Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Oskar Hes v rozhovoru mluví o slávě po StarDance a proč je pro něj důležitější dobrý kolektiv než velké jméno režiséra.
Vtrhl do povědomí jako talentovaný mladík v seriálu Pustina, aby o pár let později naprosto ovládl parket StarDance. Dnes patří Oskar Hes k nejvytíženějším hercům své generace. V otevřeném rozhovoru mluví o tom, proč po představení potřebuje smýt emoce sprchou, jak bojuje s toxickou maskulinitou na jevišti a proč se i v době sociálních sítí odmítá stát influencerem. „Soukromí je to nejcennější, co mám,“ říká herec, kterého aktuálně čeká životní výzva v podobě role Tomáše Bati.
V rozhovoru se dále rozpovídal o spotlightu, v němž byl dlouhou dobu díky taneční soutěži. Prozradil, ke komu v české branži vzhlíží, přiznal, proč studium na konzervatoři pro něj nebylo nejlehčí životní epizodou a uvedl, proč má špatné svědomí, když se nehýbe.
Co si přečteš v tomto článku: 👉 Proč si vybral zrovna herectví? 👉 Jak si nastavil hranice pro své soukromí? 👉 Jaká byla jeho největší profesní výzva? 👉 Jaké má záliby, o kterých lidé neví? 👉 Ovlivňuje práce nějak jeho osobní život?
Jak vznikla tvoje touha po tom stát se hercem? Ta touha vznikla dřív, než si pamatuju. Maminka říká, že už kolem čtvrtého roku jsem jí tvrdil, že chci být herec. Pak už se to se mnou táhlo až do dospělosti. Aktivně jsem tu myšlenku začal říkat nahlas, když jsem se hlásil na školu. Vlastně jsem si ani neuvědomoval, že už jsem hercem, když jsem během školy hrál v divadle. To si říkám až posledních pár let, co mě to profesně živí. Rodiče to na mně pozorovali už od dětství. Na fotkách mám spoustu kostýmů a převleků. Podle mámy jsem se strašně předváděl. Miloval jsem společnost dospělých, bavilo mě je kopírovat, vytvářet scénky, tancovat a blbnout. Ta pozornost a touha po ní mě provází dodnes.
Proč jsi nešel ve šlépějích rodičů a nestal ses profesionálním tanečníkem? Tanec mě vždycky fascinoval, ale rodiče začínali na baletu. A balet mi přišel hrozně „nesexy“, spíš mě odrazoval. Chtěl jsem tancovat, ale jiné styly – dělal jsem folklór a dlouho hip hop. Cítím, že tanec a pohyb mám v krvi, je to moje součást. Pár let jsem měl v hlavě myšlenku, že bych mohl začít tvořit choreografie jako táta, ale zatím jsem se k tomu aktivně nepropracoval a věnuju se něčemu jinému.
Byla tvoje cesta za hereckým snem trnitá, anebo to šlo všechno tak nějak přirozeně? Vnímal jsem ji jako trnitou, minimálně na škole. Cítil jsem, že mám velké mezery a jsem pozadu za spolužáky. Nejen v sebevědomí, ale i v dokazování talentu. Tím, že jsem byl endokrinologicky, pubertálně, zpomalený, tak mi všechno dlouho trvalo. Než jsem se odvážil najít sám sebe, trvalo mi to déle než ostatním. První tři roky na konzervatoři pro mě byly náročné ve studiu, ale i v osobním životě. Dlouho jsem nedokázal navázat vztahy s holkami, měl jsem rovnátka, mutoval jsem. Formovat jsem se začal až ve čtvrťáku, kdy už jsem lehce věděl, kudy chci jít. Předtím jsem byl v rozporu sám se sebou a nevěděl jsem, jestli tam vůbec chci být. Měl jsem potřebu se proti škole, systému a vlastně úplně všemu dost vymezovat.
Kdy jsi začal pociťovat, že se tvoje kariéra ubírá tím správným směrem? První náznak přišel ve druháku, když jsem dostal roli v projektu Pustina. To bylo zásadní – dokázal jsem si, že jsem schopný odvést dobrou práci, a lidé mě za ni pochválili. Byl to výjimečný projekt, díky němu mi stouplo sebevědomí a začal jsem v sebe víc věřit. Pak už to šlo ráz náráz.
Pustina. Zdroj: HBO
Začal jsem víc pracovat v divadle, práce se prolévala do školy, až jsem tam nakonec trávil míň času než na place. Vedení školy mi naštěstí umožnilo jít ven a sbírat zkušenosti. Po maturitě jsem zvažoval i DAMU, ale už jsem měl roztočené věci a nabídky. Musel jsem se rozhodnout, jestli se „zapikolovat“ ve škole, ale podotýkám, že to je nejlepší herecká škola v naší zemi, nebo budu pokračovat v praxi a naučím se to za běhu. Nakonec vyhrála kariéra. Dnes jsem rád, i když jsem tehdy měl trochu strach, že o něco přicházím. Začaly mi chodit nabídky na menší role v divadle, pak hlavní role v divadle i ve filmu a definitivní potvrzení pak přišlo se StarDance, to byl obrovský předěl.
Umíš si představit, že bys dělal něco jiného? Moje práce je i můj koníček, protože to dělám fakt rád, ale už jsem dělal i něco jiného. Během covidu, kdy byla kultura „stopnutá“, tak jsem podnikal s kamarádem v byznysu. Jsem hodně aktivní člověk a věřím ve svůj potenciál, takže i kdybych nemohl hrát, nezastavilo by mě to. Našel bych si jinou cestu, kde uplatnit kreativitu a lásku k lidem. Ale pravdou je, že svou práci miluju a bral bych to jako velkou ránu a devastaci, kdybych ji dělat nemohl. Beru to jako moje poslání.
Jak se vyrovnáváš s obdobím, kdy práce není nebo se nedaří? V našem oboru se říká, že je to buď všechno, nebo nic. Já jsem zatím kromě covidu delší pauzu nezažil. To, že nabídky pořád chodí a můžu si vybírat, beru jako abnormální luxus a dar. Musím i odmítat, protože den má jen 24 hodin.
Co byla pro tebe zatím největší profesní challenge? Určitě StarDance, pak Romeo a Julie ve Švandově divadle, což je můj první velký Shakespeare a teď je to jednoznačně role Tomáše Bati v muzikálu Klan Baťa. Musím tam skloubit tři disciplíny najednou: herectví, zpěv a tanec. Samostatně ty věci snad ovládám, ale dát je dohromady s lehkostí, to je ta pravá výzva. Zpěv teď piluju intenzivně s panem profesorem Tomášem Neumannem a za poměrně krátkou dobu mi to začíná i znít dobře, z čehož mám radost, protože dřív jsem si myslel, že ke mně zpěv ze zásady nepatří.
Zároveň tam budeme i stepovat a step je úplně nová disciplína. Pilujeme ho několik měsíců a je to fakt náročné. Do premiéry zbývá kousek a máme co dělat. Pokud chceme vytvořit výjimečnou věc, musíme tomu věnovat hodně úsilí.
Můžeš prozradit něco víc k představení Klan Baťa? Hrál jsi už někdy předtím v muzikálu? Je to „plnotučný“ muzikál na Letní scéně Kampa. Příběh je inspirovaný muzikály 30. a 40. let a mapuje osud klanu Baťů. Nechtěli jsme jen suchý životopis, ale dramatickou, velkolepou a vkusnou show. Ztvárňuju Tomáše Baťu, alternuju s Markem Lamborou. Je tam převaha mužských postav, což odpovídá tehdejší, až šovinistické době, kdy ženy stály spíš v pozadí a staraly se o domácnost a rodinu. V muzikálu v takovém rozsahu, kdy dělám všechny tři disciplíny najednou, hraju úplně poprvé.
Klan Baťa. Zdroj: Letní scena Kampa / propagační materiál
Je někdo, za kým si chodíš pro rady? V rámci profesních nabídek se rozhoduju po poradě se svým týmem, agenty a s pár lidmi, kterým věřím ve svém blízkém okolí. Nechávám si pár dní na rozmyšlenou, abych věcí nelitoval. Snažím se rozhodovat podle scénáře, režiséra a kolegů. Scénář je top, ale lidi jsou skoro na stejné úrovni. Když je tým toxický, práce je utrpení a výsledek nebývá dobrý. Věřím na dobrou atmosféru a kreativní proces.
Umíš odpočívat, nebo jsi workoholik? Bylo třeba nějaké období, kdy sis řekl, že opravdu musíš zpomalit? Jsem někde mezi. Už jsem zažil momenty, kdy jsem točil čtyři věci najednou, probouzel se každý den v jiném městě, v jiném karavanu, s jinými lidmi a v maskérně mi trvalo půl hodiny, než mi došlo, koho vlastně hraju. Začal jsem dělat chyby a cítil jsem, že to nedělám na 100 procent. Teď už do kalendáře zasahuju někdy až surově a prostě si tam napíšu volno, i kdyby padaly trakaře. Potřebuju to, abych se nevyčerpal.
Kdo je Oskar Hes ve chvíli, kdy zrovna nehraje? To by ses musela zeptat spíš mé přítelkyně nebo rodiny. Ale řekl bych, že jsem člověk, který miluje svůj život, svou práci a vnitřně se cítí spokojený.
Oskar Hes a jeho přítelkyně Dorota Suchá. Zdroj: Oskar Hes / osobní archiv
Máš nějaké záliby, o kterých lidé nevědí? Nesmírně rád cestuju a objevuju nové kultury, když mám čas. Dřív jsem hodně hrál počítačové hry s kamarády i kolegy, ale to už dnes nedělám. Teď věnuju volný čas především sportu. Hraju squash, chodím do posilovny a úplně vášnivě jsem začal hrát golf – snažím se jít třeba i čtyřikrát týdně. Do toho mám taneční tréninky a zkoušení. Pohyb v denním programu prostě musím mít, jinak mám výčitky svědomí, že jsem líný. Volné dny, kdy fakt nic nedělám, věnuju hlavně své přítelkyni a osobnímu životu.
Jak zpětně hodnotíš své působení ve StarDance? Věnujete se s tvojí taneční partnerkou Kateřinou tanci i nadále? S Kateřinou tančíme dál, letos jsme odjeli šílenou plesovou sezónu, snad 30 plesů. Je to náročné, musím to udržovat, protože tělo i hlava si rychle odvykají. Jsme jako muzikanti, musíme na svůj nástroj trénovat furt, jinak ta schopnost mizí. Tanec se promítnul do mého pracovního života hodně. Letos i loni jsem strávil opravdu plno času na cestách a v kulturácích.
StarDance. Zdroj: Česká televize
Po vítězství ve StarDance jsi byl „všude“. Jak ses v tom spotlightu cítil? A jak se to za tu dobu proměnilo? Naše první pocity po tom vítězství byly obrovské zadostiučinění. I když jsme věděli, že máme potenciál a určité předpoklady k tomu to dotáhnout vysoko, tak jsme vážně hodně makali. Kateřina mě nutila, i přestože jsem už opravdu nechtěl. Po vítězství to byla obrovská jízda, byli jsme všude a dostávali jsme neskutečnou vlnu reakcí, ať už to byly dopisy, telefonáty, SMS nebo reakce na sociálních sítích. V jednu chvíli jsem to pak musel stopnout, protože té pozornosti už na mě bylo moc. Bylo to krásné, intenzivní a vlastně furt cítím, že nás to neopustilo i po těch dvou letech.
Znova jsme to prožívali na StarDance Tour, kde jsme projeli šest měst a pětkrát jsme během toho vyhráli. Lidé nás opět zvolili jako své šampiony, takže mám pocit, že se stále kolem tance a StarDance točím. Ten pořad udělal v mé kariéře něco zcela zásadního. Zapsal jsem se do povědomí široké veřejnosti, kdy mě lidé začali poznávat úplně všude. Určitě rozděluji svoji kariéru na čas před StarDance a po ní, ten rozdíl je obrovský. Počet a pestrost nabídek se ještě úplně poslal na jinou úroveň. Pomohlo mi to opravdu hodně a jsem za to nesmírně vděčný.
Také hraješ ve Švandově divadle ve čtyřech inscenacích. V jedné jsi Romeo, druhá je pornografickou pohádkou, třetí drag show a v poslední ztvárňuješ oběť násilí. Které z představení bylo pro tebe nejnáročnější a musel jsi třeba někdy vystoupit ze své komfortní zóny? Stud musí jít během zkoušení vždycky stranou, jinak se začne blokovat tvůrčí proces. Určitě to pro mě bylo strašně těžké během zkoušení Dějin násilí, kde hraju Édouarda Louise. Bojoval jsem tehdy hodně se sebevědomím, byla to moje první velká hlavní role v malém studiu pod vedením Tomáše Loužného. Celá ta inscenace na mně stojí a já jsem si to tenkrát neuměl užít – měl jsem až blokující pocity zodpovědnosti. Dnes, po čtyřech letech, co to hrajeme, už vím, co hraju, a užívám si to, ale tehdy to byla obrovská výzva. Pak jsou tu Tři heteráni, což je taková šílená „kravina“, kde jsme čtyři „hovada“, co se tam mlátí obrovskýma šulinama přes záda a říkají nehorázné fóry. To je pro mě zase terapie, kde můžu být úplné zvíře. A Romeo? To byl zase úplně jiný svět, práce s rytmem Shakespearova verše. Největší výzvou je, aby text ze 16. století promlouval k nové generaci. Díky tomu je stále Shakespeare „živý“ autor a podle mě už navždy bude nesmrtelný.
Zaskočily tě někdy reakce diváků*divaček? Třeba u těch Tří heteránů jsem vůbec nečekal, že se to bude hrát šest let. Vytvářeli jsme to bez ambicí, chtěli jsme jen nastavit zrcadlo toxické maskulinitě a lidem, co se kolem ní točí. A ono to funguje. Diváci odchází nadšení, i když je to ostrý koktejl. Je to jako pít Long Island – pět druhů alkoholu, říkáš si, že to nemůže fungovat, ale pak to vypiješ a chceš další. Nebo to připodobňuju South Parku, který je chytrý a správně kritický, i když „přes čáru“.
Tři heteráni. Zdroj: Švandovo divadlo / propagační materiály
Jak pracuješ s tím, že musíš přepínat mezi rolemi a osobním životem? Zasahují ty projekty do něho? Nejsem typ, co by si postavy nosil domů. Mám rituál, že se po představení sprchuju – tou sprchou ze sebe spláchnu ty emoce a příběh a dostanu se zpátky do sebe. Ale když jsem hrál Romea a Julii, tak se mi o těch verších i zdálo, bál jsem se, že to zapomenu. Tu práci nedělám napůl, jsem tam tělem i duší, ale oddělovat to je nutnost, jinak člověk ztratí sám sebe. Proto taky pravidelně chodím na terapie. Jsem jejich velký zastánce – herec pracuje se svými emocemi a musí mít prostor, kde může ventilovat traumata a negativní myšlenky.
Svůj osobní život si celkem střežíš. V téhle době je to poměrně vzácné, když z mnoha umělců se stávají zároveň i influenceři. Jak sis to nastavil? Já moc influencer nejsem. Natáčení videí na sítě mě nenaplňuje, je to jiný druh práce. Své soukromí si střežím, protože je to to nejcennější, co člověk má. Mám i takovou zásadu od profesora angličtiny: „Drž si svoje zdravé návyky pro sebe, protože čím víc jsou jen tvoje, tím víc nabývají na síle.“ Když všem řeknu, že dělám 20 kliků denně, ta síla toho zvyku se rozptýlí. Nechci lidem radit, jak mají žít, každý si musí najít, co funguje jemu.
Ke komu ve své branži vzhlížíš? S kým by sis chtěl třeba zahrát? Určitě vzhlížím k souboru Dejvického divadla, který je vzorem pro spoustu herců. Ivan Trojan, Hynek Čermák, Lenka Krobotová, Marta Issová a všichni ostatní... to je prostě herecká rodina na nejvyšší úrovni. Také vzhlížím k Divadlu Na zábradlí nebo Činoheráku v Praze i Ústí. Považuju za obrovské štěstí, že ve svém mladém věku jsem dostal příležitost pracovat například s Davidem Ondříčkem, Janem Hřebejkem nebo točit s Jardou Pleslem, se kterým jsem byl na projektech Král Šumavy a Anežka. Obrovsky mě formovalo Švandovo divadlo, čehož si moc vážím.
Je někdo z tvé generace, koho považuješ za mimořádně talentovaného? Jan Cina je podle mě naprosto výrazná osobnost. Pak určitě Anička Fialová a Ondřej Rychlý – ti jsou až „nechutně“ talentovaní. Z kolegů musím zmínit Honzu Nedbala, Vojtu Vodochodského, Pepu Trojana, Filipa Březinu, Denise Šafaříka nebo Marka Lamboru, který je muž mnoha talentů. Nemyslím si, že by generace legend skončila u Hrušínského a Vetchého. My to povolání milujeme stejně jako oni a máme tu svůj prostor.
Co je tvoje vysněná role? Nemám jednu konkrétní postavu jako Hamleta, spíš si dávám krátkodobé cíle. Minulý rok to bylo zvládnout Shakespeara a muzikál. To se mi plní. Role přicházejí s věkem – teď můžu hrát Romea nebo prince, ale na Macbetha nebo Othella to ještě není. Nikam nespěchám, všechno má svůj čas.
Král Šumavy. Zdroj: Voyo / propagační materiály
Připravuješ teď ještě něco dalšího? Teď mě úplně vytěžuje Klan Baťa a večery ve Švanďáku. Ale na podzim mě čeká velké natáčení s Vojtou Vodochodským – budeme hrát dvě hlavní role v hodně temném dvoudílném televizním filmu pod režisérským vedením Michala Blaško. Hraju tam syna oběti a moc se na to těším.
Co je tvoje guilty pleasure? Když si chci hodně „ublížit“, tak se podívám na nějakou reality show typu Bachelor.(smích) Ale to se stane tak jednou za rok, když jsme s kamarády unavení po nějaké oslavě. A pak jídlo – dneska dopoledne jsem si dal k snídani obří burger, to byl můj hřích dne.
