Slovenský rapper usazený v Praze, který ve svých textech míchá politickou frustraci s vyznáními poušti i kočkám. S Matejem Myslovičem vystupujícím pod pseudonymem Edúv Syn jsme si povídali o hledání meteoritů v marocké poušti i rutině v pražském metru.
Našli jsme si na sebe čas během horkého letního dne, těsně před jeho pražským vystoupením na open-air festivalu UGOT, na pražské Štvanici vystoupí už 21. srpna.
Edúv Syn letos vydal desku Levý král. Nejde o překlep. „Není to reference na Disneyovku, ale na levého mě. Všichni mi pořád říkali, že čeho se chytnu, to po*eru. A tak jsem tuhle nálepku použil,“ vysvětluje.
V rozhovoru se dotýkáme i toho, na jakých akcích mu vyhovuje hrát. „Když radikální punkové kapely odmítnou jít někam hrát, protože to sponzoruje nějaký energetický nápoj, tak se vlastně vzdávají prostoru, kde by mohly někoho konfrontovat s něčím zajímavým,“ míní.
A i když o sobě s nadsázkou tvrdí, že je „levý král“, který všechno pokazí, z rozhovoru vycítíš, že v mnoha věcech má jasno. Ať už jde o to, proč musí být umění politické, nebo o to, že kočky jsou lepší než psi.
- Jaké zvíře byl Edúv Syn v minulém životě
- Jaká reelska mu nabízí jeho instagramový algoritmus
- Jak přemýšlí nad tím, že míchá češtinu a slovenštinu
- Jak ho ovlivnilo rodné Záhoří
- Proč ho unavují nekonečné debaty o komercionalizaci
Potkáváme se uprostřed heatwave. Ty máš rád Maroko a pouště, často o nich i rapuješ. Jsi tedy na vedra zvyklý? Zvládám je. V Praze je to možná horší v tom, že tu je beton. V Maroku je to lepší, ale zase ta poušť, to není úplně příjemná dovolenka. Ale tam s takovými věcmi prostě počítáš.
Co tě na těch pouštích vlastně tolik baví? Je to v něčem až spirituální? Je to výjimečné. Když jdeš tady do přírody, vidíš tu velkost a sílu materiálu. A v poušti je to úplně naopak. Tam vidíš jen rovinu a nic. Jsi tam jak v Matrixu. Máš úplně čisto v hlavě, prostě to mám rád. Klidně to nazvi spirituální, přitažené za vlasy, to je jedno.
A ty tam prý hledáš meteority? To je zábava! Meteorit je kámen z vesmíru. Je škaredý, vůbec to není hezká věc, ale prostě je z vesmíru. Jedeš s kámošem do pouště autem, někam ho odstavíš a jdeš rovně, hledáš meteority, piješ vodku, ztratíš se, najdeš se. Otáčíš se, auto se zmenšuje, až nemáš šanci k němu ten večer dojít. Jsi ale připravená na všecko, máš batoh s věcmi. Taková bezpečná hra. Nekonečně se flákáš po prostoru a hledáš na zemi věci.
V jednom reelsku říkáš, že Edúv Syn je alter ego 36letého Matěje, který je frustrovaný a naštvaný na svět. Je tenhle hněv tvůj hlavní motor? Potřebuješ být nas*aný, abys mohl psát? Já si myslím, že ano, ale vztek není jediný motor. Já nejradši píšu o lásce, to je super intense věc, která může být stejně příjemná. Vždycky je to taková hra – zní to hezky, ale když to posloucháš, nemusí to mít vůbec jednoduché závěry. Já věci ale nepotřebuju čerstvě zažít, abych o nich mohl psát. Máš v sobě uloženou spoustu pocitů a pak stačí s touhle intenzitou pracovat.
V rozhovoru pro Alarm hezky pojmenovali, že tvá první alba byla víc o vnitřních bolístkách, ale teď jdeš víc ven, je to víc naštvaný na politiku a systém. Co se ti píše líp? Jednu dobu jsem cítil, že už jsem strašně dlouho psal jen takové básničky a chybělo mi živé psaní o tom, co dělám. Storytelling mi nikdy nešel, nebaví mě to. Mám rád zkratkové storytellingy, kde je velká neinformace. Najednou se to objevilo u alba Mrdky mrdky je to kletba! Tam jsem vysloveně pracoval s tou emocí a bylo to strašně zábavné, intenzivní a divoké.
Už jsi naťukl novou tvorbu, ve které taky hodně využíváš klavír. Jak jsi k němu přišel? To je moje nová obsese! Tvorba jedné písničky se dostala ke klavírnímu loopu, a když jsem ji měl, vznikaly další a další. Baví mě to, že za klavír se neschováš. Přinutilo mě to do takové zvláštní divadelní polohy. Mám pocit, že když to poslouchám, sedím v divadle, mám zavřené oči a hraje tam nějaký týpek do klavíru. A ještě takovým tónem, že mám za sebou celý tým z kočičího světa.
Pojďme ještě upřesnit jednu věc. Název nového alba Levý král opravdu není hrubka místo Lvího krále, že jo? Můžeš ten význam rozvést? Lidi název interpretují všelijak, i ve smyslu, že se nazývám levičák, což je teda přitažené za vlasy, ale whatever. Mně je to vlastně jedno. Je to tak schválně blbě napsané. Není to reference na Disneyovku, ale na levého mě. Všichni mi pořád říkali, že čeho se chytnu, to po*eru. A tak jsem tuhle nálepku použil. Poslouchám ji celý život, tak si podvědomě myslím, že to tak asi je, i když je to možná nefér. U nás v rodině šlo o běžný výraz.
Na jednom tracku máš i slovní hříčku narážející na ADHD. To je teď oblíbené, u nás ho do názvu dala i Ewa Farna. Jak ho vnímáš ty? Irituje mě, když o tom lidi mluví tak necitelně, jakože „asi mám ADHD“. Každý má občas tyhle chvíle, jen ti nemocní lidé je mají vyhrocené. Můžeš být nesoustředěná, ale má to daleko od ADHD. Já si z toho dělám srandu. Moji kámoši jsou v tomhle extrém, z nich hodně čerpám. Já u sebe nevím, na diagnostice jsem nebyl.
Komerční prostor je pro mě i motivací
Před chvílí jsi mluvil o hudbě a o politice. V rozhovoru pro Respekt jsi prohlásil, že při otázce, jestli „má být umění politické“ máš chuť odcházet od stolu. Co tě na ní tak dráždí? Jsou to nekonečné diskuse, co poslouchám už od školy, a doteď se vůbec nic nezměnilo. Každému musí být jasné, co je umění a že je prostě politické. Ať chceš, nebo nechceš, protože existuje v politickém prostoru. Je úplně irelevantní, jestli jsi politicky aktivní, nebo pasivní. Všechno je to politický postoj. Bubliny mají neustálou potřebu diskutovat mezi sebou, je to otřesné, nudné, nekonečné prblotání o nesmyslech. Stejné je to s debatou o undergroundu a komerci.
A co ti vadí? Že se nikam neposouvá? Odpověď je přece vždycky individuální. Má milion významů v různých kontextech a ve finále je vlastně o tvém attitude – když si udržíš tu z undergroundu úplně kdekoliv včetně vlastního svědomí, nemůžeš failnout. Co nějaký randomér hovorí, že něco je, nebo není underground, mě nezajímá. Pro mě je komerční prostor, stejně jako jakýkoliv jiný mimo bublinu, větší motivací.
Často říkáš, že už jsi byl zoufalý z toho „hrát veganům o veganství“. Štvalo tě tedy přesvědčování přesvědčených? Nemá to smysl. Out of my energy. Proto mě přestalo bavit hrát v kapelách, protože jsme furt pro svoje lidi mluvili o tom, že antifašismus je super a fašismus je nesmysl. Zpíváš to lidem, kterým je to naprosto jasné. A když pak tyhle radikální punkové kapely odmítnou jít někam hrát, protože to sponzoruje nějaký energetický nápoj, tak se vlastně vzdávají prostoru, kde by mohly někoho konfrontovat s něčím zajímavým.
Je pro tebe rap, ke kterému jsi z punku přešel, v tomhle svobodnější? Cítím obrovský rozdíl. Kytarová stěna prostě fakt nepustila lidi dál. Tady víc rozumíš slovům, není to schované za zvukový obal a není to tak uřvané. Už jsem nechtěl křičet a řvát do mikrofonu. Od čtrnácti jsem měl kapely, permanentně jsem byl ve zkušebně. Pak jsem měl chvíli pauzu, hlas mi začal pracovat jinak a já si řekl, že to už nechci vracet zpátky. Dneska už bych na to neměl ani mentální kapacitu.
Rap po Záharacky je sedlácký, ale padá mi tak z pusy
V medailoncích míváš napsané „v Praze usazený rapper z Bratislavy / Záhoří“. Zajímá mě tvůj rodný kraj. Jak tě Záhoří jazykově formovalo? Záhoráština je něco jako moravské nářečí, těžko se mi popisuje. Já rap po záhorácky občas nesnáším, přijde mi takový sedlácký, ale někdy mi to prostě vypadne z pusy. Stejný problém mám s češtinou. Jako děti jsme se dívali na české pohádky, a když jsem si hrál s hračkami, mluvil jsem na ně česky, protože to byla větší frajeřina! A tady v Praze se na mě čeština zase nalepila. Občas se to tak mixuje, že čím kratší a jednodušší flow dostanu, tím spíš mi to slovo vyletí.
Použil jsi slovo sedlácký, vadí ti to tedy, nebo jsi záhorštinu a svůj mix češtiny se slovenštinou přijal? Vadí mi to trošku, ale miluju ten jazyk, líp se mi s ním pracuje než se slovenštinou. Zároveň mě to se*e. Vždycky si říkám, když slyším někoho zkoušet zpívat česky: proč to musíš dělat? Vždycky to zní jak debil! A pak se přistihneš, že máš stejný problém. Jeden řádek máš slovensky, druhý česky. Je to prokletí, ale zábavná hra.
Jaká vlastně byla tvoje cesta ze Slovenska sem? Byl to promyšlený odchod? Když jsme chodili ze Záhoří do Bratislavy na koncerty, bylo to hrozné, poslední vlak jel v jedenáct a nikdy jsi nestihla hlavní kapelu. Takže to bylo permanentní trápení. Pak jsem šel na střední a vejšku do Bratislavy, velká změna. A Praha? To byla náhoda. Přijel jsem sem za kámoškou, zrovna jsem zjistil, že se v Bratislavě musím odstěhovat, a ona mi nabídla pokoj. Neměl jsem tu práci, neznal město. Ale nakonec je to to nejlepší, co se mohlo stát.
Žije se ti tady lehčeji? Jsi klidnější? Tady mě uklidňuje metro. Mám rád bytí pod zemí. A procházky. Měl jsem rád cestu do zkušebny od Jiřího z Poděbrad k Riegrovým sadům. Na jaře tam kvetou růžové květy, to je fakt hezké. Je to kýč, ale vždycky mě to zastaví.
To je teda kontrast! Na jedné straně máš rád pustou měsíční krajinu s meteority, a na druhé straně kýčovité květinky na Jiřáku a jízdu metrem. Mně se v metru líbí ta rutina, stereotyp. Jsem tam jako mravenec s ostatními lidmi. Hlavně když jsem odešel z Bratislavy, tak jsem vysloveně hledal stereotypy. Že jdeš furt stejnou cestu. Uklidňuje mě to. Já si buď něco takhle opakuju, nebo maluju a dělám hudbu. Při dělání muziky pracuješ s tím, co máš v hlavě – s tím šumem. Malování tě vypne, tam děláš s tím, co v hlavě nemáš.
Blíží se UGOT, kde letos kurátoruje Cringe Prince. Těšíš se na hraní venku, je to pro tebe safe space? Těším se, i když mě poslední dobou spíš znervózňuje takový ten divný výtahový small talk v backstage. Všichni se soustředí na svůj gig a ty si pak připadáš, že tam jenom otravuješ. Bojím se moc lidí okolo, ale na UGOT a Cringe Prince se fakt těším. Miluju jeho novou desku.
Co bys mu k té jeho kurátorské premiéře vzkázal? Ať tam vystoupí se svým post-punkovým projektem, co má se svou holkou! Furt o tom mluvil, já mám od nich jednu písničku na Spotify a vždycky když mi začne hrát, tak mě strašně potěší. Přál bych si to vidět naživo.
Edúv syn zahraje na F2 Live Open Air x UGOT v pátek 21. srpna. Venkovní stage na pražské Štvanici ovládne Bearded Legend, Dušan Vlk, RUWORR!ED nebo Cringe Prince. O after party se pak postará právě Edúv Syn společně s Native James, Matyášovi Kamarádi, GbClifford, Bill Dítě, Aldo Lush, Chryzotil 271, Miss Univers, Exui a Gosha Grey.
Když vidím gibona, chci s ním komunikovat
Proč jsou kočky lepší než psi? Vím, že jsi cat person. Pes je jako dítě, musíš se mu věnovat, musíš ho venčit. Od toho je kočka osvobozená. Kočka je taková individualita. Není závislá na tobě, je autonomní. Někdy je to taková živá rekvizita bytu, a to miluju. Vlastně když je někdy nasraná, že se jí věnuješ, že chce jen tak být, to zbožňuju. Dokážou žít samostatné životy ve vlastních jednotkách. Nejsou na mně úplně závislé. Mají personalitu, která je mi strašně blízká.
Jak jsou kočky slyšet v tvých tracích? Všude a hodně. Někdy přemýšlím, že bych měl trošku polevit. Ale už mě dokonce napadlo... začneme mumble rap a budeme jen mňaukat! Posuneme to úplně jinam. Já mám občasné chvilky, že jsem už chtěl dělat hudbu i jako giboni. Já byl v minulém životě gibon. Mně prostě něco strašně je, když to zvíře vidím. Mám chuť s ním komunikovat stejným způsobem.
Gibon je ta opička, co tak houká a dělá ty dlouhé pohyby rukama? Přesně. Já mám pocit, že to jsem já. Když slyším ty zvuky, mám tendenci odpovědět. Úplně nekontrolovatelně. Je to nakažlivé. Vidím to třeba jen na reels a strašně potřebuju jít do toho místa, kde se ti gibon zavěsí na ruku a vedete spolu prostě dialog s gibonem. I wish!
Takže tvůj algoritmus na sítích jsou giboni a kočky? Giboni, kočky, vaření a lezení na stěnu.
