Mladá Ukrajinka Ksenir Tabakaa píše pro čtenáře Refresheru tento zápisník, zatímco se v charkovském metru ukrývá před bombami.
Na škole jsem měla tři oblíbené předměty. Jedním z nich byl dějepis – bavila mě ukrajinská i světová historie. Když jsem si četla všechny příběhy o tom, jak můj národ musel trpět proto, aby získal nezávislost, byla jsem na něj pyšná. Při příbězích z první a druhé světové války jsem byla v šoku z lidské brutality a nenávisti.
Nedokázala jsem si představit, že jednoho dne to všechno budu muset zažít a vidět na vlastní oči. Nedokázala jsem si představit, že budeme muset znovu bojovat za svou nezávislost ve 21. století, které se nese v duchu úžasných objevů, technologie, progresu.
Zatímco píši tento text, probíhá třetí den brutální ruské invaze v mojí zemi. Obvykle se budím v osm ráno, ale ve čtvrtek 24. února jsem byla vzhůru už v pět. Probudil mě zvuk exploze a křik mého přítele. „Ksiuše, Ksiuše, bombardují nás!“
Otevřela jsem si všechny zpravodajské portály. Stránky se hemžily zprávami „Putin oznámil, že jeho jednotky vstupují na Ukrajinu a realizují vojenskou operaci na ‚záchranu Donbasu'“ nebo „v Charkově jsou slyšet exploze“.
Je těžké popsat, jak jsem se v té chvíli cítila. Nepanikařila jsem, ani jsem se nebála. Ale byla jsem v šoku. Jak je to možné, že se to stalo? Jsme nezávislý stát s vlastní suverenitou, žijeme v míru na našem území a nikdy jsme si nebrali ani nežádali něco, co není naše. Jak si dovolil tento ošklivý, patetický lakomec zahájit válku? Takové byly mé myšlenky v té chvíli a zároveň jsem vůbec nevěřila, že se to opravdu děje.
Již od listopadu stáli na našich hranicích ruští vojáci jako hyeny. Ale pořád jsem nechtěla věřit tomu, že Putin to opravdu udělá. Jak nemocný musí být člověk, aby začal invazi ve svobodné zemi, která dosud žila v míru? A omlouvá ji tím, že někoho zachraňuje? Koho? A od čeho? Jediný, kdo nyní potřebuje záchranu, jsme my. Záchranu před Ruskem.
