S mluvčí hnutí Fridays For Future Klárou Bělíčkovou o tom, zda by se mohla přátelit s někým, kdo popírá klimatickou krizi, jak otázky klimatu ovlivňují její úvahy o vlastní budoucnosti, proč se jako dítě rvala, jaké má sny a co pro ni znamená příroda.
Klára Bělíčková je již v sedmnácti letech jednou z nejvýraznějších tváří českého klimatického aktivismu – je členka hnutí Fridays For Future, kde zároveň zastává roli mluvčí. Jak ovšem sama říká, hnutí neformuje jeden člověk, který je vidět v médiích, ale naopak velké množství jednotlivců.
Studuje pražské gymnázium Na Zatlance a pracuje v Re-setu, platformě pro sociálně ekologickou transformaci. Kam bude pokračovat po střední škole prozatím neví, zřejmě se ovšem bude jednat o humanitní obor – zvažuje sociologii nebo žurnalistiku. „Můj dětský sen byl žít ve filmovém karavanu, ve kterém člověk spí buď s pár lidmi, nebo se zvířetem, a jen jezdí po světě,“ popisuje v rozhovoru pro Refresher.
Píšete si deník, že? Jak často v něm zmiňujete klimatickou krizi? Jak moc vám klimatická krize zasahuje do každodenního prožívání?
Do mého prožívání zasahuje každý den, emocionálně mě ovlivňuje neustále. Je to téma, kterému se věnuji dlouho a vzhledem k mé práci se s ním budím i usínám. Ale do deníku si o ní tolik nepíšu, spíše pokud mě v její souvislosti něco fakt naštve, nebo mi udělá radost.
Greta Thunberg v rozhovoru pro Guardian řekla, že jsme jistým způsobem všichni tak trochu popírači klimatické krize, protože se víceméně nikdo z nás nechová, jako kdybychom opravdu čelili skutečné hrozbě. Samozřejmě jí do hlavy nevidím, ovšem i mně se zdá, že v každodenních životech většiny lidí klimatická krize nehraje zase tak velkou roli. Co si o tom myslíte?
V podstatě s ní souhlasím. V některých oblastech života klimatickou krizi popírám i já sama. Je to velmi negativní téma. Třeba v České republice se hodně řeší energetika, což je strašně technokratická záležitost, ovšem v tomto kontextu se často bavíme i o tom, co bude s lidmi v Ústeckém kraji nebo s lidmi z uhelných regionů. A to je jen debata o uhlí. Často je to velmi depresivní téma, takže někdy už mám také tendenci před tím zavírat oči a říkat si „nechci, už ne“.
Zároveň bývá kladen velký důraz na individuální činy, ačkoli já to vnímám hlavně jako systémový problém. Často se omílá naše uhlíková stopa, takže když si pak koupíte něco, co je z ekologického hlediska trochu problematické, říkáte si, že to možná nebylo nutné. Ale zase z toho máte radost. V tu chvíli jsem tedy ochotná trochu přivřít oči, nebo si řeknu, že dopad jednotlivce není zase tak velký jako to, co děláme systémově.
Jinak si ale dáváte pozor na to, co jíte, jak se oblékáte, zda cestujete? Jinými slovy, dbáte na to, aby vaše činy reflektovaly vaše hodnoty?
Snažím se o to. Nedávno jsem se odstěhovala od rodičů, což byl pro mě velký zlom. Začala jsem reflektovat, jak přistupuju k individuálním možnostem. Dřív jsem více nakupovala v bezobalovém obchodě a měla jsem pocit, že to může dělat každý. Teď si už ale uvědomuji, že je to vlastně stále velmi drahé. Nemůžu si to vždy dovolit. Samozřejmě, že když můžu, tak si to koupím bez obalu, nebo si nekupuji zbytečné věci.
Před dvěma lety jsem si řekla, že už si nikdy nekoupím nové oblečení z fast fashion obchodů. Porušila jsem to jen jednou, když jsem si potřebovala hodně rychle koupit zimní bundu. Což mi přišlo zajímavé, protože jsem si původně myslela, že to reálné není. Postupně jsem ale část svého oblečení začala dokonce dávat i jiným lidem, protože jsem měla pravidlo, že jsem měla jen pět triček a pět kalhot, které jsem neustále točila dokola, a pak nějaké oblečení na víkendy. Teď už mi to tedy tak nevychází, protože se můj režim nedělí na všední dny a na víkendy.
Také nejím maso a snažím se jíst vegansky. Což je tedy také individuální, znám hodně lidí, kteří mají reflux a vegany se stát nemohou. Ale omezení masa je jeden z kroků, který může udělat většina z nás.
Vzhledem k povaze vašeho aktivismu jste zřejmě permanentně ponořená do informací o klimatické krizi a jste si vědoma, jak závažné krizi čelíme. Na druhou stranu si ovšem nejspíše uvědomujete, že řešení klimatické krize je stále v nedohlednu. Vzbuzuje tento kontrast v člověku apatii či frustraci?
Často. Vlastně jediné, co mě v aktivismu udržuje, je to hnutí. Noví lidé, kteří přichází a dávají do toho novou energii. Když už třetím rokem mimo školu, v podstatě „pod lavicí“, řešíte nějaký problém, jenže pak se změní ministerstvo, přijde tam někdo jiný a ta záležitost se posune zpět dozadu, nebo si zvolíme nového premiéra, který před volbami řekl, že klimatickou krizi nezpůsobuje člověk, tak je to skutečně frustrující. Navíc na to myslíte neustále, je to v podstatě full time job, ačkoli se to snažím nenazývat prací, protože je to součást mého života.
Říkáte, že vás v aktivismu udržují už jen přátelé a lidé v hnutí. Myslíte, že by vám bylo lépe, kdybyste se mu přestala věnovat? Na klimatickou krizi byste totiž nejspíše nezapomněla, stále byste ji v myšlenkách měla.
Ne, neunikla bych tomu. Klimatický aktivismus bych navíc už nedokázala přestat dělat, vyčítala bych si, že nic nedělám. Protože teď už mám prostředky, které mohou být užitečné, jelikož se v tom tématu pohybuji dlouho, znám to prostředí a mohu své zkušenosti předávat dalším lidem.
Teď se tedy snažím trochu více stahovat z aktivismu jako takového, snažím se dávat energii do budování hnutí či do vzdělávání dalších lidí – nejenom o klimatu, ale i třeba o tom, jak u lidí probouzet aktivní účast v občanské společnosti. U lidí v Česku není tak populární společenská angažovanost jako třeba na Západě. V Německu chodí na stávky statisíce lidí a mnoho lidí ví, jak se organizuje stávka. Ale u nás, když se někoho zeptám, jak se dělá demonstrace nebo jak se podává petice, tak moc lidí odpověď nezná.
V jiných rozhovorech jste říkala, že občas pociťujete klimatický žal – kdy nejvíce? Dá se vysledovat nějaký dominantní konkrétní spouštěč, nebo se jednou za čas prostě objeví?
Nejvíc ho asi cítím v obdobích, kdy o klimatu nejvíce informují média v Česku. Když čtu články ze zahraničí, tak mám pocit, že to skrze ten cizí jazyk nevnímám tak intenzivně, ale když je období konferencí o klimatu nebo období týdne pro klima nebo když je Den Země, tak ho velmi cítím. Chvíli se o tom informuje, všichni říkají, jak je důležité řešit změnu klimatu, jak musíme chránit přírodu, ale pak to pomine a lidé jdou dál jakoby nic.
Nebo pociťuji vnitřní frustraci, když se v médiích objevují fotky ledních medvědů, umírající děti v Indonésii, drastické záběry nebo požáry. Máme totiž možnost s tím něco dělat, ale neděláme. Občas to zní až jako sci-fi, ale když se do toho člověk ponoří, tak vidí, jaké konkrétní kroky bychom mohli dělat, ale nemůžeme, protože to často stojí na několika málo lidech, kteří s tím nic dělat ani nechtějí.
V kolektivu mých kamarádů jednou za čas zazní „jo, až nám bude šedesát, tak pojedeme společně na výlet“, ale pak si vzpomeneme, že tak daleká budoucnost je velmi nejistá.
Ovlivňuje povědomí o klimatické krizi úvahy nad vaší budoucností? Kde bydlet, zda cestovat, zda zakládat rodinu?
Ano, často. V kolektivu mých kamarádů jednou za čas zazní „jo, až nám bude šedesát, tak pojedeme společně na výlet“, ale pak si vzpomeneme, že tak daleká budoucnost je velmi nejistá. Nikdo teď neví, jaká katastrofa do té doby může přijít.
I cestování hodně odsouvám. Také není moc realistická představa, že bych se přestěhovala z Prahy, což je momentálně hlavní centrum všeho dění. Co se týče zakládání rodiny, tak vím, že lidé řeší, zda chtějí přivádět potomky do světa, který přichází, ale já osobně se spíše zamýšlím nad tím, jak v Česku zakládat rodinu, když tu nemáme manželství pro všechny a homosexuální páry si nemohou adoptovat dítě. Pro mě je spíše relevantní tato otázka než otázka dětí v kontextu klimatické krize.
Bavily jsme se o klimatickém žalu, apatii a frustraci – jak se tedy staráte o své duševní zdraví?
To je skvělá otázka. Samozřejmě skrze psaní deníku, když už jsme se o něm bavily na začátku, to je fakt super. Nedávno jsem začala chodit tancovat, ačkoli nejsem vůbec hudební člověk, neumím na nic hrát ani zpívat. S kamarádkou jsme si řekly, že to zkusíme, a začaly jsme chodit na improvizační tanec. Zjistily jsme, že je v Praze strašně moc studií a klubů, kam mohou lidé přijít úplně náhodně. Je jedno, na jaké taneční úrovni jsou. Třeba v tepu39 je kontaktní improvizace nebo na Žižkově v Ponci. Někdo tam tancuje fakt dobře, někdo to neumí vůbec, ale není to tam o tom, jak u toho vypadáte nebo jak máte natrénováno. Je to o tom, jak se u toho cítíte. Je to taková meditace.
Takže deník a tanec. Ještě něco vám pomáhá?
Ještě pravidelně navštěvuji psychoterapeuta. V Česku je to, myslím, stále trochu tabu – bavit se o tom, že někdo chodí k psychologovi nebo psychoterapeutovi. Ale je to fajn. Je to dlouhý proces poznávání sebe sama, ale pak k sobě můžeme být hodnější.
Bavíte se i o klimatické krizi?
Ani moc ne. Klimatická krize má na můj život tak velký vliv, že o ní možná často ani nechci mluvit, když mám chvíli prostor věnovat se jen sama sobě.
Říkám si, zda již nejste vůči dopadům klimatické krize trochu otupělá? Zda na vás nyní nepůsobí trochu méně než dříve, protože jste si na takové informace zvykla.
Rozhodně. Když se dozvím, že se někde zase stala nějaká katastrofa nebo někde umírají zvířata, tak mě to už tolik nezasáhne. Říkám si: „Jo, okay, to se ve světě prostě děje.“ Mnohem více mě zasahují věci, se kterými nemám žádnou zkušenost.
Kde tedy získáváte motivaci? Co vás žene dopředu, kromě těch kamarádů?
Vědomí, že je s tím zkrátka potřeba něco dělat a že nečinnost by byla ještě horší. Také to, že se naše hnutí hodně posouvá. O klimatu se mluví více a více – ačkoli víme, že to stále nestačí. Když se k nám přidává stále více lidí, kteří přijdou, že chtějí něco dělat.
Zároveň se posouvá i samotná debata o klimatické krizi. Byla jsem na konferenci, kde byl Michal Broža z OSN. První video, které pustil, bylo o klimatické krizi. To bylo skvělé. Nám, studentům a klimatickým aktivistům, už ani politici tolik nenadávají. Vždycky jsme byli malí fakani, kterým by dali nejradši přes držku, a teď už nám říkají, že jsme „ta generace, která bojuje za svoji budoucnost“.
Během prvních stávek za klima bylo ve veřejném prostoru mnoho klimaskeptiků. Když se s nimi bavíme teď, tak říkají, že jsme asi teda měli pravdu. I když to nejsou aktivisti, kteří každodenně bojují proti klimatické krizi, tak změnili názor. Už klimatickou krizi nepopírají. To ve mně vzbuzuje naději – když vidím, že to má smysl, že ještě máme šanci.
Stala se z Fridays For Future vaše druhá rodina? Jak moc jste si navzájem blízcí?
Vlastně asi ano, stala. Udržujeme si velmi blízké vztahy. Nejenom, že nás udržuje ten problém, ale je to zároveň prostředí, kde se o sebe lidé navzájem snaží pečovat. Není to jen o technokratickém přístupu ke klimatické krizi, ale je to o citlivosti. Bavíme se o feministických tématech, o právech LGBTQ+ lidí. Oproti jiným kolektivům je to velmi inkluzivní prostředí. Cítím se tam bezpečně a snažíme se, aby se tam bezpečně cítili všichni. Velká část mých přátel je právě tam.
Nevidíte za poslední měsíce trochu útlum v zájmu o aktivity, které pořádá ať už Fridays For Future, nebo i jiné klimatické organizace? Zdá se mi, že se stávek dříve účastnilo více lidí.
Po covidu vnímám větší útlum, obecně ve veřejném prostoru. Bylo těžké znovu naběhnout do našich aktivit, lidé měli navíc hodně práce. Když jsme v září dělali velkou stávku, tak sice přišlo méně lidí než na tu první, bylo tam dva tisíce studentů a studentek, ale i to nám přišlo jako velký úspěch. Protože po dvou letech, kdy studenti nechodili do školy, měli najednou být zpátky v režimu, ve kterém byli před pandemií. To byl velký skok.
Chvilku jsme dělali méně aktivit, ale teď se znovu rozjíždíme. Minulý měsíc jsme dělali stávku za klima a 17. června bude další. Také se věnujeme menším akcím na lokální úrovni, které v Praze nejsou tak vidět, ale jsou důležité, a to nejen pro regiony. Děláme klimatickou tour nebo happeningy mimo Středočeský kraj, protože je potřeba klimatickou krizi řešit všude.
Co pro vás znamená aktivismus?
Je to slovo, které hodně používám, ale ve společnosti má často negativní konotace.
Od těch teď odhlédněme pryč. Co aktivismus znamená pro vás?
Aktivista je člověk, který bojuje za něco, čemu věří. Dává tomu svůj volný čas, energii. Snaží se něco změnit nejenom u sebe, ale i v okolí.
Věříte, že má jednotlivec sílu přispět ke změně světa?
Určitě. Kdyby si každý řekl, že s tím nic dělat nejde, a tím pádem na demonstraci nepřišel, tak by tam nebyl vůbec nikdo. Ze začátku musíme začít u nás. Musíme si říct, co chceme, jakou máme vizi do budoucnosti, co požadujeme, jak se chceme cítit. Na základě toho pak uděláme první krok, jen je otázka, jakým směrem bude.
Kdy jste se naposledy cítila silná či mocná? Kdy jste naposledy cítila, že skutečně můžete měnit svět?
Pro mě to není v osobních aktivitách, ale když za sebou cítím sílu hnutí. I když jsou v něm občas lidé, kteří jsou více vidět, jsou mluvčí nebo jdou do médií, tak ho ve skutečnosti táhne strašně moc lidí. Na poslední stávce jsem v jeden moment cítila velkou sílu. Dělala jsem živý vstup do televize. Šli jsme pozpátku, aby v momentě, kdy budu mluvit, byl za mnou záběr na procházející dav. Měla jsem třicet sekund na to něco říct a v ten moment za mnou všichni začali křičet. V takový okamžik cítíte, že nejste sami, ale je s vámi mnoho dalších lidí. Tehdy cítím sílu.
Měla jste tendenci bojovat proti nespravedlnostem od dětství, nebo je to stránka, která se u vás projevila později? Pokud později, jaké zkušenosti či životní etapy nejvíce formovaly aktivistickou stránku vašeho bytí?
Asi až později. Ze začátku jsem rozhodně nebyla takové to aktivní dítě, které se něco snažilo měnit. Ale byla jsem hodně hlasité a expresivní dítě. Byla jsem ten člověk, kterého lidi neměli moc rádi. Byla jsem ta, co nedávala pozor, dělala bordel, hodně jsem se rvala. Často jsem se dostávala do konfliktů, protože jsem měla tendenci bránit ostatní. Nejdříve jsem sama byla ten člověk, na kterého se útočilo, ale pak se to otočilo. Když vidíte, že je někomu ubližováno, tak se ho zastanete, protože vzhledem k tomu, že jste bývali ve stejné pozici, víte, jaké to je.
Zlom nastal, když jsem šla ze základky na osmiletý gympl. Bylo to pro mě osvobození. Odešla jsem z hodně negativního kolektivu, kde jsem se necítila dobře, a i učitelé mi říkali: „Kláro, až se dostaneš na gympl, tak tam umřeš.“ A já jsem se rozbrečela a křičela jsem: „Ne, to není pravda!“ To asi může sloužit jako feedback na naši vesnickou základku. To byla opravdu stará struktura, kde platí dvě pravidla – dělalo se to tady vždycky, tak se to tak bude dělat i dál, a tohle se tady nikdy nedělalo, tak se to tady dělat nebude.
Když jsem se dostala na gympl, tak jsem přišla do úplně odlišného kolektivu. Říkala jsem si, že je husté, že existují lidé, kteří si procházeli stejně špatnou situací, rozuměla jsem si s nimi. V ten moment jsem se začala zajímat i o to, co se děje kolem mě, ale impuls k aktivismu přišel až později, asi v sedmé nebo osmé třídě.
Ve škole jsme měli sérii přednášek o tání ledovců, klimatické krizi, o zero waste. Začala jsem si o tom sama hledat informace a pak jsem se jedné své kamarádky ptala, zda ví, že je v Atlantiku velký plastový ostrov. A ona, že jo, že o tom slyšela. To to trochu odstartovalo. Byla to taková dětská radost, že sdílíme nějaký problém, který chceme řešit. Ráda bych si vzpomněla, co byl ten hlavní impuls, kdy jsem se rozhodla pro aktivismus, ale asi to byl spíše plynulý přechod.
Byla jsem dítě, které vyrostlo na stromě, v lese, v hlíně. To také určitě formovalo to, kdo jsem.
Pokud váš aktivismus takto formovaly obrazy tajících ledovců, co pro vás příroda znamená? Jaký k ní máte vztah?
Velký, mám k ní blízko. Uvědomila jsem si to tedy až teď, když bydlím ve městě. V Praze bydlím půl roku, strašně jsem se sem těšila. Myslela jsem si, že mám ráda velké město, ten městský rytmus, protože tady není „vesnická nuda“. Když jsem se přestěhovala, tak jsem tady byla asi tři nebo čtyři týdny v kuse, až pak jsem jela znovu do vesnice, kde bydlí moji rodiče. Zrovna to bylo období, kdy zezelenaly stromy, kdy příroda pookřála. Vystoupila jsem z autobusu a bylo tam strašné ticho. Zavála na mě nějaká energie a šla jsem do lesa. Strašně ráda chodím sedět na posed a trávím čas venku.
Byla jsem dítě, které vyrostlo na stromě, v lese, v hlíně. To také určitě formovalo to, kdo jsem. S rodiči jsme trávili hodně času na horách, chodili jsme k řekám. Fascinují mě lidé, kteří žijí blízko k přírodě. Jsme od ní docela odpojení, nevnímáme ji.
S mým dobrým přítelem jsme probírali jednu ideu, o které se v klimatickém hnutí hodně polemizuje. Říká se matka příroda, ale řešili jsme, jestli spíše není milenka. Matka se o nás většinou bude starat i v případě, že se jí nebudeme tolik věnovat, vždy nás bude mít ráda. Často máme pocit, že jí nemusíme nic vracet nazpátek. Že ji prostě máme. Ale milenka nám automaticky nepatří, musíme se o ni stále starat, jinak nás opustí, odkopne, najde si někoho jiného. To mi utkvělo v hlavě. Že příroda není něco, co máme, ale něco, o co se musíme starat, aby ten vztah vydržel.
Přemýšlím, zda mě nenapadne vhodnější přirovnání, protože ten vztah by měl být nejenom reciproční, ale i rovný. Neměla by v něm být přítomna žádná dominance či sklony k majetnictví. Momentálně mě ale vlastně asi nenapadá žádná podoba mezilidských vztahů, která by v praxi byla natolik harmonická, že by se dala přirovnat ke vztahu, který bychom ideálně měli pěstovat k přírodě. (smích)
Přesně, jsme toxičtí. (smích) Určitě to není naše milenka, to bychom se o ni starali lépe. (smích)
Říkala jste, že k přírodě máte blízko, ale co pro vás konkrétně znamená?
Cítím se tam v bezpečí. Příroda tedy zároveň umí být dost tajemná, což je vlastně spíše konstrukt. Když jsem v noci v lese, tak mám strach, ale pak si uvědomím, že ten les sám o sobě děsivý není, bojím se spíše lidí, kteří v tom lese mohou být. Nebo se bojím sama sebe. Příroda sama o sobě je klid, harmonie.
A lásku k přírodě ve vás tedy probudili rodiče?
K ochraně přírody kvůli klimatické krizi jsem si našla cestu sama, ale to, že jsme bydleli na vesnici, že jsme byli děcka na stromě a v bahně, že nás rodiče vyháněli od televize ven, mě formovalo skutečně hodně. I s babičkami a dědečky jsme trávili hodně času venku.
Formujete nyní nazpátek vy je? Zajímají se díky vám více o klimatickou krizi?
Rodiče určitě. Nikdy nebyli popírači, ale na začátku k tomu měli větší odstup. Až třeba po dvou letech to začali více vnímat a změnilo se i jejich individuální chování. Jí o dost méně živočišných produktů a máme bioodpad. I když to jsou malinké činnosti, tak pak vidí jejich dopad na své zahradě. Že tam ten kompost mohou dát a přírodě to prospívá.
Vnímají extrémní projevy počasí, úbytek biodiverzity, zvyšování hladiny oceánů, ale nevnímají to komplexně v propojení k dalším sociálním či lidskoprávním problémům. Také se mě ale zastávají na akcích, kde jsou se mnou. Pokud je tam někdo, kdo klimatickou krizi popírá nebo nějak útočí přímo na mě, tak se mě můj táta zastává a doporučuje jim, aby si o tom něco zjistili.
Je podle vás v pořádku žít sám/sama pro sebe a nijak se nesnažit měnit okolní svět k lepšímu, nebo by se o to alespoň minimálním způsobem měl snažit každý, kdo je v pozici, že si to může dovolit? I skrze drobné aktivity, jako zakročení v momentě, kdy by se stal svědkem šikany, či třeba přemýšlením o vlastní uhlíkové stopě?
Určitě bychom neměli být pasivní. Měli bychom si uvědomovat, s kým na planetě žijeme, vnímat své okolí. Nevnímám pozitivně, pokud člověk myslí jen na sebe. Není to jen o nás. Navíc, pokud jsme na někoho hodní, tak se nám to mnohdy vrátí. Klasická karma. (smích) Ale je tam to „ale“. Pokud má někdo tendenci být hodně aktivní a začne toho být na něj moc, tak je v pořádku si říct, že teď chvíli pro ostatní nebudu dělat vůbec nic, ale dám si volno, dám se dohromady, budu chvíli myslet na sebe. Lidé, kteří jsou hodně aktivní, se často zanedbávají. Je v pořádku si říct, že místo práce půjdeme na dlouhou procházku nebo že potřebujeme na půl roku někam odjet.
Našla jste ten balanc, nebo se také zanedbáváte?
Asi se zanedbávám. Snažím se ho nalézt, ale nejde mi to. Ale snažím se neustále. U mě to tedy není jen individuální snaha, v hnutí se na tom snažíme pracovat kolektivně. Paralelu můžeme nalézt v přírodě, na ní se dá ukázat mnoho věcí.
Kolektivy by měly fungovat jako hejno ptáků. Když se hejno ptáků vznáší ve vzduchu, tak ti vepředu, kteří proráží vzduch jako první, do toho musí dát hodně síly. Po nějaké době je ale vystřídají jiní ptáci, prolnou se s ostatními. Nebo když je vichřice, tak se společně vyrovnávají. Není to tak, že ti ptáci, kteří musí vyvinout nejvíce úsilí, protože jsou na stranách, musí vydržet celou dobu. O to se snažíme nejenom v hnutí, ale i ve škole, kde mám skvělý kolektiv. Je třeba vnímat to, pokud se někdo necítí v pohodě, pak je třeba ho na té pomyslné straně vystřídat. Je důležité vnímat to, jak se cítíme, jak se máme.
Mohla byste se kamarádit s někým, kdo klimatickou krizi popírá?
Jo. A vím to takto jistě, protože mám kamaráda, který klimatickou krizi popírá. Když jsem přišla na střední, dostali jsme se do strašného konfliktu, hádali jsme se o politice, ekonomice, o všem možném. Vždy jsme byli úplně na opačné názorové straně. Ale po roce, kdy jsme se o klimatu intenzivně bavili, přišel na stávku za klima. Je to proces. Nemá cenu zahazovat někoho, kdo popírá existenci klimatické krize. Žijeme ve světě, kde existuje strašná spousta dezinformací, takže dát jim šanci je fér.
Šanci, aby si zjistili fakta?
V podstatě ano, nebo jim pomoci si je najít, ukázat jim je. Zní to divně, říct, že existuje jenom jeden správný názor.
Tak existence klimatické krize není otázka názoru či osobního postoje.
Právě. Určitě bych se dokázala kamarádit s někým, kdo klimatickou krizi popírá, ale nevím, zda bychom se dokázali kamarádit dlouho. Ale je to o přístupu. Pokud vám ten člověk dělá naschvály, třeba si před vámi úmyslně krájí maso, protože ví, že ho nejíte a je vám to nepříjemné, tak mi nedává smysl, abych s takovým člověkem udržovala vztah.
Takže je důležité, aby vůči sobě lidé měli respekt a chovali se k sobě slušně.
Ano, přesně tak. Ačkoli ten kamarád stále nepřiznal, že klimatická krize existuje, a stále se na většině věcí neshodneme, tak jsme dokázali najít jedno společné téma, což je právě příroda. Každý ji vnímáme v trochu jiné formě, ale oba ji vnímáme jako naši součást, součást světa, ve kterém žijeme. Díky tomu se dokážeme bavit. V něčem je to kouzelné, často mi to ukáže, jak někteří lidé o klimatické krizi přemýšlejí, protože se opravdu pohybuji v bublině.
Snažíte se ze své bubliny vědomě vycházet?
Snažím. Občas mám pocit, že jsem svou bublinou tak zahlcená, že z ní cíleně musím vystoupit. Říkám si, že je sice krásné, jak hezky se o tom bavíme s kamarády, jaké máme ideje, jak něčeho dosáhnout, ale že je potřeba slyšet názory i od lidí, kteří to vnímají odlišně. Začíná to tím, že čtu diskuze na internetu, což je někdy teda také depresivní.
Když už jsme u té duševní hygieny...
Právě. (smích) Nebo chodím za lidmi, kteří se o to tolik nezajímají a ptám se jich, co si myslí o tomto či tomto narativu. Nesnažím se jim to vždy vyvracet nebo s nimi diskutovat, spíše mě zajímá, co si o tom myslí, jak nad tím přemýšlí.
Co je podle vás nejdůležitější faktor, který může přispět ke změně společnosti, zdravější planetě či k lepší budoucnosti?
Nejjednodušší a nejrychlejší řešení by bylo si říct, že už nepotřebujeme víc. Zní to jako heslo, je to něco, co v podstatě není reálné. Máme tu hodně hráčů, jako jsou miliardáři, korporace, lidé, kteří svět ovlivňují finančně, jejichž kroky často ovládají myšlenky, jak moc budou z čeho profitovat. Kdo na tom vydělá, nebo prodělá. Když se svět dozvěděl, že existuje klimatická krize, tak to byl fosilní průmysl, který investoval peníze do knih, které klimatickou krizi popíraly. Jenom proto, aby na tom mohl dále vydělávat.
Důležité je tedy uvědomění, že nás nekonečný růst nespasí. Ani není možný, nemáme na to prostředky, protože na planetě jsou jen omezené zdroje, které můžeme využívat. I uhlí je omezený zdroj.
Představte si, že máte příležitost mluvit k celé 7,753 miliardě lidí na světě. Co byste jim vzkázala?
To je těžké, protože všechno, co mě napadá, by je vystrašilo. Nastal by chaos. Kdybych řekla, že máme málo času na vyřešení klimatické krize, tak by to podle mě skončilo ještě hůř.
Tak mi povězte, jak se stavíte k alarmismu, který bývá klimatickým organizacím často vyčítán. Dáváte si na to pozor, nebo se vám to jeví jako neadekvátní argument?
Určitě s tím pracuji. Přizpůsobuji se publiku, ke kterému mluvím. Podle toho, zda o klimatické krizi něco ví, nebo zda jsou popírači. Ale když se vezme ten základ, se kterým jsme se rozhodli stávkovat, tedy, že chceme udržet oteplení planety pod 1,5 stupně oproti teplotám před průmyslovou revolucí, na což máme poměrně málo času, tak mi to jako alarmismus nepřijde. Je to adekvátní k tomu, co se děje. Protože to, že se klimatická krize děje a my na její vyřešení máme velmi málo času, je prostě fakt. Podle nové IPCC zprávy míříme k oteplení planety ne o dva stupně, ale o tři.
Pokud tohle řeknete někomu, kdo klimatickou krizi popírá, tak mu to přijde alarmistické, přijde mu, že plašíte. Ale na jednu stranu rozumím, že se to tak může zdát, protože v České republice jsme na tom ještě dobře a nečelíme tomu samému jako lidé, kteří žijí na ostrovech, kde jsou velké části zatopené už nyní.
Teď jsme si tedy řekly, že to, co bývá označováno jako alarmismus, je v podstatě adekvátní reakce na světové dění. Co byste tedy vzkázala té 7,753 miliardě lidí?
Mně by trvalo dlouho zformulovat, co bych přesně chtěla říct. Kdybych měla třeba dvě minuty, tak bych dlouho přemýšlela, jaká přesně slova použít. Asi by to končilo nějakou mobilizací. Řekla bych jim, že to není ztracené. Ano, čelíme klimatické krizi a máme málo času na její řešení, ale máme na to prostředky. Musíme se zbavit závislosti na fosilních palivech a snížit emise skleníkových plynů, ale musíme to udělat všichni společně. Musí to být spravedlivé, nesmí za to nést následky ti, kteří za to mohou úplně nejméně.
Apelovala bych, aby lidé tlačili na ty, kteří moc mají. Aby jim dali vědět, že to chceme řešit společně. Tak to totiž můžeme zvládnout. Síla přichází zdola.
Jste v kontextu klimatické krize spíše optimistka, či pesimistka?
Spíše optimistka. Já to teda asi často měním. Mám období, kdy lidem říkám, že jsem pesimistka, ale myslím, že kdybych byla čistě pesimistka, tak už asi vyhořím úplně. Víra v to, že to ještě můžeme změnit, je pro mě důležitá. V tuto chvíli míříme sice k oteplení planety o tři stupně, ale vím, že je ještě nějaká šance, že se to ještě může změnit. Sice nemám moc ráda technický optimismus, vsázet na to, že to všechno vyřeší technologie, ale stále trochu doufám v to, že někdo něco vymyslí, bude to skvělé a my už nebudeme muset vůbec nic řešit. (smích)
V jakou budoucnost tedy doufáte?
V takovou, kde nebude existovat klimatická krize. Já ji navíc nevnímám jen jako přírodní problém, nemám na mysli jen ochranu přírody, sázení stromů nebo ochranu ledních medvědů. Vnímám ji jako systémový problém, který nelze řešit, pokud zde stále máme sociální nespravedlnosti či nerovnosti v kontextu genderu a menšin.
Ideální svět, který si představuji, je spravedlivý. Lidé v něm nemyslí jen na výkon, ale přemýšlí i nad tím, jak se mají, jak spolu žijí. Svět neovládají peníze, ale důvěra, respekt. To, jak se celkově jako společnost máme. Byli bychom v něm citliví nejenom vůči přírodě, ale i vůči sobě navzájem.
Jakou budoucnost si představujete sama pro sebe?
Můj dětský sen byl žít ve filmovém karavanu, ve kterém člověk spí buď s pár lidmi, nebo se zvířetem, a jen jezdí po světě. Ale když teď trochu reflektuju některé své postoje, tak mám pocit, že by to byl spíš únik od toho, co mám tady. Vlastně ani nevím, jestli by mě to bavilo. Navíc bych tam byla z velké části sama, ale já mám kolem sebe ráda lidi, jsem docela extrovertní.
Kdyby to bylo možné, tak bych se odstěhovala třeba do Budapešti. Je tam jedno velké komunitní centrum, kde bydlí hodně lidí z různých vyloučených komunit. Mají tam velký blok baráků, kde žijí velmi komunitní život. Pěstují si tam jídlo, mají tam kulturu, funguje to na otevřenosti. Pokud se někomu něco stane a nemůže si dovolit jídlo, tak si může vzít potraviny, které tam mají, a pak zase přispívá jindy. To je strašně zajímavý projekt. Ráda bych žila s lidmi, se kterými je mi fajn. V komunitě.
Máte ještě nějaké další sny?
Chtěla bych dělat nějaký umělecký projekt. Můj vnitřní sen je, že udělám scénář na divadlo, které se bude hrát v alternativních prostorech. Jsou to malé sny, spíše projekty, které budou mít prvky finality. U aktivismu je trochu únavné, že je to projekt, který nikdy nekončí. Dokončíme nějaký projekt, ale hned můžeme generovat další. Chtěla bych pracovat na něčem, co bude mít jasně stanovený konec. Byla by premiéra a byla by derniéra.
Třeba bude mít i klimatická krize derniéru.
Doufám! Sednu si do první řady.
