Velkolepé vyvrcholení úspěšné komiksové éry konečně dorazilo i do našich kin.
Recenze neobsahuje spoilery!
Jako by to bylo včera, co Thanos luskl prsty, splnil svůj ultimátní cíl a vyhladil tak polovinu všeho živého v předaleko vesmíru. Od Avengers: Infinity War však v našem světě uplynul jeden rok a mnoho fanoušků za tu dobu už netrpělivě vyčkávalo na velkolepé vyvrcholení oblíbené komiksové éry. Nedávno sice bylo potvrzeno, že 3. Fázi a celou tzv. The Infinity Sagu ukončí až pokračování Spideyho s Tomem Hollandem, příznivci MCU však budou dozajista souhlasit s tím, že tím skutečným finále je právě Avengers: Endgame.
A to nyní konečně dorazilo i do našich kin. O příběhu snímku se spekulovalo na všech frontách internetu, což mělo za následek vznik mnoha více či méně bláznivých teorií. Jak se ale říká, nejlepší je vyrazit do kina a vychutnat si dění na plátně na vlastní oči. Zástupy hrdinů, se kterými jsme se poznávali na poli 21 filmů, byly po Infinity War značně prořídlé, a tak není žádným překvapením, že se přeživší členové Avengers snažit posbírat poslední zbytky svých sil, aby mocnému Thanosovi vrátili úder.
No a protože tvůrci na sociálních sítích prosili recenzenty, aby po zhlédnutí komiksovky nezveřejňovali žádné příběhové detaily, nezbývá mi nic jiného než tuto žádost respektovat a rozebrat Avengers: Endgame bez jakýchkoliv spoilerů. Pokud jsi tedy snímek ještě neviděl, ale rád bys poznal můj názor, tak se níže přiloženého textu nemusíš vůbec obávat. Čím tedy začít?
Asi úvodní scénou, která nejenže každého věrného příznivce okamžitě zasáhne, ale dá zároveň i velmi jasně najevo, jakými tóny a náladami se bude snímek po většinu času vlastně ubírat. Režiséři Anthony a Joe Russovi už před premiérou avizovali, že se má příběh Endgame soustředit zejména na původní členy Avengers, a tak se i děje. V pořadí 22. MCU film tedy není pouze vyvrcholením dosavadního průběhu na stříbrném plátně, ale také jakousi poctou původní šestce (závěrečné titulky to krásně vystihují), která to v podstatě celé začala.
Jsou to právě Tony, Steve, Bruce, Nat, Clint a Thor, kdo se po událostech v Infinity War ocitli na straně přeživších, přičemž každý z nich nese porážku Thanosem po svém. Někteří se s ní smířili, jiní tuto skutečnost vytrvale odmítají. Co je však nejdůležitější, i díky vydatné tříhodinové stopáži je všem věnován dostatečný prostor, takže divákovi nedělá nejmenší problém pochopit jejich pocity a vžít se do nich. Pokud je tvým favoritem některý z výše zmiňované šestice hrdinů, rozhodne se máš na co těšit.
Jsem si jistý, že tyto klidnější pasáže snímku budou velmi intenzivně prožívat zejména skalní fanoušci MCU, kteří během Endgame dostanou množství silných emocionálních momentů. A i když mi pár z nich přišlo už trochu zbytečných, bez týrání přiznám, že jsem se několikrát přistihl pěkně dojatý. Koneckonců, právě tyto civilní pasáže a poctivou práci s hlavními postavami jsem si na Avengers: Endgame užil ze všeho nejvíc. Kromě toho však dojde i na humor, no a v tomto případě mám opět drobné výhrady.
Nenarážím však na úsměvné pasáže, které tak nějak vyplývaly z pocitů postav, v rámci příběhu dávaly smysl a nepůsobily rušivě. Měl jsem na mysli spíš tu nesmyslnou potřebu tvůrců násilím nacpat vtipy (resp. pokusy o vtip) tam, kde vůbec nemají co hledat a působí maximálně nevhodně. A přestože uznávám, že oproti jiným filmům je jich tu méně, stále to vzhledem k obsahu a vážnosti příběhu není na takové úrovni, jak bych si představoval.
Co se samotného příběhu týče, prozradím pouze tolik, že tvůrci v ukázkách odhalili skutečně málo, takže tě na plátně čeká obrovská porce dosud neviděných záběrů i všemožných překvapení. Potěšilo dokonce i několik nečekaných zvratů. O slovo se ale bohužel přihlásily i tzv. scenáristické berličky (něco je prostě tak, jak to vyžaduje scénář a netřeba se v tom velmi hrabat), které mě vícekrát vytrhly ze sledování. Občas je tedy třeba mozek úplně vypnout, příliš se detaily či jednotlivými zákonitostmi nezatěžovat a pouze si užívat záběry na plátně.
A o tom, že se je rozhodne čím kochat, tě přesvědčí například i masivní akce plná trikových orgií a velkolepých soubojů. Musím se však přiznat, že závěrečný střet byl pro mé smysly už malinko vyčerpávající a nedokázal jsem se zbavit jistého pocitu repetitivnosti. Je sice velmi pravděpodobné, že šlo o záměr režisérského dua, na mě to ale jaksi nefungovalo. Jak jsem již naznačil v řádcích výše, daleko více jsem si vychutnával dialogy, šikovné rozšiřování univerza (patří k největším plusům filmu) či čas strávený výhradně s ústředními hrdiny, a to hlavně v první polovině.
Výrazný podíl má na tom i slavný skladatel Alan Silvestri. Ten se tentokrát předvedl v opravdu vynikajícím světle a konečně dodal MCU filmu hudební motivy, které perfektně sekundovaly jednotlivým pohyblivým obrázkům. Soundtrack z Avengers: Endgame se tak dozajista zařadí k tomu málu z MCU univerza, co si rád poslechnu i v pohodlí domova.
I přes více výhrad však považuji Endgame za výborný příspěvek do univerza, který si bezpochyby zamilují miliony. Není pochyb o tom, že jde o velkolepou událost a absolutní povinnost pro všechny fanoušky MCU. Nakonec, i samotní tvůrci se zde často spoléhají na znalosti svých věrných diváků. Bratři Russové nad tímto očekávaným vyvrcholením evidentně přemýšleli a mně tak nezbývá než jim udělit osm a půl bodu z deseti a smeknout pomyslný klobouk už jen za to, jak šikovně si poradili s jednotlivými linkami a prací s postavami.
Doručili patřičně dojemnou, akční i zábavnou komiksovku, která se v očích mnoha hladce zařadí na kvalitativní vrchol MCU. Navíc po technické, vizuální a překvapivě i hudební stránce šlape na jedničku, takže bys nad koupí lístku určitě neměl váhat. A to nejen kvůli tomu, aby ti nijak neublížil případný únik spoilerů, ale i kvůli obrovskému IMAX plátnu, které ti zaručí ten nejlepší kino zážitek.
