Zkusme se trochu oprostit od politiky a aktuální společenské situace. Je Moonlight opravdu filmem, který si zasloužil vyhrát?
Všichni už velmi dobře víte, co se událo během posledního předávání cen Akademie. Nejprestižnější událost filmového světa se loni ocitla pod ostrou palbou kritiky zejména ze strany afroamerické komunity z důvodu ignorace a přehlížení jejich tvorby. To však nebylo vše. Společností ve Spojených státech také během uplynulého roku otřáslo hned několik kontroverzí a nám bylo jasné, že se „politizování“ a zejména výrazným změnám během 89. ročníku nevyhneme. Nominace ve všech kategoriích byly najednou diverznější, avšak rozruch vyvolával jeden konkrétní film. Byl jím Moonlight, příběh o životě mladého černošského chlapce, který vyzdvihovali kritici téměř po celém světě. Získal 8 nominací a proměnil hned tři z nich, včetně té nejcennější. je však filmem, pravomocně přesahujícím kvality geniálního La La Landu? Na chvíli se zkusme oprostit od všech dohadů, trapasů, politiky či předsudků a pojďme se podívat na to, jak obstál v naší nezaujaté recenzi.
Scénárista a režisér v jednom Barry Jenkins zpracoval původně školní divadelní projekt Tarella Alvina McCraneya s názvem In Moonlight Black Boys Look Blue a s adaptací mu pomohl i samotný tvůrce. O čem tedy přesně je? Všude kolem jste si již mohli přečíst, že se s filmem častokrát skloňuje homosexualita. To však není tak úplně pravda. Neříkám to jen proto, protože vím, že takové označení od filmu odežene množství latentně konzervativních diváků. Říkám to hlavně z toho důvodu, že zlatem ověnčený snímek nabízí svou myšlenkou mnohem více. Sledujeme v ní chlapce jménem Chiron během tří etap života. Jeho dětství poznamenala absence přítomnosti otce, matčina závislost na drogách či šikana ve škole. Chiron nikdy nepoznal lásku a stejně tak neznal ani své místo ve světě. Co se však děje, když mu přeci jen osud přihodí do cesty někoho, kdo ho vezme pod svá křídla a dá jeho existenci smysl? Mluvit by se dalo déle, ale zde to raději ukončím. Více než to, že jde o skutečně chladný a dojemný příběh, opravdu vědět nepotřebujete.
Co však potřebujete vědět je to, že Moonlight ve svých jednotlivostech opravdu vyniká. Například takové technické zpracování je bezesporu hodné velké chvály. Od nádherného střihu, přes vedení kamery, barevnou škálu až po nenásilné ozvučení. To vše vytváří soudržný celek, který de facto absentuje hluchou pasáž. Tomu samozřejmě dopomáhá i scénář či herci. Herecká složka v podstatě neobsahovala žádnou slabou linku. Ať už to byl výkon Mahershala Aliho, Andrého Hollanda či skvělé Naomie Harris, ze všech sálala obrovská dávka charismatu a citu, který doplňoval uvěřitelný a šikovně napsaný scénář. Jako jednoznačné plus ještě dodatečně přihazuji stopáž. Nevím, jakým zázrakem se to mohlo stát, ale po skončení třetího aktu jsem nevěřícně koukal na běžící titulky a vůbec si neuvědomil, že film sleduji už 110 minut. To se mi už opravdu dlouho nestalo.
Je však Moonlight filmem, který se zařadí mezi velikány oscarového nebe? Bohužel, podle mého názoru ne, respektive lépe řečeno, ne na dlouho. I přes všechny své kvality, jeho cit, vášni a krásu, neobsahuje něco, co by vás posadilo na zadek. Dále není v jistých momentech snadno divácky přístupný a během svého průběhu od vás vyžaduje obrovskou dávku kooperace. Jednotlivé akty trvají opravdu krátce a nutí vás naplno používat svou představivost. To by v žádném případě nebylo mínus, pokud by se tvůrci více zaměřili na postavy jako takové. To, co se v tomto ohledu podařilo například Manchesteru by the Sea, zde drhne hlavně z toho důvodu, že děj před vámi zůstává jakýmsi zvláštním způsobem uzavřen. Uvedu příklad. Postupem času vidíme Chironovu transformaci na člověka, který mu připomínal otce, ale právě tohoto člověka vidíme na plátně jen necelých 30 minut (i to pravděpodobně přeháním) a musíme si pouze domýšlet jeho input do života ztraceného chlapce. Takových příkladů bychom našli hned několik, a to je pro mě osobně jedna z největších chyb jinak vskutku osobitého a svým způsobem silného zážitku.
Jak jsem již řekl, film má své plusy a minusy. Rozhodně není bezchybný, ale pokud vám někdo bude tvrdit, že získal 8 nominací (!) pouze díky svému afroamerickému tvořivému tématu, tak mu rozhodně nevěřte. Moonlight je nádhernou ukázkou něčeho, co může zažít kdokoliv, bez ohledu na svůj původ či barvu pleti. Je filmem o nepoznaní lásky a chladném uzavřeném světě kolem mladého chlapce/dospívajícího/muže. Dlouho jsem si pohrával s hodnocením, ale myslím, že mu s čistým svědomím mohu udělit 8/10. (PS: Oscara za nejlepší film bych i tak raději viděl v rukou La La Landu, který všechny vyslovené aspekty dotáhl ještě o krok dále.)
