Na premiéru Cats v kinech není nikdo z nás fyzicky připraven.
Je půl jedenácté večer, mám za sebou premiéru muzikálu Cats a přemýšlím, jak ji zpracovat. Asi zkusím o tom, co jsem právě viděl, napsat normální recenzi a pokud to nepůjde, nechám emocím volný průběh. Cats chce být filmovým ztvárněním slavného muzikálu. Je to ale spíše jeho opak. Je o tolik menším, urážlivější a bezvýznamným dílem, že si nedokážu představit vesmír, ve kterém by tento produkt neuškodil tomu původnímu.
O ději nepotřebuješ vědět nic. Ve více než 100minutové stopáži je ho tam dohromady na 7-8 minut a zbytek je jen formování světa postavami prostřednictvím dementních skladeb. Pošli kočku do bytu, ne do domu. Jsem tlustá kočka – To jsou ústřední motivy zpívaného soundtracku. Ten je sám o sobě, až na jednu světlejší výjimku, také špatný, ale samotné zpívání je klíčem k tomu, aby tě tento film doslova naštval.
Nepamatuji si, kdy jsem měl naposledy takovou velkou chuť odejít z kina. Nebylo to však proto, že by se mi film nelíbil. Mě doslova jako diváka urážel. A tak jsem to už v polovině nevydržel, vzal do rukou smartphone a začal jsem si k snímku psát poznámky. Tato činnost však ztratila význam, když jsem si uvědomil, že střídání jedné pitomé scény za druhou je nekončícím konceptem filmu.
