Respektována a ctižádostivá panovnice, ale i první autorka knih o kosmetice a hygieně.
Silná žena a zároveň poslední nezávislá staroegyptská panovnice, která se díky svým milencům stala inspirací mnoha publikaci, filmových zpracování, divadelních her či muzikálů. Její soukromý život je však přesto zahalen tajemstvím a nejasnostmi. Jaká tedy byla ve skutečnosti nejmocnější vládkyně Egypta?
Kleopatra VII. se narodila kolem roku 69 př. n. l. v přímořské Alexandrii jako třetí dcera tyranského faraóna Ptolemaia XII. Jako potomkovi boha se jí v dětství dostalo důkladného a kvalitního vzdělání, díky čemuž se již jako 16letá domluvila plynule sedmi jazyky (egyptsky, hebrejsky, arabsky, syrsky, etiopsky, parthsky a médsky). Stejně tak znala tři druhy písma a ovládala základy matematiky, astronomie či politologie. Dětství trávila za zdmi královského paláce, kde ve své zlaté kleci podlehla lásce ke šperkům a krásnému oblečení. Přestože pod vládou jejího otce lid hladověl, ona se odívala do bohatě zdobených rób, nosila nejdražší diadémy a sandály z nejjemnější kůže. Pečlivě dbala na hygienu, používala nejexotičtější parfémy z cedru, přičemž si potrpěla na bezchybný make-up z přírodních barev. Její dokonalost dotvářela hedvábná pokožka, každodenně máčená v mléčné lázni. Díky svému udržovanému vzhledu a šarmu se tak už v mladém věku stala oblíbenkyní vzdělanců, kněží i prostého lidu.
Poměry v Egyptě v té době však nebyly zrovna ideální a proto se zbídačelé obyvatelstvo vzbouřilo proti krutovládě faraóna, což vedlo k Ptolemaiově útěku a následné korunovaci jeho nejstarší dcery Bereniky, která však na příkaz otce skončila v kaluži krve brutálně ubodána fanatickými odpůrci režimu. Ještě předtím se ale Bereniku pokusila sesadit z trůnu její mladší sestra, což se jí ale nepodařilo a tak ji nová panovnice zákeřně otrávila. Krátce na to zemřel v exilu i nenáviděný panovník a na trůn nastoupil Kleopatřin jen 12letý bratr Ptolemaios XIII. Filopátor Filadelfos. Podle vzoru egyptských faraonů se kvůli zachování božské krve stala Kleopatra jeho ženou, přičemž bratra prohlásila za nesvéprávného a chopila se vlády nad Africkou veleříší. Toto rozhodnutí však porušovalo starou ptolemaiovskou tradici, kdy samostatně mohl vládnout jedině mužský panovník. Situaci zkomplikovala i neúroda způsobená nedostatečnými záplavami Nilu a následná vynucená potravinová pomoc Římské říši. Chaos v zemi faraonů podpořil i samotný Kleopatřin bratr, který začal společně s rádcem Pothiniem připravovat státní převrat.
Mladá panovnice tak neměla na výběr a roku 49 př. n. l. utekla do nedaleké Sýrie, kde pomalu shromažďovala armádu na obsazení rodného kraje. Než mohlo dojít k brutálnímu konfliktu, však navštívil Egypt generál Pompeius, který prohrál v někdejší římské občanské válce a žádal poručnickou radu mladého panovníka o azyl. Ta mu ale nevyhověla a nakonec se rozhodla nepřítele impéria popravit. Po příchodu Júlia Caesara do Alexandrie byla Pompeiova hlava nabídnuta vítěznému diktátorovi jako dar na uvítanou. Slavný vojevůdce se však rozhněval a prohlásil, že zabití římského konzula, občana a jeho zetě takovou potupnou smrtí znamená ostudu pro samotný Řím a celý Apeninský poloostrov. Ptoelmaios ale na vlastním dvorku urážky nesnesl, shromáždil armádu a postavil se okupantům na odpor. Začala tak krvavá Alexandrijská válka, v níž se Caesar zvolen absolutním diktátorem zapojil do bojů o trůn na straně Kleopatry. Ta se podle spisovatele Plútarcha z obavy před nepřátelskými špiony propašovala zavinutá v koberci do Caesarovy komnaty, čímž si od římského vojevůdce získala nečekaný obdiv a respekt.
I když byl zpočátku Caesar v početní nevýhodě, po příchodu posil z Malé Asie Ptoelmaia v bitvě u Kanóbu porazil a donutil k ústupu. Po tomto hrdinském vítězství prohlásil Kleopatru za egyptskou královnu a ponechal jí tři nejlepší legie (15 000 mužů). Po jeho následném odchodu tak byla pozice faraonky pevná a absolutní, její vláda pokračovala v politice Ptolemaiovců se strategickou orientací na Římskou říši. Zanedlouho se však Kleoptře narodil syn známý pod jménem Kaisrión (malý Caesar), a tak byla opět donucena opustit rodnou zem a zamířit do srdce Apeninského poloostrova. Ve světové metropoli se ale ze strany římského lidu dočkala jen nenávisti a pohrdání, protože nikdo z občanů nechtěl, aby její syn jednou vládl Římu. Její popularitě nepomohl ani fakt, že Caesar nechal vystavět její podobiznu ve Venušině chrámu, čímž ji prakticky vyzvedl na úroveň bohů. Královnin příchod do Říma však nesloužil jen k návštěvě milované osoby, ale i k prohloubení vztahů mezi dvěma veleříšemi. Tato představa se zhroutila v okamžiku, kdy zakrvácené tělo diktátora kleslo k mramorové zemi senátu. Pod tíhou 23 bodných ran se Caesar údajně zhroutil pod sochu svého úhlavního soka Pompeia, dívaje se při tom do tváře všem 60 vrahům.
I když s nevolí a se slzami v očích se Kleopatra na popud svého služebnictva nakonec rozhodla utéct z Říma zpět do kolébky faraonů. Mezitím se „pyšná orlice“ otřásla v základech, celé impérium se zmítalo v brutální bratrovražedné válce a oheň nenávisti spaloval i nejizolovanější provincie říše. Rozvážná panovnice se snažila nezatáhnout egyptský lid do konfliktu a tak mnohdy odmítla poskytnout vojenskou pomoc bojujícím stranám. Po bitvě u Filipp, kde se setkaly meče triumvirátu a vrahů Caesara, se Marcus Antonius jako jeden z vítězů pověřený vládou nad východními částmi říše rozhodl pozvat suverénní vládkyni Egypta na politickou schůzi. Ta setkání akceptovala a do římského vojevůdce se okamžitě zamilovala. Slavný stratég city opětoval, přičemž kromě její nevídané krásy obdivoval i její politické schopnosti, ctižádostivost a příbuzenství se samotným Alexandrem Velikým. Antonius se tak po vyřízení záležitostí v Římě rozhodl přestěhovat do Alexandrie, kde společně s Kleopatrou plánoval vybudovat impérium v severní Africe a na Blízkém východě. Jejich společnou lásku a náklonnost nakonec zpečetili tři potomci, dcera Kleopatra Seléné a synové Alexander Hélia a Ptolemaios Filadelfa.
Krásné chvíle však pro zamilovanou dvojici skončily na rozbouřeném Jónském moři, kde došlo k rozhodující námořní bitvě mezi Markem Antoniem a Octavianem Augustem o nadvládu nad římským světem a jeho budoucím uspořádáním. Antoniovo vojsko bylo před bitvou značně demoralizováno, sužováno malárií, nedostatkem potravin a vojáků. Stejně tak i mnoho legionářů dezertovalo, protože veřejně odmítalo prolít krev pod praporem královy Nilu. Samotná bitva tak proběhla velmi rychle, mnohem početnější a silnější flotila nepřítele vypluje směrem k Antoniovu loďstvu, následně ho obklíčila a zaplavila ohnivými salvami z katapultů, praků, balistů a luků. Zkušený stratég, vidouce své lodě v ohnivém moři, opustil vlastní muže a na malém člunu proklouzl přes těsnou Octaviánovu linii. Krátce na to vztyčili bílou vlajku i poslední Antoniovy sbory v Řecku, Itálii a Libyjské Kyréne. Římského vojevůdce v temných časech zastihla i falešná zpráva o Kleopatřině smrti, která ho přinutila vzít si vlastní život. Umírajícího generála však v poslední chvíli zastihla Kleopatra, přivinula ho k sobě a objímala ho, dokud nevydechl naposledy. Octavianus mezitím rabuje komnaty paláce, přičemž vydává zprávu, že kdysi suverénní královna Egypta je jeho trofejí a bude součástí ponižujícího pochodu přes Řím. Hrdý potomek Ptolemaiovců si proto raději vybírá smrt, společně se svými služebnými se nechává kousnout kobrou, což jí podle egyptské tradice zaručí nesmrtelnost a povýšení mezi nejvyšší bohy. Tak končí život jedné z nejznámějších a nejvlivnějších žen starověku - Kleopatry VII. Filopátor
Po drtivé porážce u Actia a následné smrti Marka Antonia a Kleopatry se Ptolemaivoský Egypt ocitl bez vládce a byl zcela pohlcen Římskou říší, což učinilo z kolébky faraonů jen další zotročenou provincii. Následujících 2000 let tak již v zemi nevládl žádný potomek bohů a poslední bašta diadochů Alexandra Velikého skončila nenávratně v troskách. Zároveň se tak s konečnou platností naplnilo proroctví o Římské hegemonii na Africkém kontinentu.
