Jeden horolezec jednou řekl, že výstup na Everest je jako běh na běžícím pásu, při kterém dýcháš jen přes brčko. Tvé tělo má tak málo kyslíku, že pomalu umírá.
V roce 2019 zemřelo na Mount Everestu jedenáct lidí poté, co se na nejvyšší hoře světa vytvořila dlouhá řada horolezců snažících se dosáhnout vrcholu. Horolezci čekali 12 hodin namáčknutí v tzv. „zóně smrti“, oblasti ve výšce nad 8 000 metrů nad mořem, kde je tak málo kyslíku, že lidské buňky začínají pomalu odumírat. Jelikož byli zaseknutí v tlačenici a nemohli se pohnout, mnozí zemřeli vyčerpáním.
Podle horolezce a filmaře Davida Breashearse je výstup na Everest jako běh na běžícím pásu, při kterém dýcháš jen přes brčko. Horolezci se musí před zdoláním „střechy světa“ nejdříve několik týdnů aklimatizovat a podniknout několik výstupů.
Přesto může delší čas strávený na vrcholu vést k vážným zdravotním problémům, a dokonce i smrti – aklimatizace na „zónu smrti“ totiž není možná. V momentě, kdy se horolezec dostane nad nadmořskou výšku 7 000 až 8 000 metrů, začíná závod s časem.
Nepomůže ani dobrá kondice
Tento týden zemřel na Mount Everestu 68letý Slovák, který prý dostal výškovou nemoc. To je jeden z prvních problémů, s nímž se musí tvé tělo vyrovnat. „Výškovka“ netrápí jen zkušené horolezce, ale i trochu pokročilejší turisty a turistky. Pocítit ji můžeš v nadmořské výšce 2 500 metrů, ve vzácných případech už ve výšce 2 000 metrů nad mořem.
Pokud horu zdoláš příliš rychle, do 6 až 48 hodin tě mohou začít trápit různé potíže, které připomínají horší kocovinu. Nejčastěji se jedná o bolest hlavy, nevolnost, zvracení, nechutenství, špatný/přerušovaný noční spánek, závratě či únavu. Těžší projevy zahrnují také silný kašel, poruchu koordinace či neschopnost močit.
S rostoucí nadmořskou výškou můžeš pociťovat i poněkud bizarní projevy jako nepřiměřené nadýmání. Podle lékařů je to proto, že ve vysoké nadmořské výšce bývá menší atmosférický tlak, který rozšiřuje plyny ve střevech.
Vystoupáš-li o něco výše, výšková nemoc se může ještě zesílit. Statistika říká, že ve výšce nad 3 050 metrů nad mořem mívá mírné projevy až 75 procent lidí. Paradoxem je, že dobrá kondice ti v tom nijak nepomůže.
I mozek může otéct
Při výstupu na „korunu světa“, tedy sedm nejvyšších vrcholů jednotlivých světadílů, už tvé tělo řeší mnohem horší problém, než je „výškovka“ – kritický nedostatek kyslíku. V nadmořské výšce na úrovni hladiny moře představuje podíl kyslíku ve vzduchu přibližně 21 procent. V nadmořské výšce nad 3 650 m n. m. je ho o 40 procent méně, tedy kolem 12 procent. A s každým výškovým metrem klesá.
Jeremy Windsor, lékař, který v roce 2007 vystoupal na Everest, odebral čtyřem horolezcům vzorky krve přímo „v zóně smrti“ a zjistil, že si v ní musí vystačit jen s jednou čtvrtinou celkového množství kyslíku, který potřebují v běžných nadmořských výškách. Šlo o podobné hodnoty jako u pacientů na pokraji smrti.
Když klesne množství kyslíku v krvi pod určitou úroveň, tepová frekvence se zvýší až na 140 úderů za minutu, což zvyšuje riziko infarktu. Jelikož mají svaly méně kyslíku, pohyb je mnohem náročnější, což je v tak náročném terénu extrémně rizikové.
Během několikatýdenní aklimatizace ve vysokých nadmořských výškách začne tělo vytvářet více hemoglobinu – bílkoviny, která pomáhá přenášet kyslík z plic do zbytku těla. Příliš mnoho hemoglobinu ale zahušťuje krev, v důsledku čehož má srdce problém pumpovat ji do celého těla. To může vést i k mrtvici.
Jedněmi z prvních horolezců, kteří podnikli výstup tímto způsobem, byli Peter Habeler a Reinhold Messner, kteří v roce 1975 vystoupali na čínskou horu Gašerbrum o výšce 8 080 m n. m.
Ve výšce nad 5 000 m n. m. se rozšíří arterie a žíly v mozku, aby zlepšily průtok krve. Avšak naše nejmenší krevní cévy, zvané kapiláry, zůstanou stejně velké. Tento zvýšený krevní tlak může způsobit „prosakování cév“ a hromadění tekutiny v mozku, což je život ohrožující stav.
Jedním z nejrizikovějších faktorů je hypoxie, tedy nedostatek kyslíku v mozku. Ta má několik život ohrožujících projevů – od špatných, ukvapených rozhodnutí, která mohou horolezce stát život, až po vzácný otok mozku zvaný výškový mozkový edém (HACE). Pacienti ve vážném stavu upadají již do 24 hodin do kómatu a umírají.
Podobný stav jako HACE postihuje i plíce – nazývá se vysokohorský plicní edém (HAPE) a většinou předchází vzniku HACE. Vzniká tehdy, když se v nich nahromadí tekutina, která brání účinné výměně kyslíku.
Nejčastějšími symptomy jsou dušnost, a to i v klidu, tlak na hrudi, výrazná únava a vykašlávání bílé vodnaté nebo zpěněné tekutiny. Někdy je kašel tak silný, že může poškodit žebra.
Možná potkáš i yettiho
Vědci ve studii popsali, že nás hory mohou dokonce přivést k šílenství. Známe už mnoho případů, kdy nedostatek kyslíku způsobil horolezci psychózu – duševní poruchu, při které se člověk dostane mimo realitu.
Pod jejím vlivem člověk často zapomene, kde je, slyší různé hlasy, dělá zvláštní věci, například ze sebe shazuje oblečení nebo si povídá s imaginárními přáteli.
Své halucinace popsal například horolezec a anesteziolog Jeremy Windsor, který zdolával Mount Everest v roce 2008. Ve výšce 8 000 m n. m. prý viděl muže jménem Jimmy, který ho celý den doprovázel, povzbuzoval ho a pak beze stopy zmizel. Samozřejmě že Jimmy nikdy neexistoval.
