S Ninou Špitálníkovou jsme si povídali o zálibě v japonské bondáži shibari.
Nina Špitálníková se japonské bondáži shibari věnuje již od svých sedmnácti let. Co začalo jako sexuální hrátky se v jejím životě proměnilo v umění, které jí pomáhá prozkoumat její vnitřní já. V tomto rozhovoru se můžeš dočíst, co konkrétně má Nina na bolesti ráda, jaký panuje vztah mezi ní a jejím svazovačem a jaké pomůcky k bondáži používá.
Pokud někdo neví, co shibari je, jak bys ho popsala?
Shibari, kterému se japonsky může říkat i kinbaku, je japonské svazování, bondáž. Co si pod tím člověk představí, tak to už je na něm, neboť shibari je velmi různorodé, má spoustu forem a odvětví.
Chtěla jsem vyzkoušet něco nového, a protože jsem vždy měla blízko k BDSM, zvědavost mě zavedla právě k shibari.
Kdy a kde ses s tímto druhem bondáže setkala poprvé?
Poprvé jsem se se shibari setkala velmi mladá, a to především ve spojitosti se sexem. Chtěla jsem vyzkoušet něco nového, a protože jsem vždy měla blízko k BDSM, zvědavost mě zavedla právě k shibari. Nejdřív to tedy bylo spíše na takové postelové úrovni a v umění provazu, jak já tomu říkám, se to změnilo až ve chvíli, kdy jsem poznala Vendy neboli Ednu, která váže. Padly jsme si do noty, začaly jsme spolu hodně vázat a díky tomu propukla moje vášeň v umění, a ne pouze v postelové svazování.
Měla jsi již dříve nějaké zkušenosti s bondáží?
Ano, měla, ale nikdy předtím jsem nevyzkoušela svazování v závěsech či po jiné umělecké stránce.
Proč tě zaujalo právě shibari?
Baví mě na něm hned tři takové roviny. První je bolest. Člověk musí pracovat s tělem, což je velmi důležité. Vždycky jsem chtěla sportovat nebo dělat jógu, ale jsem hrozně líná a nikdy mě to nebavilo (smích). Při shibari mám pocit, že dělám něco pro svoje tělo. Musím být fit, musím být zdravá, protažená, plus se člověk musí naučit pracovat i s dechem.
Druhá věc, která mě na shibari baví, je aspekt důvěry. V momentě, kdy tě někdo sváže a má nad tebou plnou kontrolu, mu musíš velmi věřit, a to mi přišlo strašně hezké. Když spolu s Vendy vážeme, tak prožívám silný emoční zážitek, v ten moment se zastaví celý svět, existuju jenom já, rigger (profesionální svazovač, pozn. redakce) a nic okolo. Žádná práce, e-maily, stres, jenom vy dva a síla okamžiku. A třetí rovina je, že shibari je velmi pěkné vizuálně. Japonští mistři dokáží z těla udělat opravdu nádherné siluety.
Člověk si prostě musí najít, co ho baví, zda je to přidušení, rákosky, kůže, provazy… ta škála je obrovská.
Dokážeš popsat, co konkrétně máš na bolesti ráda?
Když se ti něco líbí při sexu, tak taky vlastně nevíš proč, jen z toho máš dobrý pocit. Při bolesti zažívám pocit, který mi je v ten moment příjemný, navíc jsem zatím potkala samé fajn lidi, s nimiž byl tento pocit a prožitek opravdu skvělý. A osobně se mi líbí, že když svazovací season skončí, tak se k druhému přitulím, cítím, že se o mně bude starat a že neřekne jen ‚tak ahoj, já jdu domů.‘ Dokončení je pro mě důležité.
Ale samozřejmě existuje i druh bolesti, který je mi velmi nepříjemný. Člověk si prostě musí najít, co ho baví, zda je to přidušení, rákosky, kůže, provazy… ta škála je obrovská. Poslední dobou se svazování a shibari těší velké oblibě a někteří asi nabyli dojmu, že pokud nic takového dělat nechtějí, tak jsou nudní, což samozřejmě není pravda. Pokud to někoho nebaví, tak to dělat nemá a nerada bych, aby se ze svazování stal trend.
Kde ses o něm naučila více? Dělají se nějaké workshopy nebo je člověk odkázán na samouku?
Vázat umím velmi špatně, nechávám se svazovat. Ale pro riggery existují různé workshopy, a to i na území Česka. Nejdříve byly především v Brně, pak přišly i do Prahy a teď už je tu docela velká komunita shibari nadšenců. A dokud to šlo, tak k nám jezdilo předávat svůj um i hodně zahraničních lektorů, kteří jsou na o dost vyšší úrovni, než je tomu u nás. Shibari je koníček, řemeslo a aby bylo bezpečné, tak se mu člověk musí věnovat.
Takže když jsi v roli svazovaného, tak nemusíš ovládat žádné speciální techniky?
Pokud člověk fotí nějaký editorial se shibari prvky, tak je dobré, když ví, jak správně propnout tělo, špičky, zaklonit hlavu.
Také je důležité naučit se odhadnout, jak dlouho vydrží v určité pozici. Dřív jsem měla velký problém v závěsu s hlavou dolů, u čehož jsem hrozně omdlévala a trvalo třeba rok, než si na to moje tělo zvyklo a začalo to brát v pohodě. Nebo jsme zjistily, že mám problém s tím, když mám provaz kolem krku. Často mi to způsobuje nervové zranění, takže člověk opravdu musí dobře znát svoje tělo a rigger, který svazuje, musí vědět, jak reagovat v momentě, kdy se něco posere. To se totiž může stát velmi snadno.
Popiš nám, jak shibari season probíhá?
To je hrozně individuální. Pokud fotíme, tak přijdeme na místo, domluvíme se, co se budu vázat a hned jdeme na to. Když jsme doma či vážeme v soukromí, což mám radši, tak je to trochu jiné. Popovídáme si, pak jdeme vázat, někdy se i stane, že se nám do vázání nakonec nechce… rozhodující je momentální emoce. Někdy se nechám svázat ve vzduchu, což je pro tělo fyzicky náročnější, někdy jenom na zemi, všechno se odvíjí od momentálního rozpoložení.
A pokud někdo váže na show před publikem, což já nedělám, tak tam mají vyloženě danou choreografii a celý proces je více adrenalinový a o vystupování z komfortní zóny. Na mě je to moc stresující, a proto mě ani nikdy nalákalo pustit se do veřejného svazování, ale každý to má nastavené jinak, a to je na tom to krásné.
Používají se při něm pouze provazy nebo i další pomůcky?
Vše začíná u provazů, ale pak je na každém, co si k tomu přidá. Jestli tě baví vosk, použij ho, jestli tě baví rákosky, použij je. Je to vlastně stejné jako při sexu, každého baví něco jiného.
Často bývá problém, že se svazovaná holka necítí komfortně, ale stydí se to říct. Stydí se říct ‚hele, je to na mě už moc,‘ stydí se dát nějakou stopku, a to může vést k fyzickému i psychickému zranění.
Když jsi zmiňovala, že důležitá je i fyzička, tak jak na shibari trénuješ?
No, už patnáct let říkám, že si chci udělat řidičák a že chci začít s jógou. Tak mám učebnici ke zkouškám, skvělou jógamatku, a to je vše (smích). Já se spíše celkově udržuji zdravá. Vím, že pokud by mi bylo zle nebo bych měla problémy se zablokovanými zády, tak se nemůžu jít nechat svázat, protože by se mi přitížilo. Když je člověk zdravý a zná svoje tělo, tak by neměly nastat komplikace. Často bývá problém, že se svazovaná holka necítí komfortně, ale stydí se to říct. Stydí se říct ‚hele, je to na mě už moc,‘ stydí se dát nějakou stopku, a to může vést k fyzickému i psychickému zranění.
Je nutné naslouchat svému tělu a komunikovat s tím, kdo váže, aby i on chápal, co prožíváš. Když s někým vážete dlouho, jako já s Vendy, tak ta už podle mojí řeči těla pozná, zda je to dobré, špatné a už ani nepotřebujeme komunikovat, ale zezačátku to je velmi důležité.
O sexu by se měly děti učit už odmala. Čím dřív, tím líp, říká Johanna Nejedlová
21. ledna 2021 7:00
Vyzkoušela sis někdy i roli riggera?
Ano, ale ne na profesionální úrovni. Strašně se mi to líbí, myslím, že i já jednou začnu chodit na workshopy a budu se učit od mistrů, ale teď na to nemám čas ani kapacitu. Ještě to musí dozrát.
Zmiňuješ, že tvůj rigger je Vendy. Záleží na tom, jaká pohlaví dvojici tvoří?
Je to úplně jedno. Vážou muži, vážou ženy, ženy ženy, muži muže, muži ženy, ženy muže (smích). Nezáleží na tom, jaký je kdo gender, zda je hubený, při těle ...tyto aspekty nejsou důležité. Ale já osobně raději vážu s ženami, je mi to o dost bližší, příjemnější, a navíc jsem zatím potkala pouze chlapy, kteří do vázání promítali svoje ego a přístup ‚mám provaz, mám penis a jsem tady pro tebe bejby,‘ úplně nemusím.
Jaký mezi vámi s Vendy panuje vztah?
Náš vztah se hodně transformoval. Teď je Vendy vdaná, já mám dítě a přítele a jsme pouze kamarádky. Už tam není sexuální podtext a je hrozně krásné, že to tak funguje, i když má každá z nás svůj život s někým jiným.
Vázání může být velmi krásné, poetické, ale zároveň ti ukáže i tvoje temné stránky a strachy.
Když mezi vámi panuje taková silná důvěra, jak na ni lze pracovat?
Čas, na vše je potřeba čas. Hrozně mě překvapují často mladé holky, které se jdou nechat svázat nebo si jdou zavázat, aniž by znaly toho druhého. Chtějí prostě mít hezkou fotku, zažít bondáž, a to si teda vůbec nedokážu představit. Vždy si vybavím, co všechno by se mohlo stát, kdyby to nebylo dobré, kdyby mě ten druhý nerespektoval, k jakým problémům by to mohlo vést… Určitě bych nejdříve doporučila zajít s tím druhým na kafe, promluvit si s ním a začít s ním nějakým způsobem kamarádit. Pak až bych s ní začala vázat, protože odpovědět na nějaký inzerát je opravdu velmi nebezpečné, a to nejen fyzicky, ale také psychicky.
Vázání může být velmi krásné, poetické, ale zároveň ti ukáže i tvoje temné stránky a strachy. Když jsi svázaný a rigger ti třeba poodhalí podpaží, roztáhne nohy a ty se vlastně stydíš, protože to pro tebe není přirozené, tak s tím nějakým způsobem musíš pracovat a takových momentů je u shibari hrozně moc. Důvěra je důležitá.
Říkala jsi, že Vendy již na tvém těle pozná, pokud něco není v pořádku, ale komunikujete spolu při svazování i slovně? Máte nějaké ‚safe word‘?
Dříve jsme o tom hodně mluvily a Vendy je navíc velmi opatrná, což je parádní. Když mě neznala a nevěděla, jak reaguji, tak jsme spolu komunikovaly i při svazování a tehdy vlastně ani nevěděla, že mám posunutý práh bolesti. Jednou jsem necítila bolest, nevěděla jsem, že takto se cítit nemám a způsobilo mi to nervové poranění. Komunikace je důležitá, ale pak jsou okamžiky, například omdlení, kdy poznáš, že je něco špatně (smích).
Safe word nemáme, vždy spolu jednáme otevřeně a kdyby mi bylo něco nepříjemné či mi to nedělalo dobře, tak bych to ihned řekla. Dnes už se opravdu známe natolik, že Vendy pozná, když je něco špatně. To je to samé jako být ve vztahu, taky na druhém poznáš, jak mu je. Pokud někdo s vázáním či BDSM začíná, tak je důležité si s druhou osobou sednout, říct ji, jaká mám očekávání, jaké má očekávání ona a stanovit si nějakou stopku, aby když se bude dít něco, co druhému opravdu není příjemné, tak aby se s tím přestalo.
Lidé si pořídí provazy a hned chtějí dělat složité úvazy, závěsné svazování a dokud dobře neovládají shibari, tak prostě nemohou dělat závěs.
Jakých chyb se lidé u shibari nejčastěji dopouštějí?
Nejčastější chyba je netrpělivost. Lidé si pořídí provazy a hned chtějí dělat složité úvazy, závěsné svazování a dokud dobře neovládají shibari, tak prostě nemohou dělat závěs. Nevědí, který uzel je důležitý pro nosnost, jak postupovat, pokud se něco pokazí, jak svazovaného rychle dostat z nepříjemné pozice atd. Někteří se hned chtějí stát slavnými riggery, chtějí vázat světoznámé styly, ale o tom to vůbec není.
Když jsem s shibari začínala, tak mě naopak velmi bavily krkolomné pozice a čím větší ‚kravina‘ to byla, tím větší prožitek jsem z ní měla. A čím jsem starší, tím víc mě naplňuje dát si načas, vázat klidně jednoduché věci na zemi a více se zaměřuji na hluboký emoční prožitek. To, že někdo absolvuje jeden workshop, z něj mistra nedělá a je důležité si to uvědomit, protože ublížit druhému je velmi jednoduché.
Máš nějaké hranice, co čeho bys při svazování nešla?
Nemám ráda hranice, ani ty státu (smích). Ale neláká mě veřejné svazování. Ne, že bych tím opovrhovala, to vůbec ne, ale nedospěla jsem k němu, a navíc si myslím, že moje tělo již není takové, jaké bývalo před lety a cítím nějaký stud, který tam předtím nebyl. Žádnou hranici ale asi v tuto chvíli nemám. Také je možné, že mě jednou svazování přestane bavit úplně, ale v tuto chvíli netuším, co bude.
Jedná se o finančně náročný koníček?
Postelové vázání není finančně náročné, ale řekněme to ‚umělecké svazování‘, které mě baví, je jiné. Dříve pro mě hodně bylo o sexualitě, ale teď mě spíše zajímá, proč se v Japonsku vůbec se svazováním začalo, jakou má historii, které emoce by měl člověk cítit, baví mě krása provazu. A pokud chce člověk dělat vysoké umění svazování, tak je to velmi finančně náročný koníček, protože cena profesionálních provazů se pohybuje v řádu tisíců až desetitisíců. Musí být speciálně zpracované, je nutné jich mít více a také workshopy jsou poměrně drahé.
Pokud chceš patřit mezi špičku, tak se od ní musíš i učit a cena takových workshopů se pohybuje v řádu několik stovek tisíců eur. Je nutné cestovat do ciziny, do Japonska, do Itálie, kde je velká shibari scéna, což je i časově náročné. U svazování platí, že čím více času tomu věnuješ, tím lepší tvoje plynulost, umění a styl bude.
Když jsme u toho času, tak jak dlouho trvá jedna svazovací season?
To je zase velmi individuální, někdy to trvá 10 minut, někdy hodinu, hodinu a půl. Pokud se dělá závěsná bondáž, tak je kratší, neboť v závěsu dlouho nevydržíš. Dojde k omezení dechu, často dýcháš jen na 20 % klasické kapacity, je to fyzicky bolestivé, takže i veřejné show trvají maximálně 30 minut. Univerzální odpověď ale neexistuje.
Pokud se někdo chce shibari věnovat, jak bys mu doporučila začít?
Určitě bych nejprve zašla na workshop, či bych si vyhledala nějakou komunitu v místě bydliště. V České republice je shibari komunita opravdu velká a existuje spousta skupin, které workshopy pořádají. Pokud se někdo stydí zúčastnit se hromadné lekce, tak si může domluvit i lekce soukromé, ale důležité je učit se vázat pod dozorem. Existují i on-line workshopy, ale u nich na vlastní kůži nezažiješ, jak moc máš lano utáhnout, jak se zachovat, pokud se ti zasekne provaz a když k tomu opravdu dojde, tak na prezenční lekci ti ihned poradí, co v takovém případě udělat. Po absolvování workshopu bych se řídila vlastní intuicí a tím, co mám ráda, protože stylů vázání je hrozně moc a blízký učitel poradí a řekne, co a jak.
