Lukáš Novák je jedním z nejvýraznějších současných českých sklářů. Jeho práce se poslední roky posouvá od designu k volnému umění, i když sám se nálepkovat odmítá. V rozhovoru jsme se dotkli témat okolo sklářské tradice, financí, AI nebo spoluprací.
Pochází z Nového Boru, kraje s dlouhou sklářskou tradicí, se kterou je spjatá i jeho rodina. Oba jeho rodiče se sklem živili, matka dodnes vede malířskou dílnu na sklo. Než odešel studovat do Prahy, vyučil se v Novém Boru sklářem. Vystudoval UMPRUM v ateliéru Rony Plesla a je prvním člověkem ve své rodině s vysokoškolským diplomem. Dnes navrhuje ve svém pražském ateliéru. Zastupuje ho galerie Kodl Contemporary, se kterou spolupracuje i na výstavních projektech.
Tvá tvorba se v posledních letech přesunula od designu k volnému umění. Jak bys dnes sám řekl, kdo jsi? Designér, nebo umělec?
Já už se nad tím delší dobu snažím neuvažovat a nekategorizovat se. Přijde mi, že čím víc o sobě člověk takhle přemýšlí, tím víc se uzavírá do nějaké škatulky, a ty mě nikdy nebavily. V jeden moment jsem začal uvažovat víc jako umělec, ale to bylo hlavně kvůli tomu, že jsem začal dělat objekty, které se už za umění dají považovat. Chtěl jsem těmi věcmi trávit mnohem víc času.
Když děláš design, je to uvažování naprosto odlišné od uměleckého. Vycházím z toho, co jsem se naučil. Studoval jsem fakultu užitého umění, takže jsem ze školy trénovaný uvažovat umělecky nad užitými věcmi. Chci vytvářet svůj vlastní svět, ve kterém na první pohled nemusí být jasné, co je užité, a co není. Ten je postavený na konceptuálním uvažování nad společností a také na vysoké kvalitě provedení. Jsem velký perfekcionista a sklo je materiál, který neodpouští žádné chyby.
Co bys řekl, že tě na tvojí práci nejvíc baví a co tě naopak nejvíc štve?
Štve mě ta obrovská porce času, který tím trávím. Ze školy mám bohužel naučené a vštípené, že čím víc se budeš snažit a porovnávat s těmi nejlepšími, tím lepší ty věci budou. Ale ono to tak není. Často je ta lehkost úplně nenahraditelná a ty nejlepší věci přicházejí v nečekaných situacích. Nevysedíš to. Nechci trávit tolik života ve studiu, protože si pak říkám, kolik hodin jsem mohl věnovat rodině nebo kamarádům.
Zažij Prahu jinak: Pět míst, která mají po setmění úplně jiný vibe
13. října 2026 v 12:30
A co mě na tom baví? To, že se v tom můžu naprosto ztratit. Nejhezčí momenty jsou ty, kdy neexistuje čas. Rozletíš se, neuvažuješ a najednou je o několik hodin později. Ten nápad někdy vznikne bez velkého dumání, ale pak se k němu musíš tvrdě dopracovat a dát tomu ten čas. Umění dnes není o tom, že tě něco napadne a ty to hned uděláš. Musíš tomu dát obrovské množství energie, abys tu věc dotáhl do konce tak, aby byla srozumitelná a dobrá.
Práci se sklem se věnovali i tví rodiče. Bojíš se, že u nás sklářská tradice pomalu umírá?
Mně přišlo, že už v podstatě poloumřela. Oproti tomu, v čem jsem vyrůstal, je to dneska třeba jen 5 až 10 procent toho, co to bývalo. Chybí hlavně lidi. Dřív jsi měla šanci si vybrat, s kým budeš pracovat, dnes je to dané. Přitom to propojení s člověkem, který takový materiál ovládá, je hrozně důležité. Zvlášť u skla, protože ten craft se lidi učí celý život.
Potřebuješ vedle sebe partnera, který je na tom podobně jako ty, dokáže se nadchnout pro tvou věc a dělá to řemeslo mistrovsky. Nejmladší generace často nemá trpělivost, protože je to fakt těžká práce, náročná na soustředění a kontinuitu. Pořád se musíš zlepšovat v jediné věci. Nedivím se jim.
Myslíš si, že se za pár let může stát, že si vymyslíš nějaký koncept, ale nebude ho mít kdo vytvořit?
Moje práce je vymyslet to tak, aby to šlo realizovat. Kdybych se jen utápěl v melancholii nad tím, jaké to bývalo dřív, tak nic nevznikne. Vždycky musíš přemýšlet nad tím, jakým způsobem ta věc vznikne dnes. Pokud nějaké řemeslo umře, tak jen proto, že už ho nikdo nechce dělat. V tomhle nemám velký sentiment. Míval jsem tendence zachraňovat staré techniky, ale pokud to nikdo nechce dělat, tak to prostě nebude.
Takže si dokážeš představit udělat kompromis třeba v tom, že tvůj produkt nebude čisté sklo, nebo ho budeš dělat v zahraničí?
Spíš bych se začal věnovat jiným věcem. Podle mě je hrozně důležité mít na věci přímý vliv při výrobě. Lidi sem často létají realizovat věci ze zahraničí, ale mně přijde, že to moc nefunguje. Je hrozně důležité ladit detaily, být na stejné vlně a ideálně ve stejné místnosti s lidmi, co ten objekt tvoří. V ten moment vzniká to kouzlo a noření se do detailu nebo povrchu, na kterém pak můžeš postavit celé portfolio nebo kariéru. Musíš ten moment objevit a odpracovat si ho.
Ten proces tvorby je velmi dlouhý a náročný na soustředění. Co bys vzkázal lidem, co v designu a umění začínají, a chtějí se v téhle přehlcené době prosadit?
Musí si prostě najít svoji flow. Kolikrát jsem slyšel rady, že se do toho člověk musí zbláznit a dělat jenom to. Je to přesně ten tvrdý mindset, o kterém jsem mluvil, ale ono to bohužel jinak nejde. Pokud chceš být na nějaké úrovni a chceš se tím živit, což vůbec není jednoduché, musíš být dostatečný magor a umět o tom přesvědčit i lidi kolem sebe. Aby viděli, že jsi pro to dostatečně zapálený, chtěli žít s tvou věcí, investovat do tebe peníze a koupili si tvoji věc. Já jsem přesně takový magor, mám v sobě ten oheň, který mě nutí jít pořád dál.
Myslíš, že se trh a potřeby designérů proměnily i pod vlivem technologií? Vstupuje AI do sklářského designu, a jak se k ní stavíš ty?
Teď prožíváme obrovský breaking point a tím je nástup AI. Málokdo dokáže dohlédnout, jak velký nástroj to pro tvorbu je. Bude to jako oheň. Doslova. Myslím si, že to může ničit kariéry nebo zadupávat vlastní invenci, protože tě ten silný nástroj může úplně pohltit a dát ti pocit, že můžeš dělat cokoliv. Zároveň to ale může zkleštit tvůj potenciál, pokud všechno necháš jen na stroji. Změní to profese, hlavně u grafických designérů nebo aplikovatelnějších oborů. Dneska budeš muset být skvělý i v poskytování služeb klientům a v prezentaci, protože samotný vizuál už dokáže vytvořit skoro kdokoliv, kdo ví, co vlastně chce.
My AI ve studiu používáme hodně, hlavně na zjednodušení back-office. Ale pomáhá i v kreativě, třeba když jsem na dovolené bez skicáku, můžu si do mobilu naskicovat nápad a během patnácti minut si skrze AI nasimulovat, jak by ta věc vypadala v materiálu, v určité barvě či propustnosti světla. Baví mě kombinovat ten analogový svět řemesla s tím digitálním. Zjednodušuje mi to práci, protože velká část mojí role je představit si, jak bude věc vypadat v daném kontextu nebo materiálu, a AI mi dává real-time rendering přímo před očima.
Dá se dnes oborem, který děláš, živit bez zásadních kompromisů?
Já třeba kompromisy nedělám, takže ano, dá. Můžu a dělám si co chci a co mě napadne.
Jak dlouho ti trvalo, než ses začal sklem plně živit?
Od konce školy mi to trvalo tak dva až tři roky. Zpočátku jsem fakt nežil, jen jsem pracoval, abych zaplatil nájem. Ale měl jsem vizi a věřil jsem, že to umím zlomit. Když to začalo vydělávat, dalo mi to správný signál, že můžu jít ještě dál. V jeden moment jsem si vzal půjčku v bance, abych mohl dělat složitější a větší projekty. Byla to zásadní křižovatka, která mě obrovsky posunula dál. Jak jednou řekl klasik: „Když potřebuješ peníze, tak ti pomůžou jenom peníze.“
Kolik jsi dostal za zakázku nejméně a kolik nejvíc?
To je otázka na účetního. Myslíš obrat, hrubý nebo čistý zisk? Nejmíň byla nula. Dělal jsem objekt, neonový lustr Svaté střevo v podniku Goodlok na Jungmannově náměstí pro kamarády. Ta věc stála na výrobu asi 250 tisíc a já jsem z toho neměl ani korunu, ještě jsem tam jezdil na vlastní náklady, takže jsem byl spíš v červených číslech. Ale dalo mi to možnost udělat něco velkého, co jsem do té doby nemohl.
A nejvíc za jednu věc? Třeba 2,5 milionu korun. Je ale potřeba dodat kontext: takový projekt trvá strašně dlouho a podílí se na něm hromada lidí. Výroba skla je extrémně drahá. Než se věc vyrobí a než si najde svého sběratele, utečou třeba dva až tři roky. V rámci cash flow to pak znamená, že z věci za 300 tisíc ti po zaplacení všech nákladů a času zůstane třeba jen 50 tisíc. Je to velké riziko, které na sebe ve studiu bereš.
Dělal jsi skleněné prvky do Porsche 911 GT3 Touring, na kterém jsi spolupracoval s Honzou Kalábem. Byl to pro tebe splněný dětský sen?
Já jsem dřív nebyl „autíčkář“. Auta pro mě byla jen dopravní prostředek z bodu A do bodu B. Táta mi vždycky říkal, že auto na sebe musí umět vydělat, tak jsem si kupoval kombíky. Ale do tohohle projektu jsem šel kvůli Kubovi Kodlovi, který mě pro to nadchnul. V tom autě jsem proseděl desítky hodin, navnímával ho a od té doby mám Porsche strašně rád. Dokonce když jsem jel na tenhle rozhovor, vyfotil jsem si zaparkovanou 911 Carrera 4S generace 996, což je moje vysněné auto, i kvůli tomu, že hrálo v animáku Auta od Pixaru. Od té doby mě auta začala fakt bavit.
Je nějaká spolupráce nebo zakázka, na kterou bys řekl kategorické ne?
Elektronické cigarety. Klasické cigarety mi nevadí, ale elektronické cigarety a zahřívaný tabák typu IQOS přímo nesnáším. Ti lidi tím strašně smrdí a mají pocit, že to můžou kouřit úplně kdekoliv. Jednou o mně dokonce v nějakém interním mailu šířili, že jsem „Lukáš Novák, sklenář od IQOSu“. To mě normálně naštvalo, tak jsem jim psal na Instagram, ať to okamžitě smažou, protože s nimi nechci mít nic společného. Výrobci elektronického tabáku jsou pro mě tabu.
A jaká by naopak byla tvoje vysněná spolupráce?
Bavilo by mě, kdyby mi Porsche půjčovalo auta. Na ježdění. Třeba nový Cayenne. Taky jsem rád dělal pro Plzeňský Prazdroj, vytvářel jsem pro ně skleněnou lahev Pilsner Urquell pro Centrum Paraple. To byli skvělí lidi a krásná práce. Nebo práce na skleněných objektech pro značku Audemars Piquet.
Co považuješ za svůj dosavadní největší úspěch?
Já se moc neumím pochválit. Ale velké momenty byly, když jsme začali spolupracovat s galerií Kodl Contemporary. Byla to pro mě opora a potvrzení, že vedle sebe mám někoho, kdo dokáže mou práci a vášeň ocenit a posunout dál. Dlouhodobá spolupráce a důvěra je pro mě víc než jednorázový výdělek nebo pochvala. Stejně tak mám obrovskou radost, když se ke mně vracejí sběratelé. Mám lidi, kteří si každý rok našetří a koupí si moji věc z limitované edice. Z těch vztahů mám největší zadostiučinění.
Hrají pro tebe roli externí validace, jako jsou nominace a designové ceny?
Vzhledem k tomu, že jsem byl mnohokrát nominovaný a málokdy jsem to proměnil, tak to vyzní asi trochu zapškle, ale vlastně ne. V jistý moment už tě to přejde. Je hezké tam stát, ale vím, jak všichni kolegové tvrdě makají a snaží se. Ceny často závisí na tom, kdo zrovna sedí v porotě nebo jestli jsi vystavoval tady a támhle. Mnohem víc si vážím toho, když vidím reálný zájem lidí o svou práci.
Jaký máš vztah k sociálním sítím? Pomáhají ti čísla na Instagramu k reálným zakázkám?
Mám k nim takový střídavý vztah. Baví mě komunikovat, ale nebaví mě ten obsah připravovat a přidávat. Navíc snadno spadnu do závislosti, takže si na to musím dávat pozor. Dneska je Instagram profesionální a přehlcený, ale musím ho dělat, aby lidi věděli, že existuju. Čísla a lajky ale automaticky neznamenají příjmy. Měl jsem video se 14,5 miliony zhlédnutí na limitovanou edici objektu „Last Drop“. Sice to extrémně vystřelilo a komentáře byly divoké, ale reálně z toho byly jen tři další prodeje. Nicméně pro zahraniční zakázky a budování jména je konzistence na sítích důležitá.
Koho na Instagramu sleduješ pro inspiraci nebo oddech?
Mám teď skvělý objev: účet se záběry do zahrad, vypadá to jako divoká zahrada u babičky někde v Andalusii, mlha, kytky ve větru, extrémně relaxační věc. A pak se dlouhodobě vracím na profil @lakecomo_boat. Chlápek tam jezdí na nádherném dřevěném lakovaném motorovém člunu po jezeře Como a ukazuje zapomenutá molíčka a vily z hladiny vody. To je naprostá krása. Jinak se moc nedívám na to, co je trendy, spíš se tomu vyhýbám. Když něco moc trenduje, mám k tomu automaticky odpor.
S odstupem času – je tvoje tvorba určená pro všechny, nebo jen pro úzkou skupinu?
Já si naopak myslím, že moje tvorba je velmi přístupná. Už jen kvůli tomu, že pracuju se sklem. Sklo je materiál, který funguje univerzálně. Každý se na to podívá a řekne si: „Za tím je spousta práce.“ Sklo má v sobě řemeslo, je horké i chladné, matné a hluboké. Snažím se k němu přistupovat poctivě. Vadí mi, když ho někdo jen zneužije pro efekt. Já chci, aby materiál mluvil sám za sebe a aby jeho čtvrtý rozměr dával smysl.
Na co se od tebe můžeme těšit dál, jaké projekty tě teď čekají?
Čeká mě výstava v Mnichově. Dál dokončujeme finální fázi velké sochy do veřejného prostoru na Tchaj-wanu, na které pracujeme ve studiu už půl roku. A na 10. října chystám nový drop svojí limitované kolekce objektů. Dělám to každý rok před Vánoci a bývá to hned pryč, z čehož mám vždycky obrovskou radost.
