Láska, klid, svoboda, přátelé, nalezení svého autentického já. Mluvili jsme s několika lidmi, proč se rozhodli zakotvit zrovna v Praze.
Lidí žijících v Praze přibývá – v prvním čtvrtletí roku 2022 vzrostl jejich počet podle předběžných výsledků o 2 556 osob na celkových 1 277 962 obyvatel (do těchto dat nejsou započítaní lidé přicházející z Ukrajiny v důsledku hledání úkrytu před probíhající válkou). Příčinnou vzestupného počtu pražských obyvatel je stěhování, z velké části i ze zahraničí.
Rostoucí počet lidí, kteří se rozhodli v Praze vybudovat svůj nový domov, je dlouhodobým trendem. Mladí lidé se do metropole stěhují z různých důvodů – mluvili jsme s několika z nich o tom, co je k tomu vedlo.
Ankit Dhame: Byla mi zde dána svoboda poznat své pravé já
Ankit si Prahu zvolil jako cíl svých filmových studií. Důvody pro toto rozhodnutí – totiž vědomí, že je Praha ve středu Evropy a bude z ní moci jednoduše cestovat i jinam po kontinentu – ovšem zdaleka nebyly stejné jako ty, proč se nakonec rozhodl zůstat natrvalo.
Pod vlivem vnějších okolností (v Praze byl vyhlášen lockdown kvůli pandemii koronaviru) byl donucen čelit něčemu, co do té doby do takové míry nezažil – samotě. V Indii je totiž zvykem, že děti žijí s rodiči poměrně dlouhou dobu. „Naučil jsem se být více sám. Pochopil jsem, co jsou moje potřeby a touhy. Uvědomil jsem si, že preferuji život v Praze než v Bombaji. Život tam je extrémně rychlý, Bombaj nikdy nespí. Ani si neuvědomíš, že najednou uběhly měsíce a roky.“
Praha je pro jeho interní prožívání vhodnější prostředí i z jiného důvodu: „V Indii mi skrze každodenní banální aktivity byly připomínány všechny problémy, které tato země má. Díry na chodnících, špatně zvládnutá infrastruktura, obrovský provoz, znečištěné ovzduší.“
Úvahy o stavu jeho rodné země ho neopouštěly ani v momentech, které by člověku měly přinášet spíše potěchu než frustraci, a do negativních konotací tak byly zaobaleny i jeho vášně a koníčky – převážně móda. „Je tam moc teplo, takže jsem nikdy nemohl nosit bundy, které se mi líbily, a moje boty se vždycky zašpinily, takže nemělo cenu se nějak víc soustředit ani na ně,“ popisuje.
Ankit v tomto kontextu připomíná, že se jedná o následky indické historie. O stále citelných dopadech britského kolonialismu tak přemýšlel každý den. „Nedostali jsme šanci se jako země vyvinout. Ukradli nám hodně peněz a nechali nás ve velmi špatném stavu. Stále jsme se z toho nedostali, což jsem měl na mysli každý den. Bylo to příliš velké břemeno.“
Prošel jsem tady neskutečným vývojem.
Ke snaze utéct tíživým myšlenkám se ovšem přidala další touha – a to žít autentický život.
„Nelíbí se mi kultura, která v Indii stále přetrvává. Stále musíš přemýšlet nad tím, jak na tebe ostatní nahlíží. Musíš ukazovat pouze svou nejlepší stránku a musíš se neustále snažit být lepší než ostatní. Tvůj život je tam také do velké míry ovlivněn náboženskými a rodinnými hodnotami, což je zakořeněné v misogynii a patriarchátu. Před svou rodinou tak musíš skrývat velkou část sebe samého.“
S rodiči tak v obavách z jejich reakce nemohl sdílet téměř nic ze svého každodenního života. Užíval si na party? Musel si to nechat pro sebe. Navázal vztah? Ani to s nimi raději nesdílel. „Většina indické mládeže musí před svými rodinami skrývat své pravé já. Jejich rodiče neznají jejich skutečný život,“ vysvětluje.
„Pak jsem přišel do Prahy a viděl jsem teenagery na ulicích, jak jsou sami sebou. To mi dodalo odvahu snažit se poznat, kým jsem. Poznat své autentické já. Bez toho, aniž by mě někdo soudil. Byla mi dána svoboda se objevovat. To bylo velmi osvobozující.“
Důvody pro rozhodnutí zůstat v Praze byly nakonec trojjediné – ke dvěma již zmíněným se přidala ještě žena. Michaela, kterou potkal na Tinderu. Jejich vztah se vyvíjel poměrně rychle – brzy se k sobě nastěhovali, brzy se zasnoubili, brzy měli svatbu. Za dobu strávenou v Praze se vyvinul i jeho profesní život. Přestal studovat, nastoupil na stáž v grafickém designu, kde ho brzy povýšili a nabídli mu práci na plný úvazek. Nyní práci mění a bude pracovat jako business analyst.
Cítí se po tom všem v Praze jako doma? „Ano, mohu zde být opravdu sám sebou, což Prahu asi kvalifikuje jako domov. Prošel jsem tady neskutečným vývojem.“
Klára Bělíčková: Do Prahy kvůli úspoře času
Klára se do Prahy před necelým rokem přestěhovala kvůli úspoře času v kombinaci se studiem: „Rodiče bydlí na malé vesnici v Křivoklátsku, kde poslední autobusy donedávna jezdily v šest hodin odpoledne, a to z Berouna. Nemohla jsem tedy v Praze po škole trávit více času. Každý den jsem seděla několik hodin v MHD, které má navíc v tomto úseku neustálé výluky a zpoždění. Nemohla jsem se věnovat ničemu jinému než škole, cestě zpátky, cestě tam a zase škole. Mám strašné štěstí, že jsem se mohla přestěhovat, všichni tuto možnost nemají.“
Domov je podle mě o bezpečí a péči.
Ušetřený čas nyní věnuje klimatickému aktivismu, který v jejím případě – jelikož zastává roli mluvčí studentského hnutí Fridays For Future – vyžaduje spoustu osobních setkání a přítomnost na mnoha akcích, které jsou často ve večerních nebo odpoledních hodinách.
K Praze má ovšem ambivalentní pocity. „Dlouho jsem si připadala okouzlená atmosférou, které město přináší, ale dost mi chybí příroda a ta velice stereotypní vesnická pohoda a nicnedělání, v Praze se pořád něco děje. Takže často záleží, někdy je pro mě Praha domovem, ale většinou tu ‚jenom ve spěchu přespávám‘ “.
Pocity familiárnosti a domáckosti, jež jí Praha poskytuje, jsou podmíněné převážně lidmi, kterými se obklopuje: „Domov je podle mě o bezpečí a péči. Vždycky víte, že se tam můžete vrátit a dveře budou otevřené.“
Piqi Miqi: Zůstávám kvůli klidu a prostoru k nadechnutí
Zpěvák Jared Bailey, který působí pod pseudonymem Piqi Miqi, do Prahy dorazil, poněkud překvapivě, až poté, co ho přijali na vytoužené škole NYU. Během prvního semestru pro něj totiž neměli místo na koleji, a proto mu nabídli možnost strávit tuto dobu v zahraničí. Na výběr dostal Florencii, Prahu, Buenos Aires, Londýn, Paříž a Berlín. Po důkladném průzkumu na internetu zvolil Prahu: „Praha mi na fotografiích připomínala něco jako Disneyland po válce. Mým americkým očím se tehdy jevila jako pitoreskní gotický Disneyland,“ vzpomíná s úsměvem na tváři.
Do Prahy dorazil v roce 2007 a život zde si náležitě užíval: „Nikdy v životě jsem nezažíval více zábavy. Mohl jsem si dělat cokoliv jsem chtěl. Měl jsem tady tehdy přítelkyni, která vůbec nemluvila anglicky. Jen jsme spolu spali a opíjeli se. Strašně jsme se bavili. Nenechala mě ani platit za drinky, trvala na tom, že bude platit veškerý můj alkohol. Byl to skvělý vztah,“ směje se.
Zde můžu prostě být. Existovat.
Potom, co se vrátil do Ameriky, se mu po Praze stýskalo – do takové míry, že se začal učit česky a několikrát sem přijel na dovolenou. Potom, co dokončil vysokou školu, se rozhodl upustit, alespoň dočasně, od svého plánu stát se bankéřem na Wall Street. Místo toho přijel zpátky do města stověžatého nad Vltavou, aby se učil česky. Později zde začal pracovat jako agent pro módní agenturu a dostal se i k tvorbě hudby. Každodenní náplň nebyla ovšem tak důležitá jako místo pobytu samotné.
Hlavním důvodem, proč se zde rozhodl zůstat, bylo něco mnohem lyričtějšího – klid, mír, prostor se nadechnout. „Dostal jsem zde prostor nalézt sebe samotného jako umělce. Neměl jsem zde ten samý tlak jako v New Yorku – být někým. Zde můžu prostě být. Existovat. Tím jsem získal prostor potřebný proto, abych našel svůj zvuk. To by se mi v New Yorku nepodařilo.“
Praha je pro něj domovem, základnou. „Mým cílem je ukázat Prahu dalším lidem. Nejenom hudebníkům, ale všem. Snažím se dát Praze něco nazpět, protože ona mi toho dala strašně moc. Pořádám výstavy a jiné kulturní události a už jsem si tady vytvořil malou komunitu. Jsou tady lidé z celého světa. Nikdy jsem nepotkal lidi z tolika zemí na jednom místě. Problém je, že hodně zajímavých lidí z Česka chtějí z Prahy co nejdříve vypadnout. Česko by mělo přijít na způsob, jak tomu zabránit, jak je přimět zůstat.“
Ve své rodné zemi byl naposledy před 11 lety.
Alžbeta Bučková: Praha je místo neomezených možností
Alžbeta pochází z malého města na východním Slovensku a do Prahy, s vidinou nových možností, přijela teprve před několika dny. „Doma byly omezené podmínky pro osobní seberozvoj. Praha pro mě představuje místo neomezených možností, plnění snů a myslím si, že si tu každý najde svoje místo. Pokud člověka něco zajímá, určitě se tady najde komunita, která se o to zajímá také.“
Kdo ví. Možná se mi můj sen splní.
Doma se věnovala make-upu, líčila klientky na různé společenské příležitosti. Od samého začátku své kariéry make-up artistky je fanouškem Make-up Institutu v Praze. „Kdo ví. Možná se mi můj sen splní a jednou budu hrdá absolventka kurzu, který tento institut pořádá.“
Alžbeta předtím ještě nikdy mimo domov nebydlela – a Praha na ni udělala impozantní první dojem. Její kamarádka, která ji zde provázela poprvé, jí tehdy řekla, aby se dívala pozorně na uličky, kterými procházejí. „Nerozuměla jsem, proč mi to říká, říkala jsem si, no dobře, ulice. Všechno s historickým nádechem. Pak jsem se ale začala těmito uličkami procházet sama a tehdy mi to došlo. Ta místa mají opravdu něco do sebe.“
Prvotní výlet do Prahy ji jen utvrdil v tom, že se sem chce skutečně přestěhovat. „Nejsem si jistá, zda mohu odpovědět na otázku, zda se zde cítím jako doma, protože jsem tady zatím jen krátce. Mohu ale s jistotou říct, že se tady začínám udomácňovat, protože mám skvělou spolubydlící, příjemný byt i klidnou čtvrť, ve které bydlím.“
Jorge Rodriguez Ozores Teijo: Přestěhoval jsem se kvůli lásce
Jorge se do Prahy natrvalo přestěhoval v únoru 2021 za možná až kvintesenciální touhou – láskou. „Po třech letech vztahu na dálku s mojí přítelkyní Roxanou, která je Češka, nastal čas být spolu na jednom místě.“ Mít vztah na dálku, probíhající mezi Španělskem a Českou republikou, nebylo dle jeho slov nejjednodušší, ale důsledek byl ku prospěchu věci: „Uvědomil jsem si díky tomu, jak moc mi chyběla pokaždé, když jsme spolu nebyli, že je opravdu ta pravá.“
Vzhledem k jejich osobním okolnostem bylo jednodušší, aby se přestěhoval on za ní. Našel si zde práci právníka. „Do Prahy jsem byl navíc zamilovaný už od roku 2008, kdy jsem sem přijel poprvé. Praha je plná života, je velkolepá.“ Nyní se mu navíc otevírá jiný pohled na české hlavní město než pouze ten turistický. Předtím navštěvoval místa, jako je Staroměstské náměstí nebo Pražský hrad, ale nyní se rád prochází jen tak s kamarády nejrůznějšími uličkami, aby Prahu, tu opravdovou, hlouběji poznal.
Cítím se tady opravdu doma.
„Pokaždé, když projdu východem u pražského letiště, si uvědomím, že se tady cítím opravdu doma. Je to samozřejmě kvůli češtině stále trochu zvláštní a těžké, ale česky se učím, a navíc je tady obrovská komunita expatů, díky čemuž je to celé jednodušší.“
Domov pro Jorgeho ovšem není jedno konkrétní místo, město, země. Doma by se cítil kdekoli, kde by s Roxanou byli společně. Být v multikulturním prostředí, které ho vnitřně obohacuje, je pro něj ovšem důležité – a právě tyto potřeby se mu v Praze daří uspokojovat.
Pavla Ramseidlová: Přála jsem si zapomenout
Pavla začala nad přesunem z Liberce do Prahy přemýšlet ve velmi turbulentním období. „Lidi, prostředí, práce. Bylo toho hodně,“ popisuje. Odešla tehdy z jednoho vztahu, ovšem situaci komplikovala přítomnost dalšího muže. „Měla jsem zmatek v hlavě a celkově v životě. Po rozchodu jsem byla smutná a zničená, do toho jsem ale musela fungovat, jenže kluk, který do toho byl taky zamotaný, najednou zmizel a já v tom zmatku zůstala sama. Nechtěla jsem nikoho pustit, aby mi pomohl.“
Nejedla, nespala, za krátké období zhubla hodně váhy. Liberec se pro ni v létě 2020 stal místem, kde měla spoustu vzpomínek, na které si přála zapomenout. „Řekla jsem si, že své problémy vyřeším tím, že se přestěhuju.“
Říkala jsem tomu osud.
S kamarádkou se proto šla na začátku léta podívat na byt, který si sice okamžitě zamilovaly, ale řekly si, že ještě raději počkají. O několik týdnů později Pavla odjela do Barcelony, stále bez příliš konkrétní představy, kdy a kde bude v Praze bydlet. A právě během této doby se spojila s jiným mužem, který pocházel, jako ona sama, taktéž z Liberce. Zjistila, že „kluk z Instagramu“, jak mu přezdívá, bydlí velmi blízko jejího vysněného bytu. Když přiletěla, viděli se a měla rozhodnuto – ještě ten den podepsala smlouvu na daný byt.
„Nemůžu uvěřit tomu, že tam ten byt dva měsíce čekal, než jsme ho s kamarádkou vzaly. Říkala jsem tomu osud. Vím, že kdyby on nebydlel tak blízko, tak ten byt nevezmu. To byl můj útěk z Liberce, kterému pomohl kluk z Instagramu. Kluk z Instagramu v mém životě už také není, ale pro naše setkání byl určitý důvod.“
Finalita tohoto vztahu, zpočátku bolestivá, jí posloužila jako jakýsi odrazový můstek pro nové začátky. V Praze má novou školu, novou práci, nové kamarády. Začala si vážit sama sebe a toxický vztah vystřídala za zdravý, stabilní a šťastný.
Niklas Heim: Přijel jsem kvůli doktorátu, zůstal kvůli přátelům
Niklas do Prahy přijel kvůli doktorátu v Centru pro umělou inteligenci na ČVUT. Prahu si ovšem vybral kvůli svým přátelům, které tady měl již z doby, kdy zde pár let nazpět studoval v rámci Erasmu. „Nakonec jsem se sem přestěhoval kvůli nim,“ vysvětluje. Do jeho sociální bubliny patří například jeho spolubydlící Mikuláš.
Praha je hezkým mixem všeho dobrého.
O něm Niklas mluví opakovaně. Spřátelili se ještě během Erasmu – právě Mikuláš mu byl na začátku ve městě průvodcem, přibral ho do své party a ukázal mu, jak okouzlující a zábavná Praha umí být. Jejich spojení pak nabralo na ještě větší síle během doby, kdy se neviděli. „Mám pocit, že nás ta dálka ještě sblížila,“ říká. Právě k němu se tedy znovu nastěhoval, když se rozhodl pro návrat do Prahy.
„Tito kamarádi se stávají integrální součástí mého života i mé rodiny. Někteří z nich dokonce jezdí do Německa na Velikonoce nebo jsem se na tyto svátky připojil k jejich rodinám v Česku. Účastním se Mikulášových rodinných oslav narozenin a on zase chodí na naše rodinné události,“ směje se Niklas.
Speciální vztah má ovšem i k městu samotnému: „Praha je hezkým mixem všeho dobrého. Není příliš velká, k místům a lidem, které mám rád, se dostanu téměř vždy za 15–20 minut. Je zde také velmi zajímavý mix lidí. Lidé, kteří se stěhují do Prahy, jsou většinou tak trochu mimo normu – v dobrém i v tom horším slova smyslu.“
Lidé se sem podle něj často nestěhují z takových důvodů, jako třeba za evidentní krásou Kodaně, kde několik let studoval, nebo proto, že by zde hodlali vydělávat velké peníze. Mnohdy se setkává s tím, že lidé do Prahy přicestují dočasně, ale nakonec se pro ně stane finální destinací, jelikož si uvědomí, že si zde dokáží představit svou budoucnost natrvalo – ba naopak, že si možná svůj život již nedokáží představit jinde.
