Gréta se léčila z alkoholismu: „Ženy na oddělení si myslely, že jsem špiónka, manžela přede mnou varovali kolegové“

Gréta zkoušela skončit se závislostí sama, i s pomocí psycholožky. Po pár úspěšných měsících abstinování však do toho vždy opět „spadla“. „Zlom nastal, když mě jednou v Prešově na náměstí při pohledu na lidi bez domova přemohl velký strach. Měla jsem pocit, jako by mě osvítilo. Tehdy jsem si uvědomila, že buď umřu, nebo skončím na ulici. Zavolala jsem rodičům s tím, že se chci léčit. Otec přijel, zařídili jsme léčení a druhý den jsem nastupovala,“ říká.

Ve společnosti stále existují předsudky o lidech, kteří propadli závislostem. I Gréta se před rozhodnutím nastoupit do léčby obávala „doživotní nálepky“. Zvítězilo však to, že si podle jejích slov doslova chtěla zachránit život. Bylo jí teprve 24 let.

Tři měsíce bez mobilu a kontaktu s okolím

Tříměsíční léčba pro Grétu tehdy představovala úplnou izolaci od okolí, dokonce neměla ani telefon. „Když jsem zjistila, že nebudu moct používat telefon, málem jsem si to rozmyslela. Představovala jsem si psychiatrii jako ze starých filmů, ale bylo to poměrně moderní zařízení. Léčily se tam ženy v různém věku s různými problémy.“ A právě u žen, které měly dlouholeté problémy s alkoholem nebo drogami, si Gréta uvědomila, jaké měla štěstí, že se rozhodla přijít na léčení v rané fázi a nenechala to zajít do ještě vážnějších problémů.

Gréta přiznává, že si nedokázala představit, že by bez alkoholu vydržela několik let. „Na setkáních anonymních alkoholiků jsem potkala lidi, kteří nepili 5, 10, 15 let... Mně se to tehdy zdálo neuvěřitelně dlouho. Teď, když se na to dívám zpětně, zdá se mi, že to uběhlo jako lusknutím prstu,“ říká. Zároveň přiznává, že kromě obav z toho, zda se dokáže vyléčit, pochybovala i o tom, zda se bez alkoholu vůbec bude umět bavit a jaký dopad to bude mít na její společenský život.

„Dá se bavit i bez alkoholu a vůbec to pro mě není problém na oslavách, svatbách či jiných událostech. Naopak jsem získala obrovskou svobodu. Alkohol mě do té doby velmi omezoval v mých možnostech a schopnostech. Od té doby, co jsem ho odstranila, mám pocit, že dokážu vše a nic, co si usmyslím, pro mě není nemožné,“ říká.

Lidi, kteří mají problém se závislostí, si společnost často představuje jako zanedbané, nefunkční nebo sociálně vyloučené. Realita je však jiná – závislost se může týkat i lidí, kteří navenek působí spořádaně a úspěšně.

Právě strach z odsouzení okolí může mnohým bránit v tom, aby začali svůj problém řešit s odborníkem. Představa, že dokud si problém nepojmenujeme, tak neexistuje, však může vést k jeho prohlubování a k ještě vážnějším důsledkům. Stejně nebezpečné je i ignorování nebo zlehčování situace ze strany okolí. Podívat se pravdě do očí a přiznat si problém je přitom prvním krokem k jeho řešení.

Mysleli si, že je špiónka

Předsudky však mají i samotní pacienti a pacientky. „Ženy si mezi sebou říkaly, jestli nejsem špiónka, kterou tam dosadili terapeuti nebo vedení, aby zjistila, co se tam řeší, o čem se mluví, jaká je atmosféra na oddělení. Byla jsem z toho překvapená. Ale když se na to dnes dívám zpětně, je to vlastně celkem logické. Bylo mi 24 let, když jsem tam přišla, a pravda je, že jsem tehdy vypadala dost zle, ale stále jsem nevypadala tak zničeně jako ženy, které pily 10–15 let nebo měly zkušenosti s drogami,“ říká.

S podobnými pochybnostmi se Gréta setkává i na internetu, kde o své minulosti otevřeně mluví. Jelikož už devět let nepije, někteří si kladou otázku, zda byl její problém opravdu tak vážný. Otázky dokonce dostává i od svých známých.

„Nedávno se mě dokonce jedna moje známá ptala, jestli to bylo opravdu až tak vážné, když od té doby nepiju. Pro mě je to nebezpečná otázka. Je sice malé procento lidí, kteří po léčení už nikdy nepijí, ale možná patřím mezi to procento šťastných. Neříkám o sobě, že jsem nějaká silná osobnost, ale já jsem to vzala vážně. Já jsem se opravdu začala obávat o svůj život a řekla jsem si, že prostě pít nebudu. Tyto komentáře mě však trošku vyváděly z míry a začala jsem si už i já klást otázky, zda bych si s tím neporadila i sama. Možná ano, ale když si zpětně vzpomenu na všechny ty otřesné situace, tak to mě absolutně utvrzuje v tom, že to bylo nezbytné,“ zdůrazňuje.

Alkohol se podepsal i na jejím fyzickém zdraví

Nadměrné užívání alkoholu se projevilo i na jejím fyzickém zdraví a výsledcích vyšetření. „Navzdory nízkému věku jsem měla velmi špatné jaterní výsledky, teď je to už v pořádku. Ono se to tak i říká, že minimálně dvojnásobek času, který člověk pil, trvá, než se z toho dostane, než se tělo zregeneruje. Kdybych pila 10 let, možná bych potřebovala i 20 let, abych se nějak stabilizovala. Ale tím, že se to podchytlo relativně v mladém věku, i organismus se rychleji regeneruje.“

Důležité je podle ní neporovnávat, kdo měl „větší“ problém, ale zaměřit se na podporu a včasné řešení. Gréta zároveň upozorňuje, že pokud se závislost nebo jiný problém zachytí včas, léčba má obvykle, podobně jako u jiných nemocí, lepší výsledek.

Léčení Grétě nepomohlo jen se závislostí na alkoholu, ale také s nalezením nového směru v životě. „Příjemně mě překvapilo, že jsem po dlouhé době byla několik týdnů střízlivá a začala jsem poznávat samu sebe. Mám pocit, že do té doby jsem se vůbec neznala, jako by tam na tom léčení zůstal nějaký cizí člověk a z léčení vyšel už někdo úplně jiný. Od té doby mám pocit, že jsem jiná osoba,“ říká.

Jako pozitivum vnímá i terapii, která byla součástí protialkoholického léčení. „Terapie je podle mě dobrý nástroj na to, aby si člověk uvědomil své bolesti a otevřel věci z minulosti. Ne všechno se dá za pár měsíců vyřešit, ale dá se na tom začít pracovat. Pomohlo mi to uvědomit si věci ve vztahu k rodičům, k dětství i k vlastním selháním – a že nejsem jen já zodpovědná za to, co se mi dělo.“

Gréta na léčení potkala i svého budoucího manžela, nebyl však pacientem, ale zaměstnancem. „Bývá to tak, že pacienti mezi sebou komunikují a vytvářejí si vztahy, to je fakt. Já jsem však byla pacientka a David zaměstnanec. My jsme se tomu i dost bránili. Já jsem se spíše chtěla soustředit sama na sebe, protože jsem měla ještě předtím jiný vztah,“ říká Gréta.

Manžela před ní varovali kolegové

„Za ty tři měsíce jsem si všimla, že s ním některé ženy flirtovaly a měly různé narážky, ale on to absolutně ignoroval. To mě pak utvrdilo v tom, že David, teď už můj manžel, je profesionál.“ Když bylo jasné, že jsou mezi dvojicí sympatie, začali řešit, zda by to nebyl problém. Potenciální vztah však nenarušoval pravidla zařízení. Dvojice vztah riskla a dnes jsou šťastnými manželi, kteří spolu vychovávají dvě dcery. Před Grétou však zpočátku jejího manžela kolegové varovali.

„Nebylo mi velmi příjemné, že ho přede mnou někdo varoval, ale jejich obavy byly do jisté míry na místě. (úsměv) Říkali, že jsem křehká, čerstvě po léčení, po vztahu, že nemám úplně urovnaný život, jsem mladá, možná budu chtít ještě studovat, zatímco on už měl po třicítce, a tak jestli jsem pro něj vhodná partnerka. Zmiňovali také to, že podobné vztahy často končí tak, že člověk recidivuje. V podstatě chtěli, aby se ve vztahu netrápil,“ vysvětluje Gréta.

Její minulost manžel otevřeně komunikoval i rodičům. „Nikdy mi nedali pocítit, že by to měl být problém. Avšak krátce poté, co jsme se dali dohromady, se ho moje máma zeptala, jestli si je jistý, do čeho jde,“ říká se smíchem Gréta, která se po osmi letech odhodlala téma otevřít i na svých sociálních sítích, kde se do té doby věnovala především lifestyleovým tématům, makeupu a módě.

„Není to běžné téma ke konverzaci. Často se stává, že když to člověk nadhodí ve společnosti, atmosféra zvážní. Manžel je sportovec, a tak jsme to na začátku komunikovali tak, že nepijeme kvůli zdraví. Nakonec jsem se o tom odvážila mluvit i na internetu. Počítala jsem s různými reakcemi, ale důležité je pro mě pomoci těm, kteří si procházejí něčím podobným, čím já před lety. Velmi mě těší, když mi přijde zpráva, že jsem někoho svým videem povzbudila a dala naději, že bude lépe, i když se jeho problém týká něčeho úplně jiného,“ uzavírá.