Mladá Ukrajinka Ksenia Tabaka píše pro čtenáře Refresheru tento zápisník během toho, když se v Charkově ukrývá před bombami.
Ze šestého rána invaze se stala nikdy nekončící noční můra. Nemusím ani mluvit o tom, že poslední dny byly nejtěžší dny v mém životě, protože každý nový „zítřek“ přináší více násilí, smrti a nelidské krutosti „Putinovy záchrany“, jak ji nazývá. Ale pořád jsem vděčná za to, že vůbec je nějaký zítřek.
Poslední dny jsme se už neukrývali v metru — je přeplněné a zevnitř ho zavřeli. Jsem si jistá, že by nás do něj pustili, ale teď se zdála bezpečná i naše koupelna. V té jsme trávili veškerý čas.
Můj přítel musel odejít z Ukrajiny kvůli zdravotnímu stavu jeho mámy (je cizinec a na Ukrajině studoval). Prosil mě, abych šla s ním... Plakal a přesvědčoval mě.
Ale jak bych mohla odejít? A proč bych měla odcházet? Nechci se stát uprchlíkem, když mám domov, který miluji. Nechci utéct ze země, kterou jsem nikdy nechtěla opustit. Zejména teď, když nás Ukrajina nejvíce potřebuje. Už jsem tu tedy jen já, moje sestřenice a naše malé kotě Klaus.
Ztrácím přehled o všem, co Rusové zničili — bytovky, domy, školy, školky (!!!), benzinovou pumpu u Charkova nebo olejové depo poblíž Kyjeva, což může vést k ekologické katastrofě. Ale je nezajímalo ani to, když vybuchl Černobyl.
