Letošní Love Island je skoro za námi, a tak se ohlížíme za nejdiskutovanější situací této série. O tu se postarali soutěžící Naty a Matúš. Konflikt odstartoval příchodem Dana, se kterým Natálii pojila společná minulost, což před Matúšem zpočátku zatajila.
Po odhalení následovala z Matúšovy strany vlna reakcí plná výčitek, chladu i následných projevů blízkosti, zatímco Natálie přijala roli provinilé, opakovaně se v slzách omlouvala a snášela partnerův hněv. Diváctvo i mediální komentáře na základě toho začaly poukazovat na toxické vzorce chování, manipulaci a nerovnováhu sil.
Taková situace se může stát i mimo televizní obrazovky: co se stane se vztahem, když praskne zatajená minulost a zraněná důvěra se promění v nekonečný řetězec výčitek? Kde leží hranice mezi přirozenou bolestí a vědomým trestáním partnera? Zeptali jsme se psychoterapeuta Ondřeje Nešetřila, proč vzorec „soudce vs. viník“ nemusí být tak úplně užitečný, jak z bludného kruhu vystoupit a proč bychom měli být opatrní s populární nálepkou „red flag“.
Jaký je podle vás zdravý způsob, jak zpracovat zklamání ze zrazené důvěry a zatajené minulosti, aniž by se z toho stala záminka pro systematické trestání partnera?
To může být náročný úkol v běžném životě, natož pak v kontextu reality show, kde jsou emoce vypjaté na maximum a není kam utéct. Představuji si, že může být užitečné o svých pocitech se svým partnerem či partnerkou transparentně hovořit, popsat svůj aktuální stav, kterým může být i zmatenost, nejistota, a pokusit se vyjádřit své potřeby – chci být sám, potřebuji blízkost a tak dále. Byl bych opatrný i s označením „systematické trestání partnera“. Matúšův stav jsem vnímal jako moment, kdy pro něj bylo těžké fungovat sám se sebou – což se pak pochopitelně odrazilo i na Natálii a celém jejich vztahu.
Působí jako psychoterapeut, zaměřuje se na individuální i párovou terapii. Pracuje také jako koordinátor integračního projektu v organizaci Prostor plus a v kulturním čtrnáctideníku A2. Je absolventem pětiletého psychoterapeutického výcviku Psychoterapie v postmoderně (Gaudia Institut) s akreditací České asociace pro psychoterapii. Vystudoval sociální antropologii na Univerzitě Pardubice.
Kde leží hranice mezi přirozenou reakcí na neupřímnost a situací, kdy zraněná strana využívá vinu druhého k získání dominance ve vztahu?
To nelze jednoznačně určit. Vidíme pouze to, co se dostalo do střihu. Taková hranice obecně může být tenká, fluidní a velmi různorodá jak pro jednotlivce, tak i páry. Představuji si ale, že když se z emočního zahlcení a dezorientace v takové situaci stává vědomý kalkul k využívání, ponižování nebo trestání svého protějšku, tak se pravděpodobně vyvrací možnost hojení vztahu a přibližování. To můžeme říci ale i o neupřímném jednání a zatajování.
Jaký dopad má na psychiku „provinilce“ chování, kdy druhý partner střídá chladné odmítání, výčitky a následné projevy blízkosti?
Představuji si, že osoba, z jejíž strany se jednalo o zatajování a neupřímnost, sama o sobě také zažívá náročné chvíle – ať už jednala ze strachu situaci sdělit, nebo doufala v její utajení. Když se k tomu přidá střídání nálad protějšku – chvíli chlad, chvíli výčitky a vzápětí nečekaná vřelost – může se psychika člověka dostat do naprostého zmatku.
V reality show je to umocněné ještě tím, že partneři nemají kam odejít a pod pokyny režie musí plnit úkoly vyžadující intimitu. Představte si, že se čerstvě pohádáte, cítíte obrovské napětí, ale za pár minut máte partnerovi v rámci hry co nejvíckrát políbit tělo. Člověk pak pravděpodobně zažívá směs nejistoty, rozčarování, ale i vzteku z bezmoci – přesně tak, jak to popisovala Natálie.
Je neustálé vracející se vyčítání již jednou probírané chyby považováno za varovný signál (red flag) nefunkční komunikace?
S populárním konceptem „red flagů“ bývám z psychoterapeutické pozice velmi opatrný. Místo rychlého nálepkování mám spíš chuť zkoumat, co to opakované vyčítání v daném vztahu vlastně znamená a jakou plní funkci.
Většinou to totiž bývá projev stále živých emocí – nejistoty, strachu nebo zranění. Pokud se páru podaří zažít kvalitní a bezpečný dialog (klidně i s odbornou pomocí), může se ze zdánlivého „red flagu“ stát příležitost k hlubšímu vzájemnému pochopení. U vztahových krizí je obecně užitečnější neustupovat do pozice já vs. ty, ale nahlížet na to jako na společnou výzvu: „Máme teď potíž v komunikaci – jak to můžeme společně zvládnout, pokud chceme ve vztahu pokračovat?“
Jak přistupujete k partnerovi, který plně přijme roli „toho špatného“ a je ochoten snášet neúměrný nátlak, jen aby vztah zachránil?
V kontextu párové psychoterapie bych se ptal na to, jak se dotyčný člověk v současné situaci cítí, co by v tuto chvíli ve vztahu potřeboval. Také mě napadá otázka na hodnoty – co pro něj znamená tento vztah, že i přesto v něm má chuť dál zůstat, jak o celé situaci přemýšlí a tak dále. Z postmoderní perspektivy je ale důležité podívat se i na to, jaký příběh tím o sobě přijímá. Pokud se ale veškerá odpovědnost směřuje jen na jednoho, zavírá to dveře k oboustrannému porozumění a narovnání situace.
„U vztahových krizí je obecně užitečnější neustupovat do pozice já vs. ty, ale nahlížet na to jako na společnou výzvu: ‚Máme teď potíž v komunikaci – jak to můžeme společně zvládnout, pokud chceme ve vztahu pokračovat?‘“
Jakým způsobem lze zabránit tomu, aby se v partnerství napevno usadil nerovnoprávný vzorec „provinilec vs. soudce“?
Užitečnou prevencí může být otevřená komunikace o prožívání a emocích každého z páru, o budování a vyjasňování společných záměrů a přání ve vztahu i mimo něj. Také by bylo dobré dát si čas, nechat opadnout emoce, protože je dost možné, že se lidé v emocích neslyší a není možné tu situaci konstruktivně řešit. Z postmoderního psychoterapeutického pohledu je pak možné tuto situaci tzv. externalizovat: nahlížet na roli soudce a provinilce jako na „společného nepřítele“, který se do vztahu dostal, a ptát se: „Jak můžeme my dva společně zabránit tomu, aby tato situace rozhodovala o tom, jak se k sobě chováme?“ Tím se z pozice já vs. ty vracíme k partnerství a společným přáním.
Do jaké míry může izolované prostředí, přítomnost kamer a neustálý tlak okolí vyostřit tyto reakce ve srovnání s běžným životem?
To je obrovský a podceňovaný aspekt celé situace. Nejde jen o samotné kamery a úkoly z režie, ale o kombinaci nulového soukromí, nemožnosti kamkoliv odejít a neustálého vystavení názorům ostatních soutěžících. Také je nutné si uvědomit, že my jako diváctvo vidíme střihem a kamerou velmi okleštěný obraz daleko širšího kontextu, jehož účelem je nás pobavit, potěšit a při nejlepším šokovat.
Co z této popsané dynamiky považujete za zásadní „red flag“, který naznačuje, že by pár měl vztah raději ukončit?S termínem „red flag“ bývám opatrný. Z pozice psychoterapeuta si nemohu dovolit rozhodovat za daný pár ani určovat, kdy má vztah skončit. Pokud se od toho pokusím odprostit, za zásadní moment považuji chvíli, kdy se situace dlouhodobě nelepší, graduje a v páru už nezůstává energie, chuť ani kapacita na vztahu pracovat. Partnerský vztah vyžaduje vědomé úsilí z obou stran – a pokud tato vůle nebo síla u jednoho či obou vyprší, může to být signál, že vztah již pokračovat nemá.
Pokud by tento pár přišel do vaší poradny, jakým prvním krokem byste začal rekonstrukci jejich vzájemného respektu a komunikace?
První otázkou, kterou bych setkání otevřel, by bylo: „S jakou nadějí do naší spolupráce vstupujete?“ Už z jejich odpovědí bychom zjistili, jaká jsou očekávání obou zúčastněných a zda mají vůbec oba chuť ve vztahu pokračovat. Poté bych nezačal rozebírat chyby, ale naopak bych zkusil hledat, co tvoří jejich funkční základ – to, v čem pár dříve viděl smysl, co jim fungovalo a co si uměli společně užít. Jazykově bych je odkláněl od vzájemných výčitek a vedl je ke spolupráci na tvorbě jejich funkční budoucnosti.
A pokud by přišla řeč na narušenou důvěru, nebral bych to jako statické označení situace. Ptal bych se, co přesně to slovo pro každého z nich znamená a jakými konkrétními kroky se dá taková věc znovu společně vybudovat.
