Klára slyšela hlasy a myslela si, že je klon. Každý, kdo cítí, že má nějaký problém, by měl vyhledat pomoc, říká

Kláře je 24 let a před třemi lety jí propuklo onemocnění, které změnilo celý její život. Promlouvaly k ní hlasy, měla pocit, že ji lidi sledují, pak si myslela, že je klon.  Lékaři jí diagnostikovali schizofrenii a ona se zamyslela nad tím, jak nejlépe vysvětlit svým kamarádům a známým, co jí vlastně je.

Založila si YouTube kanál, aby destigmatizovala spousty nepravd, které tato nemoc kolem sebe má. Poutavá videa se dostala i mimo její okolí a Kláře začaly chodit stovky zpráv s vyjádřením podpory, vlastním příběhem nebo dalšími otázkami, na které pak ve videích odpovídala.

Její message je jasná – nebát se říct si o odbornou pomoc a hlavně brát léky, které nakonec jí samotné pomohly. Ale i když je tato usměvavá mladá žena v současné chvíli podle vlastních slov zaléčená, tak boj s onemocněním nekončí. Setkali jsme se s Klárou a popovídali si s ní.

Klářin Youtube kanál najdeš zde.

Doporučeno

Pacienti na psychiatrii: Lidé, kteří nás označují za blázny, by měli začít nejdříve sami u sebe 27. června 2019 18:23

Proč ses rozhodla založit si YouTube kanál? Bylo těžké s tím vystoupit na povrch? Měla jsi strach z prvotních reakcí?

Rozhodla jsem se kvůli tomu, když jsem viděla, jak na to lidi reagují negativně a setkala jsem se i s tím, když mi někdo řekl, že se mám „vzchopit“, že se v té nemoci jen utápím.

Chtěla jsem lidem vysvětlit lidem, že to není úplně tak jednoduché, protože mi psala kamarádka, která měla nějaké potíže a říkala, že jí pomohlo, že se odstěhovala a ať se také odstěhuju – takže jsem se rozhodla, že to všem vysvětlím a úplně nejdříve svým přátelům, o co jde.

Nahrála jsem video a dala ho na Facebook. Protože to bylo veřejné, začali na to koukat i jiní lidé. Vůbec jsem nečekala, že se to tak rozšíří.

Co myslíš, že je nejčastější mýtus, který o schizofrenii lidi mají?

Že jsou ti lidé nebezpeční. A taky to, že je to rozdvojená osobnost. 

Jak často přemýšlíš nad tím, co ti vlastně je?

Ze začátku jsem nad tím vůbec nepřemýšlela, bylo mi to jedno. Ale nechápala jsem, co se se mnou děje. Podléhala jsem těm stavům a myslela si, že mám pravdu – například že jsem klon. Nenapadlo mě, že bych byla nemocná.

Pak až když mi v nemocnici řekli diagnózu, tak mi to všechno dávalo smysl. Došlo mi, proč jsem si myslela tyto věci, proto jsem slyšela hlasy. Bylo to najednou ulevující. Od té doby jsem si o tom hodně hledala a po čase se rozhodla, že to předám i dál, když lidi o tom moc neví. 

Onemocnění ti propuklo ve 21 letech. Předtím jsi neměla žádné zhoršené stavy? 

Zrovna nedávno jsem si uvědomila, že se mi dělo to, že jsem měla pocit, že lidi, co nejsou se mnou, tak ví, co dělám. Že mě vidí, když jsou někde daleko a že mají takovou schopnost. To jsem měla i předtím. Ale pak to nejvíce propuklo ve 21 letech. Takže to byly takové první náznaky. 

Jak jsi zvládala stresové situace?

Já jsem byla asi trochu vždycky citlivější vůči stresu a všemu, co bylo trochu složitější. Myslím, že když to zrovna propuklo, tak jsem ani žádný větší stres neměla.

Měla jsem pocit, že mi lidi vidí do hlavy

Ale zároveň to propuklo během zkouškového.

To jo, ale už jsem měla předtím nějaké zkouškové a tehdy se nic nestalo. A pak jsem měl další zkouškové a najednou to propuklo. 

Schizofrenie je dědičná. Je v tvé rodině nějaký schizofrenik nebo člověk s diagnózou? 

V mé rodině jsou lidi s diagnózou, ale nechci za ně říkat, jakou mají. 

Jak se u tebe úplně poprvé začalo projevovat onemocnění? Bylo to na začátku druháku na DAMU?

Ano. Začalo to tak, že jsem pořád brečela, že nemůžu do školy, protože jsem se začala bát lidí. Potom jsem zase nemohla brečet, protože jsem byla emočně oploštělá.

Pořád jsem se cítila blbě, měla jsem pocit, že mi lidi vidí do hlavy, že učitelé ví, co si myslím, občas jsem se i na ně tvářila dost zle. Nebo něco řekli a já jsem si to hned spojila se sebou. 

A to bylo do negativna?

Vždycky do negativního. Třeba jsme měli psychologii, učitel o něčem mluvil a já byla přesvědčená, že mluví o mně. Pak na rodiče jsem byla ošklivá. Myslela jsem si, že o mně mluví. Oni se třeba normálně normálně bavili, já jsem prošla kolem a říkám jim „co je?!“ a oni že nic, že se jenom baví.

A já na ně koukala a často se zavírala u sebe v pokoji, byla jsem hodně stažená do sebe. Taky jsem viděla různé nápisy, která jsem si vztahovala k sobě. Všechno bylo takové, že jsem si to vztahovala na sebe.

A pak jsem věřila tomu, že musím zachránit celý svět, protože jsem viděla nějaký nápis, který mi to řekl. 

Co znamená být emočně oploštělý?

To znamená, že ten člověk vlastně moc neprožívá emoce, hlavně ty pozitivní. Radost a tak. Nemohla jsem ale ani brečet, i kdy jsem cítila, že bych to potřebovala. Prostě to nešlo. 

Zkusila ses s tím nějak popasovat svépomocí, ještě než jsi nastoupila na léčbu?

Nešlo to. Bez léků ne.

„Když jsem se dívala do zrcadla, byl tam zlý obličej. Byla jsem stažená do sebe. Matka si myslela, že beru drogy, ale nic nenašla. Pak si myslela, že jsem zlá.“