýr se zajímavým příběhem“ záhadnou lampičku a její hotelový pokoj zaplní další džin, tentokrát mocný džin Idris Elba, je jasné, že se Alithea buď dočista zbláznila, nebo ji čeká pozoruhodné dobrodružství.
Pohádka může začít. „Jsem tu, abych ti splnil tři přání,“ vysvětlí Alithee džin. Ta jako zkušená akademička ví, že příběhy o splněných přáních jsou zároveň varováním, že je třeba si na své touhy dávat pozor. A také moc dobře ví, že džinové jsou v pohádkách dost často šejdíři, kteří chtějí na svých pánech profitovat.
Takový ale Idris není. A aby ji o tom přesvědčil, začne jí vyprávět celý svůj příběh. O tom, jak provázel královnu ze Sáby, jak ho proklel král Šalamoun a jak se tři tisíce let snaží najít svobodu a vrátit se do světa džinů, kam patří. Svůj příběh jí vylíčil, teď je řada na její přání.
Orient je barevný a v Istanbulu televize není
Během jeho vyprávění i poté, co džin s Alitheou odjede do Londýna, je poměrně zajímavé sledovat, jak vlastně stále jako „západní společnost“ nahlížíme na východní kulturu. Těžko říct, jestli vědomě, nebo nevědomě. Na jedné straně se tvůrci snaží vzdávat východní kultuře hold, na té druhé v dílech předvádí, jak málo toho o ní často vědí.
Tři tisíce let touhy není výjimkou. Když Alithea přijíždí do Istanbulu, popisuje, kolik magických a exotických zemí už navštívila. Samozřejmě lze pochopit její fascinaci kouzelností, kterou staré příběhy poskytují. Světy východní mytologie jsou překrásné a budou lidi uchvacovat bezpochyby ještě dlouho. Pravdou ale je, že exotizace určitých míst v kontextu jejich současnosti je trochu mimo. O to víc, když se jí dopouští evidentně velmi vzdělaná akademička.
Kromě toho film celou dobu trochu podporuje stereotypy východní kultury. Postavy z džinových příběhů jsou vlastně jejich přesnou definicí. Králové jsou obvykle živočišní, sexuchtiví krutovládci bažící po moci a chytré ženy jsou, jak jinak, osamělé. Zajímavé je, že tu chytří a mocní muži po vztahu, dětech a „životním naplnění“ neprahnou. Jistě, v mytologii se postavy podobným způsobem vykreslují běžně. Když ale může džin rozbít příběh královny ze Sáby tak, že vlastně Šalamoun přišel za ní, mohli by autoři využít jeho autentického zážitku víc. Nemuseli bychom si tak procházet naprosto zbytečnou rutinou a i z uměleckého hlediska by jeho historky byly o poznání pestřejší. Nechme ale báje bájemi.
Hlavní problém totiž přichází v momentě, kdy džin v druhé polovině filmu navštíví Londýn a zažívá velký šok z ruchu velkoměsta. Příliš mnoho televizních věží, telefonů, internetů a lidí na sociálních sítích doslova nabourávají jeho tělesnou schránku. Jak trefně upozornila ilustrátorka Samohsai, je přinejmenším divné, že podobné trable nemá i v dnešním Istanbulu. Jistě, Istanbul je přece exotické a magické město, kde telefony určitě nemají.
Film jakoby se následně snažil svoje dosavadní generické vykreslování postav rozbít scénou, kdy Alithea vynadá dvěma bigotním sousedkám. To, že sama předtím popisuje východní země jako magické starobylé světy, si neuvědomuje. Pojďme si ale říct, že se jedná o fiktivní dílo, autoři mají bezpochyby právo psát, jak chtějí, a na první dobrou se nejedná o ofenzivní snímek. Nechme tedy společenskou stránku snímku stranou. Nakonec je to přece hlavně zážitek z příběhu a estetiky, pro který se na filmy díváme a milujeme je.
Příliš mnoho otázek, příliš málo odpovědí
Bohužel ale ani z řemeslného hlediska se nerovná o příliš dobrý počin. Většina filmu se střídavě odehrává na hotelovém pokoji a ve vykreslených džinových příbězích. Alithea jeho historky, stejně jako my, poslouchá přibližně hodinu.
V rámci vypravování nás džin postupně zavede do příběhů slavných autorů a lidových vypravěčů, přičemž se většina z nich odehrává v Osmanské říši. V říši odjakživa známé pro svou barvitost a fascinující scenérie pouští, velkolepých paláců, hamižných sultánů a ohromné množství politických převratů. Je vidět, že Miller na magii Orientu sází a snaží se ukazovat velkolepou podívanou.
Záběrů na rozlehlé pouště, rozlehlé paláce, rozlehlé oceány a další samozřejmě širokoúhlé scenérie je ale občas trochu moc a místy doopravdy působí spíš jako kýč. Podobně někdy vypadají i scény z bujarých večírků a krvavých válek. Džin chce nastínit atmosféru své doby, ale nejde se zbavit pocitu, že méně je někdy více, že ne všechno musí být CGI a také že když se nepovede natočit epická bitva, působí to spíš jako parodie. Lze samozřejmě rozumět inspiraci v klasických dílech, ale když chceme komplexní příběh, parodie v něm někdy prostě nefungují.
To je i případ jedné z takovýchto rádoby vtipných scén, kdy džina v určité chvíli osvobodí dáma s velkou nadváhou tak, že svou tíhou rozdrtí kámen, pod nímž se džin schovává. Jako by volalo minulé století, že chce zpátky svoje klišé.
Pohádkové části střídá střih zpět na minimalistický hotelový pokoj, kde Idris svou životní historii dovypráví a Alethea v ní zkušeně hledá skryté myšlenky. Nutno říct, že ušlechtilých myšlenek a filozofických otázek je v pohádkovém vyprávění celá řada. Existují věci, jen když je vidíme? Musí ženy dokazovat své schopnosti více než muži? Vyplní se přání, jen když jdou z ryzího srdce?
Odpovědi se ale kvůli snaze odvyprávět džinův příběh v co největších detailech a s co největší filmovou podívanou těsní někde v rohu pomyslné lampy. A to přesto, že se je zde akademička snaží na pokoji najít.
Swinton a Elba by zachránili i špatný film
Navzdory tomu, že scény na hotelu, kde spolu Swinton a Elba vedou naratologické rozpravy, nejsou vůbec epické, zůstávají tou nejsilnější stránkou filmu. Oba aktéři hrají skvěle a film by pravděpodobně nebyl zdaleka tak dobrý, kdyby hlavní dvojici ztvárnil kdokoliv jiný. Tilda Swinton má ohromné charisma a noblesa Idrise Elby je dechberoucí (až je škoda, že ji neuvidíme v nových bondovkách).
Elba dokonce trval na tom, že chce nejdřív natočit scény z džinovy minulosti, aby měl při natáčení těch současných celý jeho život za sebou. Psychologie obou postav tedy funguje velmi dobře.
Vedle toho je příjemné pozorovat film poté, co hlavní dvojice hotelový pokoj opustí. Vzhledem k tomu, že na začátku vidíme Aletheiny halucinace a během vyprávění popisuje džinovi své zkušenosti s imaginárním přítelem z dětství, scénář si příjemně hraje s diváckou nejistotou. Je to, na co jsme se doposud dívali, skutečné, nebo je to jenom profesní deformace, frustrace a bujná fantazie naratoložky? Ani její přání to vlastně přímo neprozrazují a nechávají nás tápat. Nutno říct, že je to velmi příjemné tápání, které nechává relativně volnou ruku v interpretaci. Co si v tom najdeš, to si v tom najdeš. Není toto vlastně podstata pohádek?
Tři tisíce let expozice
V momentě, kdy se film dostává za rozsáhlé vyprávění, začíná být opravdu zajímavý. Bohužel je ale třeba si projít extrémně zdlouhavou expozicí, která vyvolá řadu otázek, ale jen na hrstku z nich skutečně odpoví. Dá se pochopit, že Miller nechtěl vytvořit další film ve stylu „co by se asi stalo, kdyby pohádková bytost přišla do současného světa“, nebo další Gaimanovo filozofické pojednání o tom, že technologie vlastně daleko předhání schopnosti celého božstva dávných časů. I přesto se ale po opuštění sálu nejde ptát, proč se tomu skutečně zajímavému věnuje film jen posledních dvacet minut. A také proč to dělá tak nešťastně.
Zatímco bájný bůžek je skvělý vypravěč a vykresluje příběh opravdu dobře, v druhé části si scénář pomáhá zbytečnými a otravnými zkratkami, skoky v čase a útržkovitými střihy několika málo epizod Aletheina života.
Je škoda, že akademička ve filmu nedostává více prostoru. Její osud je zajímavý, téma odchodu z nepříliš příznivého osudu do fiktivních příběhů zrovna tak. Postava naratoložky je psychologicky o poznání zajímavější než postava džina, má potenciál nesklouznout do klišé a mít více prostoru, příběh by mohl dýchat daleko lépe.
Takto nám ale bohužel Miller dává jenom pocit velkého zmatení. Džinovy pasáže nejsou vizuálně tak pěkné, jak bychom od režiséra právem čekali, a nepřináší ani příliš originální interpretaci známých příběhů. Části, kdy se mezi sebou baví hlavní postavy, jsou relativně krátké a zbytečně povrchové. Hluboké myšlenky nedávají příliš prostoru k zamyšlení a herecké výkony ustupují vizuálním efektům.
Tři tisíce let touhy je takový ten typ filmu, který si můžeme pustit se staršími dětmi, rozebírat ho a bezpochyby si v něm každý najít, co potřebujeme. Na pohodový páteční večer u televize se určitě hodí. Po opuštění sálu ale nemůžu odolat pocitu, že by snímek se skvělým obsazením, zajímavým námětem a základy v literárních klasicích zasloužil víc.
