Režisér André Øvredal přichází po komedii s čistou hororovou žánrovkou. Uspěl?
Abych byl stoprocentně upřímný, do The Autopsy of Jane Doe jsem šel trochu s obavami. Jistě, trailer splnil účel a nalákal, ale i tak jsem měl jakýsi nejasný dojem, že se to Andrému Øvredalovi rozsype pod rukama. Předtím sice natočil výbornou hororovou komedii The Troll Hunter, ale je schopen zvládnout vážně pojatou žánrovku? Nebyl jsem o tom naprosto přesvědčen. Už jen proto, že The Autopsy of Jane Doe je jen jeho druhým celovečerákom a jak víme: jedna vlaštovka jaro nedělá. Podařilo se však tvůrcům doručit pořádně hororové sousto?
Nejprve něco o ději: V jednom nenápadném domě policie objeví otřesný nález po záhadném masakru. Čtyři mrtvá těla, nejasná příčina smrti, krev kape ze stěn, prostě bordel. A jedno ženské tělo objeví i ve sklepě, napůl zasypané hlínou. Šerif nemá v rukou žádné stopy o tom, kdo by mohla záhadná mrtvá být. „Jane Doe“ tedy putuje do pitevny pana Tildena, který spolupracuje se svým synem Austinem. Šerif ví, že novináři budou ráno chtít informace, Tildenovi tedy mají jednu noc na to, aby zjistili příčinu smrti krásné neznámé. Jak však pitva pokračuje, vyvstává stále více a více otazníků. Zdá se, že žena zemřela mimořádně násilnou smrtí. Proč však nemá žádná povrchová zranění?
V první řadě: Øvredal je machr. Opravdu jsem nečekal, že film bude až tak dobrý a funkční. Režisér udělal husarský kousek a převrátil klasickou kontinuitu vyprávění. Ukazuje nám jen důsledky. Máme tu jedno tělo a až zpětně se dozvídáme, co se vlastně Jane stalo. Režisér tedy od začátku drží všechny trumfy a může postupně odhalovat zlověstné pozadí celého případu. Postupuje pomalu, každý nový objev je více a více znepokojující a divácké nervy jsou našponované k prasknutí.
Film oplývá ponurou a chladnou atmosférou, které přidávají plusové body smrtí nasáklé prostory pitevny. Kamera zlověstně plave prostorem a některé střihy také nejsou zrovna nejpříjemnější (v dobrém slova smyslu). Asi je vám jasné, že pokud omdlíváte při odběru krve, tak budete mít místy trochu problém. Přece jen, ne každý je zvyklý zírat do tělních dutin mrtvého člověka. Tyto záběry jsou ale pořízené tak, aby nebudily přílišné zhnusení. Je tam určitý odstup, není to žádné „šokující násilí“. Koneckonců, podobné případy jsou přece denním chlebem obou hlavních hrdinů. A právě jejich „dokumentaristickým“ pohledem nahlížíme i na samotnou pitvu.
Další, kdo se vyhrál, byl zvukař. Každé zašustění, každý řez a puknutí kostí uslyšíte do posledního decibelu. Atmosféra se tím zahušťuje mnohem lépe než například hudbou (která není ničím příliš zajímavá). Čeká zde na nás i několik lekaček. Jsou poměrně snadno odhadnutelné, ale fungují. Osobně si myslím, že by se film obešel i bez nich, ale chápu jejich zařazení. Brian Cox a Emile Hirsch jsou sympaťáci a člověk jim „otcovsko-synovské“ pouto opravdu věří. Své úkoly zvládli s přehledem, stejně jako téměř neznámá Owen Catherine Kelly, která musí být vlhkým snem každého nekrofila. Tildenovi jsou však profesionálové, a tak na podobné prasečiny nedojde. Neustálý pohled do jejích kalných očí však tak či tak nahání husí kůži.
Co se týče příběhové stránky, byl jsem nadutě přesvědčen, že vím, jak film dopadne. A jsem rád, že mě Øvredal a scénáristé Ian B. Goldberg a Richard Naing dokázali příjemně překvapit a vydali se trochu jinou cestou. Ne že by byl příběh sám o sobě nějak objevný, ale originálním jej činí právě bezchybné zpracování. Navíc se všechny dějové linky celkem rozumně uzavřou a na všechny záhady a otázky dostaneme odpověď. Je jasné, že v určité chvíli se ke slovu dostanou i prvky nadpřirozena. Nic proti, čekal jsem to. Jen jsem si při sledování uvědomil, že ještě lepší by bylo (pro mě), kdyby tvůrci zůstali více při zemi a hororový žánr postupně stáčeli spíše k detektivnímu thrilleru. Ale nemůžu mít všechno, navíc mysteriózní linka funguje více než dobře. Odhalení vůbec nejsou hloupá a ani bych se nedivil, kdyby někdo už chystal sequel. Doufám, že k tomu nedojde. The Autopsy of Jane Doe je totiž jedním z těch hororů, které se spoléhají na faktor překvapení a odkrývání záhady, a mohou tedy fungovat pouze jednou. Zbytek by bylo jen mlácení prázdné slámy.
Co dodat? Strávit noc s touto mrtvolou pro vás rozhodně nebude ztráta času. Můžeme být rádi, že rok 2016, ve kterém o dobré horory nebyla nouze, se s námi rozloučí ještě jedním povedeným kouskem. Zbývá jen doufat, že na třetí celovečerní film Andrého Øvredala nebudeme čekat dalších šest let. 8/10
