- produkty a služby určené pro osoby starší 18 let
- sex, nahotu a jiný nevhodný obsah
- násilí, krev nebo obsah nevhodný pro citlivé povahy
Tragické momenty ze známých záběrů některé fotografy dohnaly k výčitkám či sebevraždě.
11 mužů obědvá na mrakodrapu, zakrvácené dítě pláče na stanici po leteckém náletu a voják Sovětského svazu zvedá vlajku na budově Říšského sněmu v Berlíně. Jde o záběry, které jsi už téměř jistě viděl, ale možná jsi neslyšel o tom, s jakými příběhy se spojují.
Některé z historicky nejznámějších fotografií jsou vytvořeny pomocí optického klamu, další dokonce prošly výraznými úpravami, aby zakryly pravdu, ale jiné ukazují realitu bez jakýchkoliv příkras.
V článku najdeš příběhy, které se skrývají za slavnou fotografií s rodákem ze Slovenska, za záběrem na vyhladovělé africké dítě, které pozoruje sup či autentickou fotografií muže, který padá z Dvojčat zasažených teroristickým útokem.
- Jak padající oběť z Dvojčat zabila hasiče
- Jakými úpravami prošla fotka ruského vojáka s vlajkou na Reichstagu
- Proč lidé nenáviděli generála, který zabil šéfa vietkongského komanda
- Co je minamatská nemoc
- Jak policie v Jihoafrické republice zastřelila třináctiletého chlapce
- Proč fotograf nepomohl hladovějícímu dítěti, na které číhal sup
Slovák, který stavěl mrakodrap (1932)
New York Herald Tribune 2. října 1932 zveřejnil fotografii 11 dělníků obědvajících na vrcholu mrakodrapu . Podle magazínu Time seděli muži ve výšce asi 243 metrů, a tak záběr vypadá na první pohled opravdu děsivě.
Fotograf však dělníky zvěčnil v takovém úhlu, aby nebylo vidět, že se jen několik metrů pod nimi nachází vybudované 68. patro. Jedenácti mužům tedy reálně nehrozil žádný smrtelný úraz. Dělníci na fotografii tehdy pracovali na předposledním patře dnes už 70. patrového mrakodrapu s názvem GE Building.
Na záběru můžeš kromě jiných vidět i Slováka narozeného ve městě Vyšný Slavkov. Vpravo na fotografii s lahví alkoholu podle iDnes.cz sedí chlápek jménem Gustáv Popovič. „Nic se ty neboj, moje milá Mariška, jak vidíš, to já furt s flaštičkou. Tvůj Gusti,“ napsal prý tehdy své ženě. V ruce měl láhev alkoholu přesto, že v USA platila prohibice.
Portál Slovenské Zahraničie píše, že Gustáv odešel za prací do USA celkem třikrát. Na Slovensko se vrátil ještě před druhou světovou válkou. V blízkosti svého obydlí si za našetřené peníze z Ameriky koupil část lesů a polí. Na konci války ho nešťastně zasáhla střepina z granátu a následkem zranění zemřel. Pohřbili ho na hřbitově ve Vyšnom Slavkove, přičemž na jeho hrobě se nachází známá fotografie z mrakodrapu.
Když válka zasáhla civilní obyvatelstvo (1937)
Od srpna roku 1937 mezi Čínou a Japonskem probíhala bitva o Šanghaj. Na bitevním poli se tehdy nacházel i fotograf H. S. Wong, který viděl následky náletu japonského letectva na místní železniční stanici.
Kolem fotografa se to hemžilo zraněnými a mrtvými civilisty, mezi nimiž vyčnívalo malé plačící dítě v politováníhodném stavu. Wong tvrdil, že jeho boty nasákly krví obětí a všude ležely lidské končetiny, píše Military History Now. Ale i když viděl okolní hrůzu, musel se pustit do práce, a tak vznikla jeho slavná fotografie.
Podle svědectví fotografa stál nedaleko plačícího dítěte neznámý muž. Vytáhl dítě na nástupiště, ovšem ženě, zřejmě matce, která tam bezvládně ležela na zemi, už pomoci nedokázal. Byla mrtvá.
Jelikož fotografie poukazovala na japonské útoky, které způsobily smrt civilistů, fotograf si u Japonců zavařil na problém. Tamní vláda na jeho hlavu vypsala odměnu ve výši tehdejších 50 tisíc dolarů. H. S. Wong však válku přesto přežil ve zdraví. V roce 1981 zemřel v teple svého domova.
Úpravy fotografie ruského vojáka na Reichstagu (1945)
Německo je v koncích, Berlín padl a ruský voják na budově Říšského sněmu (Reichstagu) drží vlajku Sovětského svazu. Fotografie Jevgenije Chalděje patří mezi nejznámější snímky nejen druhé světové války. Originální záběr však prošel jistými úpravami.
Podle německého týdeníku Der Spiegel fotografie poprvé vyšla 13. května 1945 v magazínu Ogonjok. Z rukou druhého vojáka na negativu záběru fotograf jehlou odstranil jedny z dvojice hodinek, které měl na ruce, aby svět neviděl, jak ruští vojáci v Berlíně kradli.
Do další verze fotografie pro efekt v pozadí přidali tmavé oblaka kouře a vlajku upravili tak, aby zvýraznili její vlání ve větru.
Ze života fotografa Jevgenije Chalděje víme, že měl dostatek důvodů k tomu, aby opovrhoval nejen nacisty, ale i komunisty. Němci během války zabili jeho otce a tři sestry. Komunisté ho následně po válce připravili o práci.
Jako důvod uvedli, že neměl dostatečné vzdělání a politický trénink. On však tvrdil, že ho propustili, protože je Žid. Jevgenij Chalděj je podle The Local považován za jednoho z nejvýznamnějších sovětských fotografů. Přirovnávají ho například k Robertu Capovi, který proslul záběry ze španělské občanské války.
Nenáviděný generál, který zabil vraha nevinných civilistů (1968)
„Tihle chlapi zabili mnoho našich lidí a myslím, že mi Buddha odpustí,“ řekl generál Nguyen Ngoc Loan jen chvíli poté, co zastřelil vietkongského důstojníka jménem Nguyen Van Lem. Ten šéfoval komandu, které v ten samý den zavraždilo neozbrojené civilisty včetně dětí.
U popravy střelbou do hlavy z 1. února 1968 stáli reportéři (z popravy natočili i video, které není určeno pro citlivé povahy) a fotograf Eddie Adams z americké tiskové agentury Associated Press, který zachytil akt poprav.
Adams si přitom myslel, že generál bude zajatci pouze vyhrožovat, píše BBC. Výstřel ho proto velmi překvapil. Za zvěčnění brutální popravy získal v roce 1969 Pullitzerovu cenu.
Fotografie však v lidech, kteří neznali její pozadí, vyvolala pohoršení a nenávist vůči generálovi N. N. Loanovi. Eddie Adams proto později navzdory získání Pullitzerovy ceny litoval, že fotografii zhotovil. V roce 1998 na margo negativní odezvy vůči generálovi Loanovi podle BBC napsal: „Generál zabil člena Vietkongu; já fotoaparátem zabil generála.“
Během pozdějších bojů ve Vietnamu přišel generál N. N. Loan o nohu. Po válce přijel do USA, kde však proti jeho přítomnosti Američané protestovali a žádali jeho deportaci. Tu ale Kongres odmítl. Generál si nakonec ve Washingtonu založil restauraci, kterou musel po provalení jeho pravé identity zavřít.
Minamatská nemoc (1971)
Japonská fabrika Čisso kabušiki kaiša vypouštěla do Minamatského zálivu těžké kovy, včetně rtuti. Ta se nakonec dostala do ryb, které lidé konzumovali. Tímto způsobem se v Minamatě a okolí otrávily tisíce lidí. Mnoho lidí na následky takzvané minamatské nemoci zemřelo. Otrava u lidí například zhoršila jejich tělesnou motoriku, artikulaci, připravila je o sluch, zrak či vyvolala brnění končetin, uvádí Minamata Disease Museum.
Malé dívka jménem Tomoko Uemura patřila mezi mnohé oběti minamatské nemoci. Její matka Rjoko Uemura fotografovi W. Eugene Smithovi povolila, aby její utrpení zvěčnil sérií fotografií.
Přestěhoval se tedy do oblasti Minamata a mezi lety 1971 až 1973 tam zaznamenával hrozivé následky nemoci. Za jeho práci jej lidé od Čisso kabušiki kaiša fyzicky napadli, informovaly The New York Times v roce 1974.
Během pobytu v Japonsku se mu podařilo zhotovit řada záběrů, ale fotografie dívky Tomoko, které následkem nemoci v roce 1977 zemřela, jsou těmi nejznámějšími.
O kauze v Minamatě režisér Andrew Lewitas natočil před nedávnem film. Snímek s názvem Minamata podle IMDb v únoru tohoto roku premiéroval na filmovém festivalu Berlinale. Roli fotografa W. E. Smithe si střihl Johnny Depp.
Fotka, která „porazila“ apartheid (1976)
16. června 1976 vypukly v Johannesburgu, konkrétně v městské části Soweto, studentské protesty, kterých se zúčastnilo několik tisíc demonstrantů. Mladí lidé se rozhodli vyjít do ulic a ukázat svůj postoj vůči zavedení povinné výuky v afrikánštině.
Na místě se tehdy nacházel i 42letý fotograf Sam Nzima, který pracoval pro noviny The World. Stal se svědkem toho, jak policie na studenty použila slzný plyn, jak demonstranti začali házet po policistech kameny, a jak policie vytáhla zbraně a začala do davu střílet. „Věděl jsem, že je zatknou nebo zabijí. Tehdy ještě nebyly žádné gumové projektily, jen ostré náboje. Když vytáhnou zbraň, musíte vědět, že jste mrtví,“ cituje slova fotografa deník Time.
Fotograf si v jednom momentě všiml, že palba zasáhla malého chlapce, třináctiletého žáka Hectora Pietersona. V okolním chaosu stihl vyfotografovat, jak zraněného Hectora na rukou odnáší osmnáctiletý Mbuyisa Makhubu a společně s chlapcovou sestrou Antoinette Sithole utíkají pryč od nebezpečí. Mbuyisa nebyl součástí protestů, ale když viděl, že venku střílejí po dětech, rozběhl se ven, aby pomohl zraněným, tvrdila jeho rodina.
Třináctiletý žák ale navzdory snaze jeho zachránců zraněním podlehl a naneštěstí nebyl poslední obětí daného dne. „Neměl tam být. Byl příliš mladý na to, aby rozuměl, co se vlastně děje,“ vzpomíná na zastřeleného chlapce jeho sestra, která netušila, že se přidal mezi protestující dav. I demonstranti však měli na rukou krev.
„Studenti chytili jednoho policistu, shodili ho na zem a zabili ho jako kozu,“ tvrdil fotograf, který si vzpomínal dále na to, jak zabitého policistu následně upálili. Samovi Nzimovi se vraždu policisty podařilo vyfotografovat, ale krátce na to ho chytili důstojníci a záběr musel zničit. Fotku postřeleného třináctiletého chlapce však před policií uchránil.
Demonstrace známá jako povstání v Soweto vyvolala další vlnu nepokojů po JAR, při níž přišly o život stovky obyvatel. Díky fotografii Sama Nzimy měl však svět možnost nahlédnout na dění v zemi a na krutou politiku apartheidu (v zákonech zasazené rasové nerovnosti mezi obyvateli, která v Jihoafrické republice přetrvávala od roku 1948 po rok 1990).
Krátce po vydání fotografie dostal Sam Nzima informaci, že pokud ho znovu uvidí pracovat, zastřelí ho a řeknou, že šlo o „zatoulanou kulku“, uvádí deník Time. Fotograf tedy musel pro záchranu svého života opustit redakci The World a stáhnout se do pozadí.
Vláda se dva roky na to postarala o to, aby jeho noviny skončily. Problémy měl kvůli fotografii i osmnáctiletý Mbuyisa Makhubu, který chtěl zachránit postřeleného chlapce. Policie tvrdila, že na záběru pózoval s cílem pošpinit tamní vládu.
Zvíře a kořist (1993)
Fotograf Kevin Carter v roce 1993 vyfotografoval súdánské vyhladovělé dítě, za kterým se nachází sup. Zdá se, jako by zvířecí lovec čekal, až jeho kořist nebude mít dost sil a na místě skoná. Podle fotografa se dítě snažilo dostat do zásobovacího centra OSN, ale kvůli únavě si potřebovalo na chvíli odpočinout.
Když se fotka dostala do oběhu, na Cartera se snesla vlna kritiky. Lidé mu vyčítali, že supa odehnal až poté, co udělal fotografii. Na správný záběr přitom čekal zhruba 20 minut a dítěti se ani následně nepokusil nijak pomoci. Podle jeho tvrzení se však nakonec zvedlo a kráčelo dál.
V dané době se Carter držel doporučení, podle kterého se z důvodu možného přenosu onemocnění údajně neměl dotýkat obětí hladomoru.
Carterova náročná práce si na něm vybírala svou daň, kterou se snažil tlumit drogami. V roce 1994 za fotografii obdržel Pullitzerovu cenu, ze které se ale příliš dlouho neradoval. V témže roce spáchal sebevraždu.
„Bolest života potlačí radost do té míry, až přestane existovat,“ napsal ve svém dopise na rozloučenou, informuje Time. Zmínil v něm, že ho trápí deprese, dluhy a vzpomínky na dramatické fotografie, při kterých zvěčnil spoustu bolesti a smrti.
V roce 2011 se španělským novinám El Mundo podařilo odhalit identitu dítěte. Podle jejich zjištění šlo o chlapce jménem Kong Nyong. Do centra OSN se prý po záběru z roku 1993 dostal, ale v roce 2007 zemřel na horečku, prozradil pro El Mundo jeho otec.
Před ohněm a dýmem „utekl“ skokem z budovy (2001)
Na události z 11. září 2001 občané Spojených států amerických nikdy nezapomenou. Teroristická organizace al-Kajdá v ten den prostřednictvím čtyř unesených letadel zaútočila na dvě budovy Světového obchodního centra v New Yorku (Dvojčata), budovu Pentagonu ve Washingtonu a čtvrté letadlo spadlo v Pensylvánii.
Z hrozivého útoku do dnešního dne koluje řada mrazivých fotografií. Mezi ty nejkontroverznější rozhodně patří záběr s názvem Padající muž (The Falling Man) od fotografa Richarda Drewa z agentury Associated Press.
Muž na záběru se nacházel v horních patrech severní věže. O fotografii a údajné identitě muže vznikl dokument 9/11: The Falling Man. Podle Esquire jím mohl být cukrář Norberto Hernandez nebo zvukař Jonathan Eric Briley.
Předpokládá se, že tento muž, ať už byla jeho identita jakákoliv, z budovy cíleně vyskočil, aby unikl před požárem. Druhá možnost je, že při hledání bezpečného místa či snaze o útěk nešťastně vypadl. Pád neznámého muže z budovy však nebyl v tento den ojedinělý.
Z Dvojčat podobným způsobem vypadlo (vyskočilo) dalších zhruba 200 lidí (odhady počtů se liší), uvádí USA Today. Pochopitelně, nikdo z nich pád nepřežil. Padající lidé z budovy mohli nechtěně ohrozit i záchranáře pod budovou. Jedna z padajících osob nešťastným způsobem zabila hasiče, který stál v nesprávný čas na nesprávném místě.
Mučení v Iráku (2003)
Během Války v Iráku směrované proti Saddámu Husajnovi Američané zabrali věznici s názvem Abú Ghrajb. Fotografie, které z daného místa unikly, nevykreslily americké vojáky v příliš dobrém světle. Snad nejznámější záběr z Abú Ghrajb vytvořil jeden z místních dozorců – seržant Ivan Frederick.
Fotka zobrazuje jednoho z vězňů jménem Ali Šalal al-Kajsi se zahalenou tváří, na jehož tělo strážníci v Abú Ghrajb připevnili elektrické vodiče. Kvůli mučení, které zažil, si musel projít šesti operacemi, svěřil se reportérovi Othman al-Mukhtarovi.
Podle jeho tvrzení ho Američané zajali, protože si v médiích stěžoval na to, že si zabrali jím vlastněné fotbalové hřiště na odkládání těl a zbytků z bojů. V Abú Ghrajb ho mučili, přestože nepatřil k odboji a neměl o něm žádné informace.
Jeho fotografie je přitom jednou z těch mírnějších. Příslušníci americké armády a CIA se měli totiž na vězních dopustit kromě fyzického mučení také sexuálního násilí a vražd. Za tyto činy byli někteří příslušníci propuštěni ze služby a někteří skončili ve vězení, píší CBS News.
Na několika fotografiích z vězení je vidět, jak místní vojáci táhnou vězně na vodítku kolem krku, bijí je pěstmi či fotografují muže potřeného fekáliemi. Vojáci se také fotili s nahými vězni postavenými do tvaru pyramidy, kterým jsou na záběrech vidět pohlavní orgány či anální otvory. Snad nejnepříjemnější jsou však fotografie s umučenými mrtvými vězni, u kterých se jejich věznitelé usmívají.
Smrt jako symbol protestů (2009)
V článku jsme si představili několik fotografií profesionálů ve svém oboru, z nichž někteří získali za svou tvorbu Pullitzerovu cenu. Záběr zastřelené Íránky Nedy Agha-Soltan se v tomto ohledu liší. Jde o vystřižený záběr z amatérského videozáznamu neznámého autora, který se svého času stal virálním a obletěl celý svět. Nemá sice žádnou uměleckou hodnotu, ale za to obrovskou hodnotu informační.
Neda Agha-Soltan se v roce 2009 chtěla zúčastnit protestu proti sporným výsledkům prezidentských voleb, ve kterých vyhrál Mahmoud Ahmadínežád. Když vystoupila ze svého auta, do hrudi ji zasáhl výstřel. Íránka spadla na zem. Z nosu a úst na její tvář začala pomalu vytékat krev a zraněním nakonec podlehla. Neda Agha-Soltan se zanedlouho stala symbolem útlaku tehdejší vlády.
Její smrt měl údajně na svědomí člen islámské revoluční gardy Basídž jménem Abbas Kargar Javid. Íránská vláda však obviňovala Západ s tvrzením, že video zinscenovala BBC a CNN.
O incidentu vzniklo několik konspiračních teorií. Podle některých měla být do vraždy zapojena CIA. Rodiče oběti ale podle BBC uvedli, že za vraždou stála vláda. Video z hrozivého incidentu můžeš najít i na YouTube, není však určeno pro citlivější povahy.
