Oliver Lepko ovládl se svým týmem Tundra Esports nejprestižnější turnaj ve hře Dota 2 v Singapuru.
„Uvědomuji si, že jsem milionář, což je docela hezké říct,“ konstatuje s úsměvem Slovák Oliver Lepko, který je v herní komunitě známý jako Skiter.
Oliver se svým týmem Tundra Esports zvítězil na nejprestižnějším turnaji ve hře Dota 2 s názvem The International. Se spoluhráči si rozdělili finanční odměnu pro vítěze, která dosáhla 8,4 milionu eur, tedy zhruba 204 milionů korun. Nám v rozhovoru vyprávěl, co se dělo v zákulisí turnaje, jak se chystá s penězi naložit a na co si na turnaji nejvíce potrpí.
Oliver se v Singapuru dokonce ocitl na instagramových stories světoznámé pornoherečky Evy Elfie. „Majitel našeho klubu jí dal dres s mým jménem, tak se s ním fotila. To jsem musel přítelkyni vysvětlovat, že já s tím nemám nic společného a nedaroval jsem jí ho já sám. (smích) Získal jsem díky ní spoustu nových followerů, ale i hodně stresu,“ směje se v našem rozhovoru.
Od tvé výhry na největším světovém turnaji ve hře Dota 2 neuběhly ani dva týdny. Jsou pocity z vítězství stále tak intenzivní?
Ty pocity, popravdě řečeno, ani nejsou tak intenzivní, neboť během celé kariéry jsem se učil, jak své emoce držet na uzdě. Když jsme vyhráli celý turnaj, byly tam chvíle, kdy jsem se radoval, ale pak se to vrátilo do neutrality.
I po výhře jsem byl pořád v tom, že ještě budeme hrát další sérii, i když už byl konec. Možná to ještě nemám úplně vnitřně zpracované.
Ze Singapuru, kde na tebe svítila světla reflektorů, ses přesunul domů do Banské Bystrice. Je to teď pro tebe velký kontrast?
Já jsem se domů nesmírně těšil, protože kolem sebe nemám rád příliš mnoho lidí. Vždy, když spoluhráči dělali autogramiády a věnovali se fanouškům, já jsem se snažil zůstat stranou.
Tato sláva pro mě není bůhvíco. Moji spoluhráči jeli po turnaji na dovolené do Thajska či Koreje, ale já jsem chtěl jet domů, kde budu mít chvíli klid a kde mě nikdo nezná.
Viděl jsem pár videí na Twitteru, kde vysvětluješ, jak důležité je mít správně nastavená světla při hraní, a zdáš se v nich být trošku stydlivý. Je pro tebe takové veřejné prezentování náročné?
Jsem takový mix. Když mě někdo pozná, tak zjistí, že s kamarády jsem extrovert, ale pokud si povídám s lidmi, které neznám, případně mluvím na kameru, tak je to těžké.
Těch peněz, které jsem vyhrál, je dost, ale pořád chci víc. Nechystám se do žádného důchodu.
Spoluhráči odcestovali na dovolené, ty jsi jel domů. Máte teď pár měsíců volno?
Máme to trochu individuálně. Máme nyní měsíc volna, ale pak se musíme dostat zpátky do Doty. Ale zjišťuji, že jsem doma dva dny a už je to trochu nuda. Možná začnu za pár dní znovu hrát Dotu ve veřejných hrách s běžnými lidmi, jen tak pro zábavu.
Tvá popularita po výhře na turnaji vystřelila do astronomických výšin. Začínáš si uvědomovat, jak jsi ve vaší herní komunitě slavný?
Je to takový syndrom. Pokud teď něco řeknu ve veřejných hrách, tak i kdybych řekl hloupost, lidé si budou myslet, že říkám správné věci. Protože jsem vyhrál The International a jsem z nejlepšího týmu světa, tak jako bych nemohl nic špatného říct.
Spoluhráč z týmu nyní takto hrál s běžnými lidmi, udělal chybu, a najednou se mu začal omlouvat spoluhráč, i když on za to nemohl. Lidé nás budou mít na piedestalu, protože podle nich jsme nyní lepší než všichni ostatní a co řekneme, to je svaté. Idealizují si nás, to vím, protože jsem to sám v minulosti dělal u hráčů, kteří vyhráli The International.
Zamýšlel ses nad tím, jak obrovského úspěchu jsi dosáhl?
Určitě je skvělé, že jsem zapsán v historii Doty. Vydělal jsem spoustu peněz, ale chci znovu vyhrát. Motivace mě neopustila a ambice mám stále velké. Těch peněz, které jsem vyhrál, je dost, ale pořád chci víc. Nechystám se do žádného důchodu.
Jako tým jste vyhráli 8,4 milionu eur (zhruba 204 milionů korun – pozn. red.). Kdybyste se rozdělili rovným dílem, tak bys vydělal téměř 1,7 milionu (přes 40 milionů Kč). Kolik peněz jsi dostal ty?
Se spoluhráči se dělíme zaslouženým rovným dílem, není tam žádná diskriminace.
Už sis uvědomil, jak obrovský balík peněz to je?Uvědomuji si, že jsem milionář, což je docela hezké říct. Nechci se pouštět do ničeho extra velkého. Zřejmě si najmu nějakého finančního poradce, který mi pomůže rozumně s penězi naložit.
Máš vyhlédnuté něco, co si teď chceš pořídit?Mám strašně rád módu, takže jsem si vždycky kupoval i trochu dražší oblečení. Stále se ale chci držet na uzdě. Mám starý Volkswagen Golf z roku 2003, který je už trochu veterán, ale stále funguje a mám ho velmi rád, ale je možné, že ho nyní vyměním za novější auto.
Můj spoluhráč ze Severní Makedonie byl například doma v hlavních zprávách, což je hezké.
Začal jsi Dotu hrát již v dobách, kdy jsi chodil na základní školu?
Začínal jsem hrát, když mi bylo 14 let. Tehdy jsem byl na základní škole a většinou jsem hrával FPS hry jako Call of Duty nebo Battlefield, ale můj spolužák za mnou přišel a řekl, že existuje hra, která se jmenuje Dota a na jejím největším turnaji lze vyhrát 1,6 milionu eur (39 milionů korun – pozn. red.). S otevřenými ústy jsem na to zíral, že pokud za hraní her můžu dostat peníze, tak jdu na to.
Vzpomínáš si na moment, kdy sis uvědomil, že z hraní můžeš udělat své živobytí? Když jsem dostal první výplatu. Můj první tým, který mi pravidelně platil, byl německý tým Penta Esports. Strávil jsem s nimi možná rok. Byly to první vydělané peníze, které jsem mohl utrácet, aniž bych se bál, že mi žádné další nepřijdou. Vždy jsem měl trošku našetřeno. Tehdy jsem měl poprvé pocit, že mi každý měsíc přijdou nové peníze, což se mi zalíbilo.
O turnaji se hodně psalo. Uvědomují si lidé, že se v e-sportu točí obrovské sumy peněz?Těžko říci, protože záleží na tom, jak e-sport propagují média na Slovensku. Můj spoluhráč ze Severní Makedonie byl například doma v hlavních zprávách, což je hezké.
Spousta sportovců musí v kariéře mnoho věcí obětovat, aby se dostali na vrchol. Učinil jsi nějaké oběti i ty?
Nebyl jsem ten typ, který by zanedbával svůj sociální život, ale dělal jsem absolutní minimum. V pátek jsem chodil ven s kamarády, ale i tehdy jsem se cítil špatně, neboť ty hodiny strávené venku jsem mohl strávit hraním a zlepšováním se v Dotě.
Na druhé straně jsem věděl, že potřebuji trošku mentální reset i vzdělání. Na střední jsem měl spoustu problémů i proto, že jsem musel cestovat na turnaje, kam mě nechtěli pustit. Tak jsem si vymýšlel všechny nemoci světa, abych mohl vůbec někam jet.
Spolupracuje s námi i psycholog, kterého jsme do týmu přibrali teprve nedávno, neboť jsme na turnaji ve Stockholmu zkrachovali na nervozitě z pódia a fanoušků.
Vědělo tvé okolí na střední škole, že z tebe roste profesionální hráč Doty?
Popravdě řečeno, když mi bylo 16 nebo 17 let, tak jsem to nikomu neřekl. Spolužáci mě vnímali jako někoho, kdo se neučí, jde ze školy rovnou domů a to je celý můj život. Když jsem vyrůstal, tak hraní her nebylo cool.
Momentálně je to skvělé, když hraješ hry a vyděláváš za to peníze, ale předtím jsi byl nerd, každý se ti smál a hotovo. Jakmile přišly první peníze, začal jsem lidem říkat, že hraji hry a platí mi za to a pak ten respekt přišel.
Jak to zvládáš, když musíš odcestovat z domu na měsíc či dva, které trávíš výlučně se svými týmovými spoluhráči?
Pro nás to není výjimečná věc. Během sezóny máme vícekrát období, kdy se na pár měsíců setkáme a jsme bez přestávky spolu. Nedělají to tak všechny týmy, ale my jsme se tak rozhodli a trávili jsme čas spolu jako tým. Proto pro nás nebylo divné se ani téměř dva měsíce připravovat na The International.
Máte momenty, kdy už si pořádně lezete na nervy?Když s někým trávíš hodně času, tak se konflikty samozřejmě vyskytnou. Občas mi někdo leze na nervy a chci jet domů, ale je třeba se přes to přenést. Mám spoluhráče, se kterým jsme dlouhá léta dobří kamarádi a známe se z dob, kdy jsme byli v Dotě oba strašně špatní. Vždy, když mám dlouhou chvíli, si s ním můžu dobře promluvit a vyventilovat.
Celý turnaj The International vypadá jako obrovský kolos. Kdo kromě hráčů tvoří váš tým a zajišťuje vše v pozadí?
Máme manažera, který řeší všechny formální záležitosti a zajišťuje nám například jídlo. Pokud něco chceš, napíšeš mu a on to vyřídí za nás. Máme trenéra, který nás nyní připravoval – vyhrál pátý The International a je to super kluk.
Spolupracuje s námi i psycholog, kterého jsme do týmu přibrali teprve nedávno, neboť jsme na turnaji ve Stockholmu zkrachovali na nervozitě z pódia a fanoušků. Dost nám pomohl, protože pomáhá fotbalistům v anglické Premier League zvládat stres, takže má spoustu zkušeností.
Ze starých filmů si lidé gamery představují jako hráče, kteří sedí za počítačem, popíjejí Mountain Dew a jedí fastfood. Předpokládám, že dnes máte lepší režim?
Máme striktní dietu. Musíme zdravě jíst a mít dostatek spánku, o to se nám starají. Všechno je mezi sebou propojeno, takže potřebujeme dostatek pohybu, chodit na slunce, zdravě jíst, a hlavně se odreagovat od Doty, protože nemůžeš pořád dokola jen hrát. Na turnaji v Singapuru jsme například měli budík v 7:30 ráno a snídali jsme spolu, abychom neměli jedinou společnou aktivitu pouze hraní.
Máš speciální nároky například na to, jaké jídlo musí na turnaji být?Nic extravagantního nevyžaduji. Potrpím si na banány a občas potřebuji Starbucks kávu.
Celým turnajem jste s týmem prošli suverénně. Pamatuješ si ten bod ve finále, kdy sis uvědomil, že opravdu můžete vyhrát?
Po první hře mi to v hlavě trochu klaplo, že toto bude snazší, než jsem si myslel. Proti týmu Secret jsme v minulosti hráli dvakrát ve finále a obě jsme vyhráli.
Teď jsme s nimi hráli během turnaje a bylo to těsnější než dříve, ale po první hře ve finále jsem měl pocit, že jsou mentálně zlomení a pak už to bylo trochu nudné. Mně to nevadí, já jsem vyhrál, ale z diváckého hlediska to muselo být nudné sledování.
Majitel našeho klubu jí dal dres s mým jménem, tak se s ním fotila. To jsem musel přítelkyni vysvětlovat, že já s tím nemám nic společného a nedaroval jsem jí ho já sám.
Sehrál ve finále důležitou roli i psycholog, kterého máte v týmu?
Před každou hrou a po ní měl psycholog promluvu společně s trenérem. Dodali nám trochu motivace a šli jsme hrát.
Stane se, že někomu prasknou nervy, když sedíte na pódiu a hrajete zápas?
Určitě se to stává, ale v našem týmu máme dost stoických lidí, kteří nejsou výbušní. Máme zásadu, že se hráči musí naučit ovládat a nenechat vybuchnout své emoce.
Já jsem měl největší problém tehdy, když přes sluchátka slyším diváky, prohráváme a oni skandují pokřiky pro tvé soupeře. Tehdy člověk znervózní, neboť je pokřiky slyšet i přesto, že máš v uších nejlepší špunty.
Co se dělo v zákulisí, když finále skončilo?
Byl jsem strašně hladový, tak jsem se šel převléct do pokoje a pak jsme šli na afterparty, kde jsme měli vlastní místnost pro vítěze. Tam jsme měli spoustu jídla a trochu jsme debatovali o tom, co se nám právě povedlo. Na afterparty jsem se pak procházel s Aegisem (trofej pro vítěze turnaje – pozn. red.) a měl jsem takový ego boost.
Všiml jsem si, že jsi na turnaji pózoval na fotkách se známou pornoherečkou Evou Elfie. Setkali jste se prostřednictvím společného sponzora?
Jasně, to bylo dohodnuté prostřednictvím sponzora. Sponzoruje nás sázková kancelář 1xbet, která jí zaplatila, aby přišla na The International udělat obsah na Instagram. Mě vybrali z Tundry, abych zastupoval náš tým, tak jsem s ní udělal interview a udělali jsme si pár fotek.
Majitel našeho klubu jí dal dres s mým jménem, tak se s ním fotila. To jsem musel přítelkyni vysvětlovat, že já s tím nemám nic společného a nedaroval jsem jí ho já sám. (smích) Získal jsem díky ní spoustu nových followerů, ale zažil také hodně stresu.
Myslíš, že na Slovensku máme podmínky pro to, aby nám zde rostli další profesionální e-sports hráči jako ty?
Toto je na e-sportu dobré, že nepotřebuješ žádné haly, potřebuješ mít doma jen počítač s internetem a tvrdě dřít. Občas se samozřejmě musíš pohádat s rodiči, ale to se všechno změní, když začneš přinášet výsledky.
Pro Slováky to může být náročnější, neboť ani moji rodiče nemohli pochopit, jakou kariéru se snažím vybudovat. Nechápali, že za hraní her může někdo vydělávat peníze. Pokud jednou budu sloužit jako vzor pro malé chlapce na Slovensku, kterým to pomůže přesvědčit rodiče, že hraní má smysl, tak budu velmi rád.
V mládí jsi hrával hry jako Battlefield. Vnímal jsi známé slovenské hráče jako Guardian, kteří prorazili ještě před tebou?
Moc jsem je nevnímal, protože jsem už hrál Dotu, když se oni stali slavnými. Já jsem byl ve svém revíru, na nic jiného jsem se nedíval. Byl jsem jako kůň s klapkami. Ale před pár lety mě oslovili s tím, že vidí, že se mi daří a chtějí mě podpořit. Na sociálních sítích mi napsali Styko i Guardian.
Blahopřáli mi i teď, když jsem vyhrál The International, ale vážím si toho, že tu pro mě byli už tehdy, když mě znal jen málokdo.
Jaké máš nejbližší plány? Znovu vyhrát The International?Příští rok chceme zopakovat výhru. Jsme motivovaní, každý z nás je v nejlepší životní formě a uvidíme, jak daleko se nám podaří zajít. Vyhráli jsme sice, ale nebyl to The International s největší možnou finanční výhrou v historii, takže nás to stále motivuje, abychom dostali víc.
