Ready at Dawn konečně vypouští do světa temný koridor s názvem The Order: 1886. Perfektní gameplay, okouzlující vizuál a silný příběh. I to a mnohem více najdete v této hře.
Po jemném odkladu, množstvím novinek, obrázků nebo záběrů ze hry jsme se konečně dočkali. Ready at Dawn konečně vypouští do světa temný koridor s názvem The Order: 1886. Definici slova koridor ale už nechám na vás. Gameska rozhodně nenabídne open world, jde o tunel, ale jak už to u tunelů bývá, dočkáte se perfektního příběhu a zábavného gameplaye.
Release očekávané exkluzivity pro PS4 od Sony provázela nechutná anti-kampaň v podobě nepravdivých a neúplných informací nejen o délce herní doby. Jak se ale nakonec ukázalo, radostné novinky některých webů, které očividně hru v lásce neměly, si nezakládaly na nejpravdivějších pilířích. Pěkně popořádku. O čem vlastně The Order: 1886 je? Anglie, konec 19. století, steampunkový Londýn plný odkazů na viktoriánskou éru. Příběh se zaměřuje na Řád (The Order) rytiřů, který již dlouhá staletí chrání Anglii před nástrahami a nebezpečími světa. Konkrétně nás to zavede do alternativní minulosti a dávného boje lidí proti monstrům. Ty se začaly objevovat okolo 7. - 8. století, kdy se začaly u určitých jedinců projevovat genetické změny a ty později vyústily ke změně na Half-Breeds, tedy Lycanů. A kde byli Lycani, byli i...
Lidé to něměli lehké, často prohrávali všechny souboje, až dokud se do popředí nepostavili vojáci z elitního Řádu. Když nějaký zahynul, na jeho místo nastoupil nový člen a přebral si jeho jméno. My se budeme setkávat zejména se čtveřicí Sir Galahad (naše, jediná hratelná postava), Lady Igraine, Marquis de Lafayette a Sir Percival. V 19. století je už lidstvo téměř v bezpečí, ale na obzoru číhá docela nová hrozba. Jelikož ale brousíme v historii, dočkáte se i setkání s některými známými osobnostmi jako například Nikolou Teslou. Příběh si musíte užít, jelikož se ve hře nenachází žádný multiplayer ani co-op. I to je rána pod pás všem hráčům. I jiné lineární TPS akce jako Gears of War neoplívaly desítkami hodin hraní, ale měli co-op nebo zábavný multiplayer. Tady se ničeho podobného nedočkáte a upřímně, minimálně 3 hodiny navíc by hře nesmírně pomohly.
Pokud vytvoříte striktně lineární akci, musíte si dát sakramentský pozor na kvalitu příběhu. V tomto případě se Ready at Dawn skutečně pochlapilo. Nepříliš zkušené studio dokázalo přinést na obrazovky našich televizorů kvalitní, uvěřitelný, ale zejména zajímavý příběh, ve kterém přijde i na nečekané zvraty a silné okamžiky. To vše okořeněno o perfektní atmosferický soundtrack, nepřetržitě gradující do momentu, kdy vás The Order opět překvapí. Nečekejte ale The Last of Us, který byl emotivně na úplně jiné úrovni. S postavami se seznámíme, velmi rychle si je i oblíbíme, ale nedostává se nám dost času na sblížení se s nimi. Za to může částečně i hrací doba, která pro mě činila zhruba 7-8 hodin včetně cut-scén. Pokud se rozhodnete prozkoumávat prostředí do detailů, kochat se nádherným vizuálem (což jsem já dělal a doporučuji to i vám) a nejste právě nejúžasnějším hráčem (já úžasný jsem), klidně se vám hrací doba protáhne i na 10 hodin, což je na lineární tunel vcelku slušné číslo. Na můj vkus je to ale stále málo, což se odrazí i na výsledné známce. Pokud se nějaké postava okolo vás dlouho pohybuje, okamžitě zmizne a nahradí ji jiná, respektive jiná příběhová linie. To skutečně zamrzí, jelikož každá z postav má svůj osobitý charakter, chování a půvab. Ať už na vás bude působit negativně, nebo si ji zamilujete, budete přesně vědět proč. Dialogy budou pravděpodobně pro neangličtináře španělskou vesnicí, sem-tam uniklo slovíčko i mně, ale když se vžijete do neustále gradujícího příběhu a necháte se obklopit někdy temnou, jindy zase napínavou atmosférou, chemie mezi postavami, jejich osudy a už vzpomínané dialogy vám nedovolí, abyste svět Orderu opustili.
Přistupme ale k hratelnosti. TPS (Third-person shooter) akce připomínající svým cover systémem zlatou trilogii Gears of War se může pochválit zábavným gameplayem. O stereotypu autoři hry očividně v životě neslyšeli, nudit se totiž nebudete ani minutu. Galahadův pohyb, střelba, pěstní souboje nebo QTE momenty jsou vytříbené do nejmenšího detailu. Nemusíte se ale bát, že vás unaví určitá zbraň nebo jakýkoliv jiný prvek hratelnosti. Ve hře je dostatečný počet zbraní, ale zamrzí, že velké rozdíly ve způsobech, jakými likvidujete nepřátele, tady nejsou. Množství hráčů se bálo nenáviděných QTE (Quick Time Event) momentů. Jde o situace, kdy musíte zmáčknout to a to tlačítko, aby vaše postava provedla určitou akci. Na začátku jsem si zvolil Hard obtížnost (ve hře jsou jen tři - easy, medium a hard), takže většina chybných kliknutí znamenala okamžitou smrt. Stačí tedy jeden chybný dotek s ovladačem a umřete. Bohužel, na podruhé projdete celou QTE sekvenci bez problémů, jelikož jde o repetitivní údery a pohyby, které navíc nejsou dostatečně náročné a také nabízí příliš dlouhou odezvu na vaše zareagování. Rozhodně jsou ale příjemným prvkem, který zřetelně obohatil už tak zábavnou hratelnost. QTE momenty rozhodně nejsou přehnaně nahuštěné a jejich přítomnost vždycky dává smysl.
Technická stránka je bravurně zvládnutá. Brilantní nasvícení (pravděpodobně nejhezčí, jaké jsem kdy ve hře viděl), nádherný celkový vizuál, barvy, textury a tak dále. To všechno umocňuje pocit, že z vizuálního hlediska jde o jedno z nejlepších možností na trhu. Vývojáři se zaměřili i na detaily, ale párkrát se mi stalo, že pozorný pohled na určité textury byl otřesný a kazil výsledný dojem. Samotné detaily postav, zbraní, předmětů nebo města jsou na vysoké úrovni. Je pochopitelné, že se sem-tam nějaká textura ztratí. Při jedné z misí, kdy je vám Londýn předestřen jako na zlatém podnosu však oceníte nádhernou práci s prostředím. Steampunkový Londýn je nádherný, temnější, než si ho pamatujete z návštěv a rozhodně prázdnější. Je jedno, jestli je den, nebo noc, hodně NPC rozhodně neuvidíte, což je škoda. Kromě nepřátel a cut-scén totiž tuším nenarazíte na žádnou postavu. Sem-tam se někdo mihne, hlavně při stealth misích, ale to je všechno.
Nic to však neubírá na faktu, že je Londýn nádherný, dokonale vymodelovaný, přičemž nezahálí ani design přírodního prostředí, tedy stromy, tráva a keře. Grafika je na velmi obstojné úrovni. V tomto hledu Ready at Dawn rozhodně splnilo své sliby a vy se mnohokrát přistihnete, jak obdivujete její krásy, detaily a... už jsem to vzpomínal, ale těch barev a nasvícení jsem se jednoduše nemohl nabažit. Hra by měla běžet v 30 fps (nezaznamenal jsem vůbec žádné poklesy) a ingame bude v širokoúhlém rozlišení 1920x800 kvůli filmovému zážitku a efektu. Musím se přiznat, že černé pásky skutečně navodily jistou filmovou atmosféru. Skvělé cut-scény už byly jen třešničkou na dortu. Celkový feeling je tak v mém případě velmi příjemný.
Horší to však je se sliby o destrukci a fyzice. Popravdě mě hra v tomto hledu zklamala. Vývojáři nám slibovali důraz na fyziku, na to, jak budou jednotlivé předměty důkladně vypracované a jak budou reagovat v závislosti na kontaktu s náboji, postavami nebo prostředím. Nic takového se nestalo. Můžete rozbít flašku, ale takový květináč, vázu nebo krabici rozhodně ne. Dokonce nemůžete prostřelit ani okno. Skrz dřevěnou zábranu se dostanete jen tehdy, když vám to přikáže hra a destrukce je potřebná pro další průběh hry. Pokud si správně vzpomínám, PR kampaň částečně stála na fyzice a destrukci, tedy na novém levelu jejich zpracování ve hře. Já sám jsem o tom nadšeně informoval v preview, nakonec jsem však byl trpce zklamaný. AI také není dokonalá. Vaši parťáci sem-tam někoho trefí, ale když ležíte na zemi a potřebujete pár sekund na regeneraci, poprvé se potěšíte, když jsou u vás tři kolegové. Bohužel, nikoho nenapadne krýt vás. Jednoduše, nepřítel si může vyjít zpoza rohu a dokončit vás, což mě enormně iritovalo.
To je ale poslední negativum, které si u mě hra vysloužila. Kromě zmiňované nedostačující fyziky a citelně absentující destrukce byla všechna negativa v recenzi jen drobky na plechu s koláčem. The Order disponuje zábavnou hratelností, místy temnými a hororovými sekvencemi (doporučuji hrát v noci), nádherným vizuálem a propracovaným přostředím plným obdivuhodné architektury. Zaručuji vám, že si zamilujete i steampunkový Londýn, postavy v něm žijící a zejména Galahada. Motivy jeho činů jsou opodstatněné a vyúsťují v epický příběh zakončený brilantně vymyšleným finišem. Tato lineární tunelovka má vše, co má mít perfektní žánrovka, ale chybí jí touha pro znovuhratelnost. Pokud ale samozřejmě chcete zažít tuto akční jízdu plnou skvělých momentů a příběhu, který vás okamžitě vtáhne (a také je třeba získat trofeje, že?), myslím, že to nebude problém. Já jsem měl štěstí, že jsem si hrací čas rozvrhnul na tři dny. Ale když si k tomu na oběd sednete a zvolíte hard obtížnost, do večera byste s tím byli hotovi. To rozhodně při hře takovýchto kvalit zamrzí. V momentu, kdy jsem cítil blížící se konec, jsem se modlil, aby se gameplay natáhnul o další dvě hodinky. Až tak úžasná a atmosférická tato hra je. Pokud se na ni ale těšíte více než rok a půl a projdete ji za den, můžete se cítit mírně oklamáni. Já se cítím asi tak, že když autoři oznámí sequel, otevřu šampaňské a nechám se do Galahadova světa vtáhnout opět - 8/10.
Za zaslání hry speciálně děkujeme české pobočce Sony Computer Entertainment Europe.
