Legendární irský komik, držitel ceny BAFTA a nezapomenutelná hvězda kultovního seriálu Black Books se po více než třech letech vrací do Česka. V rámci evropského turné vystoupí 25. října v Praze s novou stand-up show Looking For Trouble.
Dylan v rozhovoru promluvil o tom, proč ho Praha pohlcuje, jak vnímá český humor, co si myslí o dnešní „industrializované“ komedii i o tom, proč by se lidé neměli vymlouvat na to, že je dnešní svět až příliš korektní.
V Praze už jste v minulosti vystupoval a letos v říjnu se sem vracíte. Pokud byste měl atmosféru tohoto města popsat jedním slovem, jaké by to bylo?
(smích) Nemyslím si, že je to fér vůči mně nebo vůči Praze, ale budiž... Pravděpodobně bych vybral něco jako „pohlcující“.
No tak to rozveďte!
Myslím, že na Praze něco je, ona se kolem vás nějak tak obvine. Když jste v centru, rozhodně pokud se procházíte poblíž mostu (Karlova) nebo jste v centru města, tak si uvědomíte – rozhodně z mého pohledu Západoevropana z okraje Evropy – že Praha je příslib. Už to jméno je příslib. Víme, že je starobylá, velmi vyspělá a tak dále, má v sobě spoustu té bohémské atmosféry, ale lidi nedokážou plně ocenit tu její sofistikovanost.
Pro většinu anglofonních lidí je to stále naprosto magický zážitek. Myslím, že lidi jsou obecně ohromeni, když dorazí do Prahy.
Česká kultura má výrazný, temný a často absurdní smysl pro humor, pravděpodobně kvůli naší historii. Je to pro vás jakožto Ira něco, k čemu se dokážete snadněji přirovnat nebo se s tím ztotožnit než třeba při návštěvě jiných zemí?
Myslím, že mezi kulturami existují propojení, která nejsou na první pohled zřejmá. Jsem přesvědčen, že máme spojení mezi irskou a českou kulturou, podobným způsobem jako například máme spojení mezi irskou a indickou kulturou. Funguje to podle mě hlavně na bázi myšlení.
Vezměte si třeba Angličany a Číňany. Obě tyto kultury milují škatulkování, milují kategorie a tabulkové systémy. Když se podíváte na kultury, jako jsou Češi, Indové a Irové, řekl bych, že jsou více asociační. Fungují na principu: „Tohle mi připomíná tamto, což mi připomíná tohle a díky tomu přemýšlím o tamtom.“
Lidé nacházejí svá spojení organičtějším a příjemnějším způsobem z okamžiku na okamžik, než aby se snažili vnucovat nějaký celkový nadhled. Dává to smysl?
Jasně. Pojďme ke komedii. Za poslední dvě desetiletí se stand-up vyvinul v masivní, industrializovanou scénu s arénovými turné, speciály na Netflixu a podobně. Jak to srovnáváte s komediálními kluby 90. let a chybí kvůli tomu dnes v komedii něco?
Problém s touhle otázkou je, že jsem o dost starší, než jsem byl tenkrát. Vy mě tou otázkou zvete k takovému tomu vzpomínání starého chlapíka, kterému je velmi těžké odolat. Samozřejmě si myslím, že to bylo lepší tehdy, když jsem začínal, protože jsem byl mladý! Tak to prostě funguje, víte? Věci jsou vždycky lepší, když jste mladí, protože vás nebolí kolena.
Já jsem začal, protože jsem neměl jinou možnost. Neměl jsem žádnou kvalifikaci, co sakra jiného jsem měl dělat? Chtěl jsem se bavit, chtěl jsem být mladý chlap, potkávat holky, poflakovat se s kamarády a mít legraci. Byla to skvělá doba.
Dneska to ale působí jako kariéra. Je to skoro jako kdybyste se rozhodovali, jestli budete zubařem, účetním nebo komikem – cokoliv chcete. Pro mě už to z části ztratilo ten vzrušující dojem. Ale na druhou stranu si říkám, že ti mladí komici dneska musí být skvělí, svět je dnes mnohem rychlejší a komplikovanější než v době, kdy mi bylo dvacet, takže prosadit se v něm není snadné.
Vaše nová show se jmenuje Looking for Trouble. Vzhledem k současnému stavu globální politiky a světa obecně pravděpodobně nemusíte hledat moc tvrdě.
To máte naprostou pravdu. Všechno, co musíme udělat, abychom našli problémy, je otevřít oči.
Vnímáte komedii jako způsob, jak najít v tom všem, co se děje, něco pozitivního, nebo se komedie proměnila a komici dnes fungují jako takoví političtí komentátoři?
To je hezká myšlenka, ale nejsme v době Václava Havla. Víte, někteří lidé jsou talentovaní a mají co hodnotného předat, a někteří lidé jsou prostě jen mediální honimírové. Jsou to prostě mediální d*vky, lidé, kteří se živí mluvením, a to je v pořádku, všichni se musíme nějak živit.
Ale představa, že ti, co jsou u moci, vám vždycky lžou, zatímco ti, kteří fungují na základě komerčních zájmů, vám řeknou pravdu, většinou moc nefunguje.
Myslím, že to pozitivní na tom všem je spíše samotný fakt, že tu pravdu stále hledáme. To, že to stále hledáme společně, je ta světlá stránka.
Když se ohlédneme zpátky, a jsem si jistý, že jste o tomto seriálu mluvil už mnohokrát, fanoušci*fanynky stále považují Black Books za absolutně posvátný klenot televize. Co vám osobně z toho seriálu nejvíce chybí?
Ten seriál byl úplně nevinný. Byl dělán prostě pro zábavu. Když se na něj podíváte, je velmi, velmi hloupý a je vidět, že ti, co ho dělali, se skvěle bavili. Na tom seriálu miluju tu nevinnost, tu hloupost a fakt, že jsme si to všichni tak užívali. Když jsme měli udělat nějakou blbost, třeba spadnout, abychom vyvolali smích, naplno jsme se tomu oddali. Lidé kolem toho byli citliví, inteligentní a talentovaní, ale všichni jsme se rozhodli být tak hloupí, jak jen to šlo, a v tom byla ta svoboda.
Kdyby byl Bernard Black hozen do dnešního světa, jak dlouho by jeho knihkupectví přežilo, než by ho celé zapálil?
Myslím, že pár Bernardů Blacků tam venku pořád je, můžete je najít. Stále existuje pár starých knihkupectví s mrzutými lidmi uvnitř a jsem moc rád, že tam jsou, a doufám, že tam zůstanou.
Vaše první velká filmová role byl Rufus ve filmu Notting Hill, bizarní zloděj, který se snaží ukrást knihu tak, že si ji strčí do kalhot. Jakou nejživější vzpomínku máte z natáčení a mluvil jste tehdy s Julií Roberts?
Jo, Julia Roberts mi řekla: „Dobrá práce,“ a já na ni mrknul a řekl: „Uvidíme se později.“ To byla má konverzace s Julií Roberts.
A moje vzpomínka na ten den je prostě to, že všichni byli velmi milí, smáli se, užívali si to a byli v práci. Byl to pro ně jen další pracovní den. Já jsem tam byl jen na pár hodin a pak jsem šel. A oni na tom museli pracovat týdny a týdny, tvrdě dřít na filmu, a pak ten film vyjde, všichni ho milují a ptají se na něj o 30 let později. Takhle se pozná hit, víte?
Pokud byste mohl donutit mladé lidi podívat se na jeden konkrétní klasický film nebo seriál, aby pochopili skutečnou uměleckou duši, co by to bylo?
Panebože, těch je tolik! Je tolik krásných věcí k vidění... Vy si hrozně potrpíte na tu myšlenku jednoho slova nebo jedné věci, to je hrozné. (smích)
Omlouvám se, omlouvám se.
Chci říct něco českého... Každý by měl prozkoumat fantastické české umělce, jako je Kundera, Švankmajer nebo neuvěřitelní výtvarní umělci, které v České republice máte.
Zmínil jste Kunderu i Václava Havla. Jsou ještě nějací jiní čeští umělci nebo osobnosti z historie, se kterými byste se chtěl potkat a pobavit se?
Je jich tolik. Z české historie bych si pravděpodobně užil rozhovor s Janáčkem. On byl Čech, že ano?
Ano, byl.
Myslel jsem si to. A z historie obecně... Člověče, ani mě nenechte začínat o historickém stolu na večeři. To by byl velký stůl, měl bych u něj hodně lidí.
Pokud byste mohl dát jednu radostně cynickou radu mladému člověku, který se snaží najít smysl v umění v dnešním světě, co by to bylo?
Nevím nic o radosti nebo cynismu, ale upřímná rada, kterou bych někomu dal, zní: Pokud chcete něco vytvořit, nestůjte sami sobě v cestě. Neříkejte si, že to musí být takové nebo makové, nebo že to musí být perfektní či to musí něco naplňovat. Ještě nic nevíte. Pokud chcete něco vytvořit, začněte tvořit. Udělejte stopu. Vezměte do ruky cokoliv – pero, štětec, nástroj, cokoliv používáte – a udělejte stopu. Udělejte stopu na papíře, udělejte stopu v čase, v prostoru, ve filmu, cokoliv to je. Udělejte stopu, začněte, udělejte nepořádek, rozviřte prach a pak pokračujte. Prostě začněte.
V minulosti někteří komici říkali, že komedie je mrtvá nebo že svět je až příliš „woke“ a nemohou dělat komedii, protože by byli zrušeni. Jaký je váš postoj a vadí vám, že někteří lidé využívají komedii jako způsob, jak být političtí?Nevěnuji pozornost tomu, co kdo říká o tom, co dělá. Věnuji pozornost jen tomu, co si o jejich tvorbě myslím já. Všichni lidé, kteří říkají, že věci jsou moc woke nebo moc těžké, mohou táhnout, nikomu chybět nebudou. Na tom nezáleží. Není to moc woke ani moc těžké. Svět je vždycky těžký a šílený. Dobré ráno, vítejte, začněme. To je vše.
Umění často vyžaduje trpělivost, což je věc, kterou algoritmy moderních médií už nekultivují. Bojíte se, že práce mladých umělců a umělkyň je tímto nějak poznamenána?
Ne, protože lidé, kteří mají něco vytvořit, to vytvoří. Algoritmus je jen stroj, je to jen nástroj. Lidé použijí cokoliv, co mají k dispozici. Pokud mají co říct a mají touhu se vyjádřit, způsob si najdou. A pokud ne, tak ne. Je to takhle jednoduché.
