Nejslavnější hrdinové DC poprvé pohromadě.
Filmový vesmír vycházející z komiksových hrdinů stáje DC nevzniká právě tak, jako by si fanoušci a samotní tvůrci představovali. O problémech a komplikovaném vzniku těchto projektů jste se mohli dočíst nejen v našich článcích. Po nepříliš hladké produkci se nyní do našich kin dostává další díl skládačky a my si za chvíli řekneme, jak to dopadlo. Předtím si však dovolím osobní odbočku, abych nastínil svůj vztah k předchozím filmům univerza.
Aby bylo jasno, z Man of Steel jsem byl téměř úplně nadšený a mnohými proklínaný souboj Batmana a Supermana mám velmi rád. Až Suicide Squad mi výrazně pošpinilo pohled na DCEU a nepomohla ani úspěšná Wonder Woman s příšerným závěrem. Na aktuální Justice League jsem se však i přes poslední dva kousky a nepříliš vydařenou kampaň těšil a byl jsem zvědavý, jak Zack Snyder oživí spojení kultovních hrdinů. Spojení se na plátně nakonec podařilo, ale jak.... to už je druhá věc.
Mimozenský zloduch Steppenwolf chce zničit svět truchlící po Supermanovi. Výčitkami zmítaný Bruce Wayne/Batman zjistí, že Země je v ohrožení a pokusí se dát dohromady skupinu lidí s nadpřirozenými schopnostmi, aby naši planetu zachránili. Ti se musí naučit spolupracovat jako tým a svést boj proti zdánlivě neporazitelnému nepříteli. Popis děje zní strašně tuctově a bohužel i takový je. Menší odbočky byly v kampani zatajené, takže je tu nebudu vytahovat. Nedočkáte se však ničeho neočekávaného. Tedy pokud za neočekávané nepovažujete vztek nad výslednou podobou filmu.
Justice League je typickým producentským projektem vznikajícím v porodních bolestech. Přepisování, prostřihávání a přetáčení se na výsledném filmu nemile podepsalo. Snaha o přiblížení se Marvelu si definitivně vybrala svou daň a celek působí jako něco, co se nějak narychlo slepilo dohromady. Přizvání Josse Whedona se projevilo více než by člověk čekal. Většinou zde chybí Snyderův výrazný autorský rukopis a celý snímek působí v lepším případě zaměnitelně a nezajímavě. V tom horším nechtěně zábavně. Tvůrci evidentně nezachytili, proč je konkurence tak úspěšná. Není to díky generickým příběhům, okoukaným velkofilmovým atrakcím, nudnému vizuálu ani směšným záporákům. Je to díky sympatickým hrdinům, které si diváci stihli oblíbit. Zde však nikdo takový není.
Staré postavy dostávají málo prostoru a nové trpí nedostatečnou propracovaností. Chybí zde malé lidské momenty, díky kterým bychom si je mohli oblíbit. Nějaké náznaky tu sice jsou, ale to bych se musel pustit na pole spoilerů. Týkají se totiž postavy, která je v kampani zatajovaná. Není toho však tolik, aby to výsledný dojem zachránilo. Nějakým zázrakem se však podařilo na plátno přenést všechna negativa, která jsem zmínil. Ale pěkně popořadě.
Celý příběh a dějové odbočky jsme viděli už mnohokrát předtím. Nedokáží strhnout ani překvapit. Jen si automaticky odškrtávate očekávané „zvraty“ a klišé, které jsme mnohokrát viděli. Atmosféra (i díky relativně krátké stopáži) chybí a sázka na více dětské a méně temné podání se rovněž nevyplatila. A přitom potenciál osudového eposu je cítit téměř v každé scéně. Zabíjí ho však přílišná zkratkovitost a pocit, že v původní verzi je film mnohem delší a komplexnější. Násilné zkracování se tak opět nevyplatilo.
Absolutně chybí nějaký druhý plán a nástavba, díky které by měl film šanci zaujmout zkušenějšího diváka a předchozí počiny DCEU by odlišoval od konkurence. Oproti ambiciózní (i když ne zcela ideální) struktuře BvS je to studená sprcha. Navíc, absentuje zde zajímavější vizuál a režijní nápady, kterými jindy Snyder plýtvá. Je to celé sázka na jistotu a štáb si zjevně říkal, že když nic nového nevyzkouší, nic nepokazí. Pokazili.
Nepomáhá ani nevýrazná hudba Dannyho Elfmana. Ta je na samostatný poslech skvělá a potěší vzkříšením slavných motivů z Burtonova Batmana a Donnerova Supermana, ale ve spojení s obrázky nefunguje. Kapitolou samou o sobě je pak antagonista. Hitchcockův výrok, že akční film je tak dobrý, jako jeho záporák, se opět potvrdil. Steppenwolf nebudí respekt ani strach. Jediná emoce, kterou ve vás vyvolá je pobavený úsměv. Jeho plán je nezajímavý a působí jen jako rekvizita, kvůli které musí hlavní postavy spojit své síly. Navíc svým jednáním až příliš připomíná Thanose. Celé to tak reflektuje jakousi kompilaci The Worst of Marvel. Akorát s postavami z konkurenčního vydavatelství.
Co se naopak (alespoň trochu) podařilo? Moc toho není, ale tonoucí se stébla chytá, takže si těch pár kladů pojďme říct. Tím největším je casting. Herci se do svých rolí typologicky hodí, i zde je však ALE. Problém je v tom, že samotné postavy jsou buď velmi špatně napsané (Cyborg, Flash), nedostanou adekvátní prostor (Aquaman, Batman) nebo jsou nad možnosti svých zástupců (Superman, Wonder Woman). V rámci týmu nefungují a jejich šaškování v kostýmech začne být po čase otravné. Vůbec se Affleckovi nedivím, že se snaží z tohoto projektu vyvléci.
Při tomto trápení je nakonec pozitivní i stopáž. Ubíhá to sice nezajímavě, ale relativně svižně. Občas potěší příjemná humorná vsuvka (etuda pro Aquamana a laso Wonder Woman je dokonce výborná) a po technické stránce jde o tradičně výborně vyřešený velkofilm, takže vše je správně nasvíceno, otrikováno, ozvučeno atd. To je však ve filmech této kategorie spíše samozřejmost, než něco, z čeho bychom měli být nadšeni. Navíc vám to může být úplně jedno, když místo digibordelu na plátně zkoumáte dno kelímku s popcornem. Je to totiž napínavější, než to, co se odehrává ve filmu.
Věřím však tomu, že Justice League si své diváky najde. Jako nenáročný výplach s atrakcemi a občasným infantilním humorem by pár lidí tento počin mohl oslovit. Například ty, co neřeší prkotiny typu, že hlavní hrdinové namísto zachraňování světa zachraňují sebe navzájem, případně anonymní ukrajinskou rodinu. To jsem si nevymyslel, to tam vážně je. Tvůrci se bez jakékoli sebereflexe vrhli do boje s konkurencí s velkou odvahou, ale prázdnými zásobníky. To se sice málokdy vyplácí, ale nabídli většinovému divákovi to, po čem touží. Tedy alespoň na první pohled, na ten druhý je to bolestivé. Vzpomínat s láskou na Batman Forever totiž není příjemný zážitek.
Justice League v mnohém připomíná nezdařené X-Men: Apocalypse. Jako u mutantů, i zde se tvůrci série vykašlali na ambice a vytvořili zaměnitelnou žánrovku, připomínající nejúspěšnějšího hráče na trhu. Vznikl tak nemastný neslaný, nesympatický a nudný příspěvek do trendu, který nutně potřebuje nějakou revoluci. Možná vás Justice League potěší (nedokážeme si představit proč, ale budiž), v mém případě se to nepodařilo. A mrzí mě to, velmi mě to mrzí. 5/10
PS: Film má dvě potitulkové scény
PS 2: 3D je opět zcela zbytečné a často rušivé
