Provinilci to v dávných dobách neměli vůbec lehké.
K historii patří i množství bolesti a utrpení, bohužel, i v podobě mučení. V prvním díle našeho seriálu jsme si ukázali například upalování v mosazném býkovi, probodávání análního otvoru nebo širokou škálu možností poškození krku a díky mimořádnému úspěchu na tebe dnes čekají další "lahůdky".
Ukřižování
Ukřižovávalo se již v antických dobách a v zemích Blízkého Východu je bohužel populární až dodnes. Kvůli ukřižování Ježíše Krista jde o velmi dobře známou metodu. A děje se to přesně tak, jak je v Bibli popsáno - oběť je navlečena na kříž, kde je například noži přibodnuta. Místa zabodnutí čepele se určovala podle provinění, ne vždy to byly dlaně. No i tak, ukřižování je nesmírně pomalé a nesmírně bolestivé a člověk spíše umře dehydratací, než vykrvácením.
Kropení
Tato metoda nebyla až tak populární, ale zato jedna z nejbolestivějších. Odsouzený si lehl a mučitel na něj z vyobrazeného nástroje kapal žhavou tekutinu. Samozřejmě, co by to bylo za mučení, kdyby nebylo pořádně bolestivé a tak kapající tekutina neměla podobu vřelé vody, ale rovnou například roztaveného olova (327°C) nebo stříbra (961°C). Oblíbená místa, kam se rozpuštěný kov kapal byla samozřejmě ta nejcitlivější, čili například víčka očí, genitálie nebo oblast žaludku. To ústilo do trýznivé bolesti a eventuálně i smrti. Později byla metoda populární i během výslechů.
Železná panna
Opět se vrátíme do populárních vod. I když je železná panna skoro až ikonou mučících nástrojů, ne každý ví jak funguje. Kovová "skříň" měla totiž z vnitřní strany napíchané ostré hroty, obvykle pro tento účel sloužily hřebíky. Panny byly dvou typů - pokud jsi ve skříni prvního typu klidně stál, nic se ti nestalo. Ta se používala na výslechy a pokud jsi nechtěl přijít k úrazu, nemohl ses ani pohnout. U druhého typu se do oběti hřebíky jednoduše zapíchly. Později přišla na řadu ještě sofistikovanější verze - hřebíky se daly zvenku vtlačovat dovnitř, a tak se přibližovaly nebo rovnou bořily do těla oběti.
Létající rakev
Velmi populárními technikami mučení se staly takové, během kterých se s člověkem jednou něco udělalo a on pak trpěl až do smrti. Přesně tuto podmínku splňovala i ve středověku velmi oblíbená létající rakev. Vyráběno bylo množství velikostí, odsouzený dostal přesně takovou, aby mu v ní bylo nepohodlně a nemohl se ani pohnout. Pak ho pověsili na nějaké veřejné místo, kde se stal potravou pro ptáky, které neměl jak odehnat. Nedostával ani jídlo ani pití. Rakev měla jen jednu nevýhodu a to takovou, že z ní propadaly výkaly nebo moč.
Drcení končetin
Určitě existují i příjemněji vypadající nástroje než je zde uvedený. Oběť do posledního patra položila prsty, které pak byly vyšší příčkou rozdrceny. Primárním záměrem tohoto zařízení však nebylo dovést člověka k smrti, tentokrát z něj stačilo jen vymanit přiznání, vždyť nakonec, existují mnohem nepříjemnější techniky ukončující život. Existovala podobná zařízení určená k drcení kolen, loktů a dokonce i hlav a v případě, že se podobné zařízení nenašlo, mučící zkrátka bouchal kamenem do inkriminované oblasti, dokud z ní nezůstal jen prach. Vždyť vždy se najde cesta.
Mučení lanem
K lanu se nevztahuje jen jedna, ale rovnou několik technik. Vždyť nakonec, najde se skoro v každé budově a dá se s ním udělat hromada špatných a bolestivých věcí. Velmi oblíbené bylo například přivázání člověka do středu lesa, kde ho často namazali něčím lákavým a za pár dní si přišli po pozůstatky, které tam zvířata nechala. Jiná zábavná činnost spočívá v tom, že každá ruka se přiváže k jinému koni a pak už jen stačí doufat, aby se každý kůň rozběhl jiným směrem. Poměrně bolestivé bývalo i přivazování k býkovi, kterého pak přinutili proběhnout celou louku. A na závěr to nejdelikátnější - oběť se zavěsila hlavou dolů, kde do ní kolemjdoucí mohli pošťuchovat, kopat a strkat ji, zatímco se zavěšený houpal ze strany na stranu a zaléval chodník zvratky.
Gilotina
Většina lidí zná gilotinu jen jako rychlé odseknutí hlavy, které okamžitě ukončilo odsouzenému život, ale existovaly i mnohem rafinovanější a bolest způsobující gilotiny. Patří se zmínit například ty s velmi tupou čepelí. Oběti se poprvé zaryla do těla, ale neodsekla ho. Pak ho o kousek přesunuli, kde se do něj čepel zabodla znovu. Takto si ho tam několikrát posunuli než vykrvácel. Jiná verze gilotiny měla namísto čepele hřebíky. Ty se, stejně jako v prvním případě, do oběti zabodly několikrát, ale prošly celým tělem. Opět odsouzeného později nechali, dokud nevykrvácí.
Pořádně nechutné. Určitě by nikdo z nás podobnou cestou skončit nechtěl a tak můžeme být jen rádi, že takové věci jsou, alespoň v naší zemi, za námi. Věříme, že se ti článek líbil a příště se podíváme například na vytrhávání jazyků.
