Další kvalitní kousek, který by neměl ujít žádnému milovníkovi animovaných filmů.
Kvalitními animovanými snímky nikdy nepohrdnu. Vždy jsem také strašně rád, pokud se dostane uznání i méně známým či nezávislejším kouskům. Přesně jako v případě My Life as a Zucchini (či nedávné Červené želvy). Trochu mě ale mrzí, že na Oscarech sice schytají nominaci, zlatého plešatce si ale zase odnese Pixar/Disney či nějaká jiná digitální komedie. Nic proti, ale už je to trochu rutina. Animovanému filmu Claude Barrase se však dostalo mimořádně příznivé kritiky a ceny sbíral spíše po festivalech. Zaslouženě?
Hlavním hrdinou je 9letý chlapec s přezdívkou Zucchini (ve francouzském originále Courgette). Jeho otec už od rodiny dávno zdrhl, takže chlapec žije se svou alkoholickou matkou. Když však nešťastnou náhodou zaviní její smrt, kamarádský policista Raymond ho odveze do dětského domova. Tam si Zucchini zpočátku užije ústrky od ostatních dětí, postupně ale naváže pevné přátelství a dokonce i první lásku k dívce jménem Camille.
Můžeme si hned říci, že recenzenti nelhali - My Life as a Zucchini je skutečně krásným a výborně natočeným dílem. Po přečtení obsahu vám možná přijde, že jde o strašně depresivní záležitost. Není to však pravda. Tedy, abych byl přesnější: je to částečně pravda. Barras rozhodně není tak emocionálně tíživý jako například Adam Elliot, ale přesto je jeho film protkán melancholií a jemným smutkem. Postavičky jsou výborně typizované, každá má jasně rozeznatelný charakter. Nevýhodou je, že děj je poměrně jasně nalinkovaný. Film je navíc velmi krátký (jen 66 minut), takže na hlubší ponor do nitra hrdinů a propracovanější vztahy není čas. Barras je naštěstí dobrý režisér a všechny vztahové peripetie jsou natočené s citem a nemalou dávkou uvěřitelnosti. Pokud by šlo o film pro děti, vůbec bych si nestěžoval. Jenže v tom je právě problém. Je My Life as a Zucchini skutečně určený dětem?
Pochybuji. Výtvarná stránka je sice kouzelná, ale umím si představit, že některá děcka by se těch divných postaviček s velkýma očima mohla trochu bát. Ale hlavně - v Barrasově díle se řeší opravdu vážné věci. A ty děti buď nepochopí, nebo je totálně zdeptají, což je asi poslední věc, co pečlivý rodič chce. Tento fakt logicky souvisí s tím, že hlavní hrdinové jsou outsideři. Děti, o které rodiče nemají zájem. Buď je týrali, sexuálně zneužívali, zanedbávali, byli na drogách, případně jim před očima zastřelili matku (a potom i sebe). Jde tedy o hrdiny, co mají za sebou smutnou minulost, ale přesto chtějí zažívat radosti i strasti dětství ve všech jeho podobách.
Tvůrci tyto tíživá a temná témata spojují s dětsky jednoduchým pohledem na svět. I díky tomu má jejich film jakousi milou naivitu a upřímnou průzračnost. Dokáže v divácích vzbudit nostalgii na časy, jež jsou už dávno pryč, vcítit se do malých hrdinů a vzbudit dojetí. Aniž zbytečně tlačil na pilu. Je škoda, že My Life as a Zucchini není delší a trochu více rozpracovaný, co se scénáře týká. Ale koneckonců - možná právě jistá jednoduchost bude některým divákům imponovat více. Pochybuji ale, že je Barrasovo dílo primárně určené dětským očím. Mnohem více si ho užijí dospělí. Pokud vám tedy nevadí trochu jednoduchý příběh, směle se na Zucchiniho podívejte. Jde totiž o nesmírně podmanivý zážitek se sympatickými hrdiny, kteří prostě chtějí žít obyčejný (a tedy šťastný) život. Nic více, nic méně. I navzdory smutné realitě světa. 8,5/10
