Chceš zažít dobrodružství na Maledivách, ale nemáš s kým jet?
Adéla přijela na lokální ostrov Maafushi už v devatenácti letech se svou rodinou na dovolenou. Ostrovy ji okouzlily natolik, že se rozhodla zůstat. Tehdy ještě netušila, že zde potká Naty, „známou osobnost“ místní komunity. Společně pak založily před pěti lety cestovku Namale.
Fascinující na jejich příběhu je, že to byly velmi mladé holky, které neměly mnoho peněz ani zkušeností s něčím, co by se dalo nazvat podnikáním. Dodnes se samy diví, že jim zájemci o Maledivy z Česka důvěřovali, a že se za nimi skutečně vydali až na druhý konec světa.
V rozhovoru říkají, že to, jak začínali, byl vlastně punk, ale nakonec se jim podařilo vytvořit něco opravdového, což přitahovalo další zájemce.
Podle Adel a Naty ale popularita jejich zájezdů nestojí jen na atraktivních destinacích nebo propracovaných programech. Klíčovou roli hraje i autenticita. „Máme pocit, že lidé cítí, že my tím životem opravdu žijeme. Není to jen práce, je to naše vášeň. Je to práce, kterou bychom klidně dělaly i zadarmo, protože nás skutečně naplňuje,“ sdělují pro Refresher.
Adélo, vím, že jsi na Maledivy přijela poprvé během rodinné dovolené a zamilovala ses tak, že jsi chtěla zůstat...
Během covidu jsme plánovali dovolenou, ale vůbec jsme netušili kam jet. Jelikož Maledivy patřily mezi pár málo otevřených zemí a my nejsme typy, co chtějí ležet v resortu, řekli jsme si, že zkusíme něco jiného. Mamka někde na zahraničním cestovatelském blogu našla informaci o lokálních ostrovech na Maledivách, vybrali jsme si místní ostrov Maafushi.
Potkávali jsme různé místní lidi, kteří se nás pořád dokola ptali, odkud jsme. Když jsme řekli, že z Česka, byli naprosto nadšeni. A hned se ptali, jestli známe Naty. Pro ně je Česko asi jako malá vesnice. Myslí si, že se tam všichni navzájem znají. My jsme se smáli, že Natálií známe mnoho, ale netušíme, kterou mají na mysli.
Jak jste se nakonec s Naty potkaly?
Bylo to docela bizarní. Vyrazili jsme na krabí závody. Místní atrakci, kde krabi soutěží o to, kdo první vyběhne z kruhu v písku. A tam jsme najednou uviděli kluky v bílých tričkách s českou vlajkou. zaujalo nás odkud ta trička mají. Odpověděli: „To máme od Naty. Ona už je tady.“ A tak jsem se s Naty poprvé setkaly právě na krabích závodech. (smích)
Naty, ty jsi na Maafushi byla už delší dobu?
Já jsem přijela poprvé už v roce 2016 s mamkou. U nás to bylo hodně podobné, jen s tím rozdílem, že jsme si tehdy koupily letenky, aniž bychom vůbec tušily, jak to na Maledivách funguje a co jsou vlastně lokální ostrovy. Teprve pak jsme zjistily, že pobyty v resortech stojí klidně půl milionu korun.
V tu chvíli jsme si řekly, že máme dvě možnosti. Buď letenky vrátit a celou cestu zrušit, nebo najít jinou, dostupnější alternativu. Našly jsme právě ostrov Maafushi.
Postupem času jsem si tam našla přítele, kapitána lodí, a díky němu i práci v hotelu. Před covidem jsem se na ostrov pravidelně vracela, hlavně o prázdninách, abych tam pomáhala. Spřátelila jsem se s řadou místních lidí a Maafushi se pro mě postupně stalo druhým domovem.
Co vás na tom ostrově tak okouzlilo?
Naty: Bylo to hlavně o pomalém tempu, jednoduchosti a o tom pocitu, že najednou nemusíme nic dokazovat ani stíhat. Že můžeme prostě jen být. Ten pocit přišel okamžitě. Takový první dojem, který člověk ani neumí úplně vysvětlit, jen prostě ví, že je správný.
Bylo to skoro jako ve filmu. Přijedete na ostrov a najednou tam opravdu žijete ten „ostrovní život“. Moře máte na dosah ruky, chodíte bosí v písku, každý večer sledujete západy slunce a dny mají úplně jiný rytmus než doma. Podmořský svět je kapitola sama o sobě. Pokud to člověka chytí, většinou se sem pořád vrací.
Adéla: Doposud si pamatuji, jak jsem po příjezdu na ostrov kamarádce napsala, že bych tady jednou chtěla žít, je to ráj na zemi.
Doma v česku vás nic nečekalo?
Doma byly zavřené regiony, všude přísná opatření a lockdowny. My obě jsme studovaly online, takže nás vlastně vůbec nic netáhlo zpátky.
Kde jste bydlely a z čeho jste žily na začátku?
Našli jsme si společné bydlení. Samozřejmě si všichni doma mysleli, že bydlíme někde v extrémně drahých vodních vilkách a že nám to zaplatily mamky. Že to vlastně celé jen využíváme k tomu, abychom nemusely být v Česku. Jenže realita byla úplně někde jinde.
My jsme tu prostě opravdu byly, a byly jsme hrozně šťastné, že tu můžeme být, že se můžeme potápět, že můžeme být ve vodě a že můžeme být na tom ostrově. Všechno jsme sdíleli zatím na svých osobních Instagramech.
Kdyby viděli lidé v jakém bylo stavu, asi by tam nebydleli. Za společné bydlení jsme platily méně než v Praze, asi šest tisíc korun měsíčně pro obě. Na začátku určitě neměli v plánu budovat byznys. Byly jsme dvě mladé dívky, které neměly žádné konkrétní cíle, kromě toho, že nechtěly zpět do Česka. Obě jme hledaly způsob, jak si udržet pobyt a přivydělat na nájem.
Říkáte, že jste neměly žádný konkrétní plán. Jak vzniklo Namale?
Naty: Už několik let mi totiž místní lidé říkali, že bych měla začít vozit turisty z Česka na Maledivy. „Ty jsi tu jediná Češka, proč sem nevozíš skupiny?“ ptali se mě. Dlouho jsem ale o byznysu nechtěla ani slyšet.
Když jsem viděla, jak se tu někteří turisté, hlavně Číňané, chovali, říkala jsem si, že na tohle opravdu nejsem. Navíc jsem studovala právo a měla úplně jiné plány. Vždycky jsem snila o kariéře státní zástupkyně.
Všechno se změnilo ve chvíli, kdy za mnou přišla Adéla s návrhem založit společný Instagram. Řekla mi: „Hele, už sem za námi chodí známí, kamarádi i cizí lidi, o které se staráme zadarmo. Bere nám to hrozně moc času a energie, tak pojďme aspoň zkusit udělat Instagram. Možná někdo někdy přijde.“ Hrozně jsem se styděla někomu říct, že jsme si založily Instagram.
Proč?
Já jsem hrozná konzerva, všechno jsem měla vždycky přesně naplánované. Dodělám školu, budu mít normální kariéru, slušnou práci. A určitě nebudu někde na Maledivách vodit lidi na potápění a ukazovat jim, co žere želva. (smích) A pak, během jednoho měsíce, jsme měly plno. Ani jsme se nenadály.
Kdo byli první zájemci? Byli to kamarádi?
Dodneška vlastně ani jedna z nás nechápe, jak je to možné, ale začali jezdit úplně cizí lidé. Dodnes tomu nevěřím, že tehdy, když jsme měly sotva tisíc sledujících, někdo přiletěl na druhou stranu světa bez jakékoli zálohy nebo jistoty. My jsme se totiž vůbec nechtěly pouštět do podnikání ani nic podobného.
My jsme jen chtěly lidem ukázat to, co tady máme, že to tu máme strašně rády, a doufaly jsme, že se jim to bude líbit stejně jako nám.
A teď, po skoro pěti letech, k nám znovu přijeli jedni z úplně prvních klientů. Strašně jsme se tomu smály, protože když viděli, kolik tu dnes máme lidí a jak se nám daří, říkali: „Ty jo, já dodnes nechápu, že jsem sem tehdy letěl s tím, že vlastně vůbec nevím, jestli vy dvě opravdu existujete, jestli tam budete, nebo jestli to není nějaký scam.“
A my si dnes zpětně vůbec neumíme představit, že nám ti lidé tehdy takhle věřili a nemysleli si, že je to podvod, že přijedou a nebudou mít kde spát a skončí někde na pláži. (smích)
Jak ten váš freestyle vypadal v realitě?
Musíme říct, že to byl docela bizár. Přes den jsme se učily a večer až do noci seděly na WhatsAppu a psaly si s desítkami lidí, kteří vlastně vůbec netušili, do čeho jedou. A upřímně, ani my jsme neměly žádné informace ani systém.
Takže neexistovaly přesné termíny či rozpis?
Lidi si tehdy jezdili, kdy chtěli. Nebyly žádné termíny, žádné skupiny, žádná organizace. Každý přijel, jak se mu to hodilo. My jsme nevěděly, kdo kdy dorazí a co bude chtít vidět, oni zase nevěděli, co všechno je možné. Byl to extrémní punk. (smích)
Pamatuju si úplně prvního klienta, někdy na jaře 2021. Přijel na ostrov v obrovské bouřce, strašně pršelo a já šla do přístavu s deštníkem a říkala si, že určitě bude naštvaný. Jenže on vystoupil z lodi úplně nadšený. Říkal, že ta plavba v bouři byla obrovský adrenalin a že je strašně rád, že je v exotické tropické bouři.
A tehdy mi došlo, že jsme asi měly štěstí na správné lidi. Takové, kteří si dokázali užít i věci, které nejsou dokonalé. Naštěstí. Jinak bychom tu dneska nejspíš nebyly.
Dnes už jste na scéně pět let, máte obrovský Instagram. Postupem času se podobné ,,cestovky'' rozmohly. Jak vnímáte konkurenci v tomto odvětví?
Myslím si, že máme obrovskou výhodu v tom, že jsme s tím začaly mezi prvními. Dnes už máme spoustu zkušeností. Víme, co lidé mají rádi, co naopak ne, jaké zážitky je osloví a co jim dává smysl. To je něco, co konkurence teprve teď začíná objevovat.
Pro naše stálé klienty nejsme jen cestovka. Vědí, co od nás můžou čekat, a vracejí se k nám právě kvůli tomu. Zároveň se ale snažíme pořád přicházet s novinkami a otevírat nové destinace, protože víme, že naši lidé chtějí zažít víc.
Ano, viděla jsem Srí Lanku a Mauricius. Ještě nějaké jiné?
Francouzskou Polynésii a snad i další místa. Někteří naši klienti nám totiž říkají, že by s námi klidně jeli na konec světa. Polynésie, to byl úplně takový omyl. Mysleli jsme si, že nemáme šanci ji otevřít, protože to je extrémně drahá destinace.
Adéla: Ale vlastně jsem tam jela na dovolenou v září 2025, a naši klienti nám málem urvali ruce, jak nás tlačili, abychom ji otevřeli. Tak jsme nakonec otevřeli jen jeden turnus na podzim 2026. A protože jsme viděli, jaký o ni je zájem, přidali jsme ještě jeden. Takže teď, v roce 2026, to bude poprvé, co tam budeme mít turnusy. A v roce 2027 už to asi půjde naplno.
Na druhou stranu je konkurence čím dál větší a tvrdší. Za ty roky jsem se ale naučily jednu důležitou věc. V tomhle byznysu není všechno takové, jak se na první pohled zdá. Lidé, o kterých jsem si myslely, že jsou naši přátelé nebo partneři, se dokážou velmi rychle proměnit v konkurenty, a někdy bohužel i v nepřátele.
Peníze umí hodně věcí změnit. Zažily jsme spoustu momentů, kdy jsme měly pocit, že máme kolem sebe „rodinu“, lidi, se kterými to bude napořád. A pak přišly situace, které nás zaskočily a donutily změnit pohled nejen na lidi kolem sebe, ale i na celý ten byznys.
Konkurence, která se objevila, začala být výraznější až v posledních dvou letech. A co je pro nás možná fajn, je, že většina té konkurence jsou vlastně naši bývalí zaměstnanci, lidé, kteří s námi dřív pracovali. Je to docela zvláštní situace. S těmi, se kterými jsme začínali, jsme si budovali něco společného, a teď najednou, jak se náš byznys vyvinul, se musíme vyrovnávat s tím, že se z nich stali naši konkurenti.
Kolik stojí týden plný zážitků na Maledivách, včetně letenky, ubytování a aktivit?
Standardně nabízíme turnusy v délce deseti nocí a jedenácti dní. Pokud si někdo přeje pobyt prodloužit, není to žádný problém, kratší varianty ale příliš nedoporučuji. Podle mě totiž nemá smysl cestovat přes půl světa jen na pár dní.
Delší pobyt dává lidem možnost si destinaci opravdu užít a zároveň stihnout různé výlety a zážitky, kterých je tady opravdu hodně. Vždycky záleží na tom, co všechno chce člověk zažít a jaký má rozpočet. Právě délka pobytu hraje zásadní roli v tom, jak bohatý bude celkový zážitek z cesty. Pokud si někdo koupí levnější letenku, zůstane v našem nejdostupnějším ubytování a připočte k tomu výlety, dá se bez problémů vejít do 50 tisíc korun na osobu, včetně letenky, ubytování i všech aktivit.
Co se týče sezóny, už to dnes není tak jednoznačné jako dřív. Hodně záleží na počasí, ale obecně k nám nejvíc lidí přijíždí v zimě a pak během letních prázdnin. Naši klienti jsou hodně různorodí, věkově i typově. Může to být mladý pár, rodina s dětmi, ale klidně i pětasedmdesátiletý pán. Není to o věku, spíš o tom, jestli jsou lidé otevření, mají chuť hodně vidět a zažít a jestli mají rádi aktivní dovolenou. S výlety, šnorchlováním nebo potápěním, a ne jen ležení celý den na pláži.
Máte k dispozici srovnání cen aktivit mezi rezorty a lokálními ostrovy, aby si lidé mohli udělat představu, kolik by je stály výlety, šnorchlování nebo potápění?
Když se člověk vydá do rezortu, většinou se setká jen s tím, že si tam může lehnout na pláž, přečíst knížku a prostě si odpočinout. To není špatné, pokud někdo hledá klidný pobyt, ale většina aktivit v rezortech je strašně drahá. Když chce člověk něco opravdu zažít a vidět, musí si připravit hodně peněz.
Naše klienty proto často posíláme spíš na lokální ostrovy. Tam lidé jezdí hlavně za aktivitami. Výlety, šnorchlování, potápění. My vždycky říkáme, že rezort je hezký, ale lokální ostrov je živější a dostupnější. Dá se toho tam spoustu vidět a zážitky jsou cenově mnohem přijatelnější.
Třeba?
Pro srovnání, třeba žralok velrybí v rezortu stojí 400–500 dolarů, zatímco tady na lokálním ostrově jen 100 dolarů. Přitom za těch 500 dolarů u nás klient dostane aktivity na celý týden, třeba šest výletů.
Na lokálních ostrovech je víc hotelů na výběr, spousta restaurací, juice barů, prostě živější prostředí. Je to takový malý Bali, plný života a možností, ne jen klidné ležení na pláži.
Jak žijí místní lidé na ostrovech?
Řekla bych, že místní život je hodně prostý a jednoduchý. Lidé tu žijí ze dne na den a nemají takové starosti, jako my. Třeba otázky bydlení nebo financí, které řeší mladí lidé u nás. Většina tady bydlí v jednom domě jako velká rodina, kde si všichni pomáhají.
Pokud někdo nemá peníze, někdo jiný to zaplatí. Je to extrémní rozdíl oproti našemu životu. Ráno většinou muži chodí do práce, ženy podle počtu dětí a situace udržují domácnost, a pak se po práci potkávají na kávě, posedí do večera a jdou spát.
Všichni jsou hodně spjatí s oceánem. Místní ho milují a žijí s ním v propojení, hodně lidí pracuje ve watersportech, excursion centrech nebo v dive centrech na ostrově. Oceán je tu středobod jejich života a kultury.
Co když chce někdo zažít adrenalin na Maledivách, ale nemá jít s kým?Jo, otevřely jsme také zájezdy pro jednotlivce, takzvané „single turnusy“. Lidé si je často mylně spojují s hledáním partnera, ale s humorem vždycky říkáme, že nejde o žádný „Love Island na Maledivách“ ani o „offline Tinder“.
Smyslem těchto turnusů je hlavně nabídnout možnost cestovat lidem, kteří nemají s kým vyrazit, ať už proto, že jejich okolí nemá čas, finance, nebo prostě chuť cestovat.
Jak to vypadá v praxi?
Právě pro tyhle případy vznikl koncept, kdy se jednotlivci stejného pohlaví spojují do společných pokojů. Díky tomu může vzniknout plnohodnotná skupina, aniž by někdo musel jet úplně sám nebo si připlácet za celý pokoj. Chtěly jsme dát šanci lidem, kteří by jinak na dovolenou vůbec nejeli.
Velikost těchto turnusů se postupně hodně změnila. Zatímco dřív šlo spíš o menší skupiny třeba o pěti lidech, dnes se stále častěji stává, že se turnusy úplně zaplní. Není výjimkou, že na dovolenou vyrazí i pětadvacet lidí, kteří přijeli každý sám.
Největší přidaná hodnota ale podle nás není jen ve sdíleném ubytování a nižší ceně. Lidé si během těchto cest často vytvářejí silná přátelství, která pokračují i po návratu domů. Máme spoustu případů, kdy se účastníci poznali na single turnusu a dnes spolu jezdí na další dovolené. Právě kombinace nových vztahů, pocitu sounáležitosti a finanční úspory dělá z těchto turnusů čím dál populárnější způsob cestování.
