KVÍZ: Poznáš českou hru podle jediné hlášky nebo citátu? Otestuj své znalosti

„Jmenuji se Majer, Honza Majer. Kluci mi říkají Rambo a holky kreténe.“ Ve které hře zazněla tato památná věta?

„Ra-ta-ta, ku*va, ra-ta-ta-ta!“ Zvuk střelby v této hře doprovázel i místy velmi vtipný český dabing. Kde to bylo?

„Sám dobře víte, že pan náčelník Ištok leží doma s ošklivou tuberou... –⁠ To se nestydíte takhle mluvit o jeho choti?“

„Co si to, ku*va, ty parchanti vo sobě do prdele myslej'?“ Tato slova pravděpodobně slyšeli všichni čeští hráči a hráčky, protože se jedná o kultovní hru.

„Fricka neposlouchej, mám lepší nápad. Když tak Němčík mlel ty ho*na, vzpomněl jsem si na tu obří hromadu hnoje. Tu, co má vedle svý čerstvě navápněný chalupy. Víte, ne?“ Poznáš, ze které české hry pochází tento citát?

Teď něco těžšího. Odkud je tento citát? „Poslední z pohřešovaných osob je Virgil Krab, mladší bratr šéfa Kraba, známého multimilionáře, podnikatele a rapové hvězdy. Pokud se zpráva o jeho zmizení dostane ven, hrozí, že krabí komunita pozvedne zbraně. Nebo přinejmenším klepeta.“

„Tak co je to tady, čajový dýchánek?! Jestli se nepletu, tak už jste deset minut měli být na nástupu. Tak zvedněte ty zadky, než vás nakopu tak, že poletíte až do New Jersey!“ Čeští tvůrci umí velmi dobře střílečky a tato hra toho byla důkazem.

„To z tebe promluvil satan! Vysvobodím tvoji duši. Pomocí svaté relikvie oddělím dobré od zlého. Anebo hlavu od těla!“ Toto už je náročnější. Napovíme, že hra je z konce devadesátek a danou postavu daboval Jiří Lábus.

„Kdepak ten Herbert vězí? Mám strach, už je pryč skoro celý měsíc. – Klid, mami. Uvidíš, že přivedu otce domů!“ A další hra pro pamětníky. Titul vyšel v polovině devadesátých let a poznali jsme v něm ne tak docela normální rodinku.

A zakončíme to povedenou hrou, kterou vytvořilo studio Unknown Identity z Berouna. Hra obsahovala i detektivní prvky a vydána byla s dabingem v šesti jazycích. „Po smutečním obřadu jsme se společně vrátili na Black Mirror. Cesta chmurnou krajinou se zdála nekonečná. Nikdo během ní nepromluvil jediné slovo. Když se naše pohledy setkaly, byl v nich vidět hluboký smutek. Nebyl to však jen smutek, který byl v jejich očích. Bylo to určité odcizení, které ke mně Victorie a Robert cítili. Můj nečekaný návrat po více než dvanácti letech jim dával právo klást mi těmito pohledy nevyslovené otázky.“