Symbolika má u tetování velký význam. Co symbolizuje pták? Svobodu, všestrannost nebo možná od každého trochu. I to jsme zjistili z příběhu Martiny Hamanové z NIMIF tattoo, milovnice živých i tetovaných opeřenců.
Drtivá většina našich respondentů v seriálu Refresher Art je umělecky velmi zdatná, nespoutaná a cílevědomá. Myslíme však, že nelžeme, když řekneme, že tato respondentka je dosud nejenergičtější ze všech. Povíme si příběh mladé ženy, která svou vášeň pro tvorbu „věcí, jež vydrží věčnost“, přesunula z architektonického rýsovacího prkna na lidskou kůži. A je do toho zapálená jako málokdo.
Řeč je o tatérce Martině Hamanové, kterou na Instagramu najdeš pod přezdívkou NIMIF tattoo. Jakmile si její profil rozklikneš, zaujme tě na první pohled – místo kýčovitých nápisů uvidíš třeba originální sojku, kachnu, ledňáčka nebo různé druhy motýlů, hmyzu a přírodních motivů.
Martina je totiž milovnicí všeho přírodního, mluví o sobě jako o „zálesácké duši“ a veškeré své dovednosti nastřádané z atlasů či výkladů klientů, kteří rozumí přírodovědě, vkládá do svého tetovacího strojku. Výsledek je vskutku ohromující.
Devětadvacetiletá Martina neboli NIMIF tattoo žije v Praze, kde také tetuje. Je ale nutno podotknout, že na své mimopražské kořeny je taktéž velmi hrdá. Původem je totiž z Valašska. Původně měla v plánu v Praze pouze vystudovat architekturu. Život jí ale ukázal jinou cestu.
Kreativní duše se smyslem pro dlouhotrvající tvorbu
Když jsme Martinu poprosili, ať se nám ve třech větách představí, řekla nám jich asi deset. Taková ona prostě je. „Jsem úplně nadšená a unesená přírodními úkazy a detaily, které se snažím ve své výtvarné a tatérské práci zobrazovat,“ prozrazuje svou posedlost takřka okamžitě. Zvídavá blondýnka není osobou, kterou by si obyčejný člověk hned zařadil do tatérského studia. Viditelných tetování má minimum.
Svou vášeň pro umění získala od své maminky, která je učitelkou v mateřské školce a zároveň výtvarnicí. „Se sestrou jsme měly od malinka přístup ke všem možným pastelkám a voskovkám, k hlíně a moduritu i k šicímu stroji a doma jsme neustále malovaly a tvořily do zblbnutí,“ uvádí a nezapomíná na vliv své sestry.
„Zprostředkovatelem byla mamka, ale trenérem tady byla stoprocentně moje starší sestra, které to všechno prostě šlo tak dokonale, že zkoušet se jejím výsledkům alespoň přiblížit byl opravdový kumšt a já se od ní neustále učila,“ popisuje. Kreativní duch jí vydržel celé dospívání. Nejprve vystudovala technické lyceum střední průmyslové školy stavební s vizí, že půjde na architekturu. Nešlo jí o sochy nebo obraz; chtěla tvořit něco, co vydrží věčnost.
„Já jsem totiž vždycky chtěla kreativním duchem dokázat víc než vizuál. Třeba byl krásný, ale hlavně jsem ho chtěla v jistém smyslu účelný a se schopnostmi. A architektura se mi zdála vyvrcholením toho všeho. Plus ta dlouhověkost a trvanlivost, spojení s matematikou a fyzikou... krásný sen,“ vzpomíná. Velice brzy však přišla na to, že takových snílků, jejichž cílem je zisk titulu architekta, je opravdu mnoho. Že se nakonec vzdá svého snu, pak rozhodla stáž v architektonické firmě. Martinu by totiž „zavřeli do klece“. A ona přitom chtěla létat.
Nedlouho poté, tedy asi před osmi lety, jí kamarád vnuknul nápad, že by se mohla stát tatérkou. „Já se mu tehdy úplně vysmála. ‚Cože? Tetování? K tomu nemám vůbec žádný vztah. Nikoho tetovat jsem nikdy neviděla, o žádné kérce pro sebe jsem nepřemýšlela, nikoho z té komunity neznám...‘ Ale tu myšlenku jsem přijala a začala se mi líbit,“ pohrávala si se symbolikou, která ji dostala na architekturu. Klient má totiž vůči tatérovi důvěru a na jeho kůži se zrcadlí plod píle, který má význam.
„Bylo těžké najít jistotu a začít tetovat živou kůži. Ono se to totiž nezdá, ale zkuste se vším svým smyslem pro odpovědnost někomu něco navždy vytetovat jehlou do kůže s tím, že jste teprve začátečník,“ uvádí nás do situace. „A tohle cítíte při třetím, osmém, dvacátém i padesátém tetovaném člověku. Litry studeného potu, myšlenky na to utéct, až si dotyčný bude chtít odskočit, nebo mu dát peníze, ať mu to raději dodělá někdo jiný a zapomene mé jméno navždy,“ popisuje tvrdé začátky. Nadšení jí ale vydrželo a láska k tetování taktéž.
„Zálesácká duše“
Otevření tatérského studia je poměrně obvyklá věc. U Martiny ale nalezneme několik zvláštností. Například to, že tetuje zejména přírodní motivy, mezi nimiž kralují různé druhy opeřenců. Proč? „Já jsem největším fanouškem opeřenců a ti jsou mou stěžejní tematikou,“ reaguje okamžitě.
„Ptáci mě fascinují určitě jako letci. Mají svůj vzduchoprostor a znají ho jako nikdo jiný. Automaticky vědí, jak pracovat s křídly a těžištěm ve vzduchu. A ten pohyb a manévry nemají chybičku. Jsou úžasným symbolem svobody pokaždé, když je vidím; ty jejich nekonečné druhy a různorodé povahy. A mezi nimi dravci, noční ptáci a nelétaví a vrchol všeho je vodní ptactvo,“ básní. „Není to překrásné takto obývat dva elementy? Miluju. Taky kvůli tomu jsem jako své logo vybrala potápku,“ prozrazuje motiv.
Martina takto dokáže mluvit o ptácích dlouho. Stejně tak například o motýlech, které začala tetovat teprve nedávno. „Když si mí zákazníci vybírají druh motýla, často doporučuji, ať si nastudují i housenku. Někdy se ta symbolika úplně přirozeně rozdvojí na časy minulé a přítomné nebo temné a světlé, a o to víc se nositel cítí pevněji spjatý se svým tetováním,“ pomáhá s metaforami a symbolikou.
Velká inspirace pochází však i odjinud, přesto se ale stále motá kolem přírody. „Inspiruji se všemi možnými ornitologickými, botanickými a zoologickými atlasy. Mám jich doma spoustu a od malička jsme byli zamilovaní do starých Abcéček,“ říká a prozrazuje, že motiv živočicha jako ze staré učebnice si klienti přímo žádají. Tito klienti jsou – světe, div se – obvykle zoologové, entomologové, ochranáři nebo dobrodruzi. Hold vrána k vráně sedá.
„Mně se nestává, že dorazí zákazník, se kterým si nesedneme nebo si nemáme co říct. A vášeň pro přírodu je tam vždy. Vědecká, pozorovatelská nebo až ‚zbožná‘. Úžasně se obohacujeme a věřím, že se budeme ještě hodně dlouho překvapovat zážitky z přírody,“ přeje si věčně pozitivní a komunikativní tatérka. Svěřuje se nám také s tím, že 98 % její klientely jsou ženy.
Tvůrčí proces
Jednou z menších inspirací je stará Asie a hlavně Japonsko, v níž se však ale zrcadlí jen umění a symbolika. „Ty kultury byly, stejně jako mnohé další, plné temných a neskutečně krutých činů a zvyků. Z historie Dálného východu nejčastěji čerpám z tamního tkalcovského řemesla a starých tapisérií,“ vysvětluje.
Zpracovat tolik vjemů musí dát opravdu hodně práce, proto nás zajímalo, jak přistupuje k tvůrčímu procesu. „Bojím se, že u této otázky trochu zklamu,“ zvážní. „Já netvořím návrhy za zurčení potůčku u lesa, ani zašitá v útulné kavárničce v centru Prahy a vůbec pro navrhování nemám určené žádné prostředí, klid ani rituály. Návrhy, to je pro mě vlastně docela blesková záležitost. Mám vizi, sednu ke kompu a dám to dohromady během třiceti minut,“ zobecní.
V praxi pracuje tak, že poté, co jí zákaznice vysvětlí, co chce, a dohodnou spolu termín, začne pracovat sama. Klientka totiž zná její portfolio, přičemž zpracování konkrétního živočicha je dle Martiny čistě subjektivní. „Jsem ráda za detaily – v jaké poloze má živočich být, proč je tvor právě její srdcovkou nebo jak má citově působit. Pak mám ihned představu,“ uvádí.
Před termínem vytvoří vizualizaci na počítači s pomocí fotek a tužky grafického tabletu. Při prezentaci se poté s klientkou shodnou na umístění rozsahu tetování a jeho kompozici. „Skutečná podrobná práce začíná, až když mám v ruce strojek. A bzučíme. A já nezastavuji. A nimrám se v tom milimetr po milimetru. A nesoustředím se na nic jiného, tedy samozřejmě kromě mluvení,“ upozorňuje nás.
„Můj strojek se za ta léta stal médiem, které je pro mě nejpřirozenější. To, co tetuji jehlou, bych už myslím ani štětcem, ani pastelkou nezvládla namalovat v takových detailech,“ usmívá se.
Covery, silné zážitky a oblíbená místa
Když jsme se s Martinou seznamovali, řekla nám, že se nevyhýbá ani neoblíbeným coverům. Tedy tetováním, jež mají něco zakrýt. Zajímalo nás, proč jsou u tatérů vlastně neoblíbené. „Jsou složitější a vyžadují pohrát si s tvarem i kontrastem nového designu tak, aby nevypadal nepřirozeně. Staré tetování, které je hodně tmavé a syté, vyžaduje často optický klam, který způsobí odpoutání pozornosti od místa, kde je zamaskováno, na novou dominantní část motivu,“ detailně popisuje.
Vysvětlila nám, že je potřeba znát i technické know-how. Například v případě, když je staré tetování zjizvené, jelikož se pak inkoust rozptýlí jinak než v nepoškozené kůži. Pak se může hojit jiným tempem. Někdy je ale na cover i Martina krátká a musí ho přenechat laseru. Přitom podobný kousek může mít pro člověka obrovský význam, který se k člověku pojí nějakým příběhem. Takové existují, Martina se ale s žádným nepodělí. „Vyprávět žádný nebudu, to je tatérský slib mlčenlivosti,“ mlčí.
Údajně již ale překrývala i tetování, které dělala sama. Nejzvláštnější zkušenost měla poté během konzultace se ženou z jižní Afriky, která se s ní radila o přetetování domorodé skarifikace, tedy rozsáhlých řezaných obrazců v kůži, které odkazovaly na občanskou válku v její zemi. Výše popsaný zážitek definovala jako „velmi silný.“
Emotivní zónu jsme opustili pomocí otázky na nejoblíbenější vytetovaný kousek. Podle Martiny se jedná o moc těžkou otázku. „Já mám asi úplně nejraději záda se strakami a červeným sluncem, protože miluji straky. Ale ta záda! Skoro bych je chtěla taky,“ pozdravila Janičku, která je jejich nositelkyní. A přestože se jí líbí tetovat záda, nejraději tetuje ruce.
Co při tetování zase opravdu ráda nemá, je, když člověka týrá bolestí. Bolestivá místa jsou ale u lidí individuální, takže to nejde předem podchytit. Neobvyklá místa netetuje. „Potetované ucho nebo například obličej už dnes ani nejsou takovou raritou, ale k tomu se já vůbec nedostávám. Žádná kontroverzní objednávka ke mně za ta léta nepřistála,“ prozrazuje. Společně s tím nám také prozradila, že na svém těle má sojčí pírka, divokého kačera a dvě straky.
Martina tetuje už sedm let, má zajetý podnik a věrnou klientelu. Avšak ani člověka jako ona neopouští vůle se zlepšovat. „Mou ambicí do budoucna je konečně sebrat odvahu a vyrazit na nějaký hosting, seznámit se s organizací jiných salónů a vymanit se z mojí dokonale spořádané komfortní zóny,“ zase se směje. „Mým snem je obecně jít kupředu, zkoušet nové věci a mít stále chuť být lepším člověkem, než jsem byla včera,“ motivuje.
Kam ji ale vedou nejbližší kroky, netuší. Momentálně se po dlouhé době chystá na dovolenou do zahraničí, kterou obvykle nahradí cesta někam poblíž, aby s sebou mohla kromě přítele vzít i dva pejsky.
„Ráda se nechám překvapit,“ krčí rameny. „Snažím se tomu nechávat volný průběh a jít za náhodnými příležitostmi, které mi vstupují do cesty. Ve své tvorbě následovat múzy, které mě volají. Čerstvé designy a čerstvá tematika mě láká vždy, když se mění roční období,“ dodává s tím, že na podzim rozjíždí „náramky“, které ještě nedělala.
