Dostanou se k ní jen vyvolení.
Včera jsme tě seznámili s tím, na co všechno se sportovci mohou těšit v případě, že na olympijských hrách uspějí a umístí se do potřebného místa a dnes se to vše opět bude točit kolem umístění a medailí. Kdyby ses zavrtal do problematiky olympijských medailí trošku hlouběji, zřejmě bys přišel na to, že kromě zlaté, stříbrné a bronzové medaile existuje ještě jedno speciální ocenění, které bylo v celé historii moderních olympijských her uděleno méně než 20krát. Jeho název zní medaile Pierra de Coubertina a sportovci ji nemohou získat za výsledky, ale za činy, které zosobňují myšlenku férovosti a soudržnosti mezi jednotlivými sportovci.
The Pierre de Coubertin medal is awarded to athletes who exemplify the spirit of sportsmanship in the #Olympics. pic.twitter.com/XdlhDhi0T8
— Farhan (@farhanshabri) 21. srpna 2016
Na začátek bychom si mohli přiblížit okolnosti toho, jak se moderní olympijské hry vlastně po staletích dostaly zpět na mezinárodní scénu a právě na jejich opětovném zorganizování měl největší zásluhu baron Pierre de Coubertin. Na konci 19. století zjistil, že jednotlivé země by opět rády oživily olympijského ducha starověkých her, a tak se pustil do práce a v roce 1896 se v řeckých Aténách uskutečnily první moderní olympijské hry, kterých se zúčastnilo jen 13 zemí. Několik let Coubertinovi trvalo, než na svou stranu dotáhl i další státy, ale nakonec se mu to podařilo a všichni zainteresovaní se shodli, že olympiáda se bude konat každé čtyři roky a její místo se bude pokaždé měnit. Coubertine nakonec v roce 1937 zemřel, avšak až dodnes patří jeho tvář, myšlenky a práce mezi nejdůležitější součásti olympijských her. Důležitost tohoto Francouze si dokonce Mezinárodní olympijských výbor začal od roku 1964 připomínat speciální medailí a o té si dnes povíme něco bližšího.
Mezinárodní olympijský výbor chtěl poselství svého zakladatele zachovat v srdci olympijských her a medaile Pierra de Coubertin se jevila jako ideální možnost. Už na začátku si fanoušci i sportovci uvědomili, že pokud by se k ní někdy chtěli dostat, není nezbytné získat zlato a ovládnout svou disciplínu, ale prokázat to, že sport nedělají jen kvůli výhrám a zachovávají si v sobě i během zápasů kousek lidskosti. Možná tě zaskočí informace o tom, že první medaile byla udělena skokanovi do dálky Luzovi Longovi, ale vysvětlení je velmi jednoduché. Long sice soutěžil už v roce 1936, avšak medaile mu byla dodatečně připsána až po jejím vytvoření v roce 1964 a Long si ji určitě zasloužil, protože šlechetně pomohl trápícímu se soupeři. Němec Long si všiml, že se americký skokan Jesse Owens trápí a nedokáže se správně odrazit k tomu, aby dosáhl potřebného limitu, a tak k němu popošel a poradil mu, kam přesně má před odrazem položit nohu. Osud to tehdy zařídil tak, že se Owens s novými poznatky nejen kvalifikoval, ale ještě i disciplínu vyhrál a domů odcházel se zlatou medailí na krku. Long byl pak zabit v bojích během druhé světové války, ale světová olympijská veřejnost na něj nikdy nezapomněla.
Dalším ze zajímavých olympijských příběhů, který členové Mezinárodního olympijského výboru uznali hodným na medaili Pierra de Coubertina by mohla být situace z athénské olympiády v roce 2004, kdy se brazilský maratónec Vanderlei Cordeiro de Lima jen pár kilometrů před koncem udržoval na první příčce a potenciální vítězství mu zkazil frustrovaný fanoušek. Na de Limu vyskočil bláznivý Ir a zdržel ho přibližně sedm sekund, což však stačilo dvěma dalším soutěžícím, aby ho předběhli a de Lima nakonec skončil na bronzové příčce. Po maratonu byl sice frustrovaný, ale svou zlost si nezačal vylévat na všech kolem sebe a s pokorou přijal fakt, že výsledky se měnit nebudou. Díky jeho reakci si pak nejenže vysloužil zmíněnou medaili, ale ještě si i na dalších olympijských hrách vysloužil právo nést pochodeň s olympijským ohněm.
Nejnovějšími držitelkami medaile Pierra de Coubertin se pak staly Novozélanďanka Nikki Hamblin a Američanka Abey D'Agostino poté, co do sebe v závodu na 5000 metrů narazily a poroučely se k zemi. Jedna druhé si pak pomohly vstát a ani jedna z nich se nepokoušela nechat svou soupeřku ve štychu, a tak společnými silami ušly několik metrů a i když to už vypadalo zoufale, žádná ze dvou běžkyň svou kolegyni neopustila. Mezinárodní olympijský výběr se proto rozhodl udělit speciální medaili oběma z nich a přesto, že v Rio de Janeiro nezískaly žádné přední umístění, staly se alespoň morálními vítězkami.