S vedoucí kampaní české pobočky Amnesty International a lidskoprávní aktivistkou Žanetou Sladkou o síle diverzity, o tom, jak Češky a Češi přistupují k lidským právům, o empatii i o tom, jak bojovat proti předsudkům.
„Představuji si společnost, kde se lidé vzájemně respektují. Kde ani neexistuje slovo jinakost, protože by nebyly normy, vůči kterým by se jinakost vymezovala. Kde bude diverzita vnímána jako něco pozitivního, protože nás může rozvíjet a posouvat kupředu,“ zamýšlí se v rozhovoru pro Refresher Žaneta Sladká, aktivistka, vystudovaná právnička a vedoucí kampaní v české pobočce neziskové organizace Amnesty International, kde působí šestým rokem.
Jak byste popsala práci v neziskovém sektoru pomocí 3–5 slov?Hodně práce, odhodlání, srdce, rodina, přátelé. Všichni jsme upřednostnili snahu zasadit se o lepší svět místo vydělávání hodně peněz.
Vzhledem k tomu, jak je na neziskové organizace v české společnosti nahlíženo, mohla byste mi ve zkratce popsat, jak fungují? Jaký je jejich smysl a přínos?
To mě vždy zamrzí, protože znám zevnitř, jak fungují. I prezident Zeman se kdysi vyslovil ve smyslu, že neziskovky jsou pijavice státního rozpočtu. Neziskové organizace jsou legitimní součástí každé demokratické společnosti. Stát má omezené kapacity, schopnosti i expertízu – jsou oblasti, které není schopný pokrýt. Od toho jsou tady neziskové organizace.
Poskytují služby, které stát není schopný v takové kvalitě a za takové finance poskytnout. Jsou naprosto nenahraditelné. Například systém péče o seniory nebo hendikepované lidi by bez nich zkolaboval. Kdyby se vypnuly finance, které směřují do těchto sociálně orientovaných neziskovek, tak by velká část těchto lidí zůstala bez podpory.
Specifické postavení mají navíc takzvané „genderové“ a environmentální neziskové organizace, které lidi za uši tahají ještě více. Ty to mají ještě těžší, protože někteří lidé je vnímají jako zbytečný výdobytek doby.
My máme pocit, že to, co jsme si vydobyli, budeme mít napořád, a tím pádem není o lidská práva třeba aktivně pečovat. Podle mého ale usínáme na vavřínech.
Jak může můj podpis na Amnesty petici pomoci osvobodit aktivistu z Brazílie či Bangladéše? Jak takové petice fungují? V čem spočívá jejich síla?
Amnesty je hnutí, které působí po celém světě. To znamená, že změnu děláme skrze globální mobilizaci veřejnosti. Za jednu petici se postaví pobočky ze všech zemí, takže je pod ní podepsáno obrovské množství lidí a takto vysoká čísla pak vytváří tlak na dané autority v zemích, kde se bezpráví děje. Někdy to navíc nejsou jen petice, ale dopisy, jako v naší celosvětové každoroční kampani, Maratonu psaní dopisů. Ten tlak je pak umocněný tím, že přijde třeba 4–5 milionů fyzických dopisů. Představuji si, že když máte kancelář metaforicky zaplavenou tolika dopisy, tak je to poměrně otravné. Nejde to ignorovat.
Petice jsou ovšem jen jednou složkou našich kampaní, ty další složky už nejsou vždy tolik vidět. Například rozsáhlá advokační práce, jelikož Amnesty působí při OSN, v řadě dalších mezinárodních organizací, vyjednává s politiky, lobbuje. Vytváří i mediální tlak, protože veřejně otevíráme spoustu kauz a témat, která jsou následně v ideálním případě medializovaná. Je to i do jisté míry investigativní práce, protože si děláme vlastní výzkumy ohledně lidskoprávní situace v daných zemích.
Jak podle vás Češi a Češky přistupují k tematice lidských práv?
Myslím si, že to u nás pro spoustu lidí není pořádně ani téma. Češi mají často pocit, že jedno velké bezpráví, ze kterého jsme se dostali, už tady bylo a že teď se máme dobře a můžeme řešit už jen taková „nadstavbová“ práva. Chováme se, jako kdyby šlo o nějaký status quo, který nemůže nic ohrozit. Což je hloupost, vidíme to i v Polsku, Slovensku a Maďarsku, kde se stav lidských práv zhoršuje. My máme pocit, že se nám to nemůže stát, že to, co jsme si vydobyli, budeme mít napořád, a tím pádem není o lidská práva třeba aktivně pečovat. Podle mého ale usínáme na vavřínech.
Základní koncept lidských práv je také o tom, že jsou univerzální a nedělitelná. Poměrně často ale pozoruji, že někteří lidé mají tendenci si vybírat jenom ta práva, která se jim líbí. Někdo respektuje práva gayů a leseb, ale uprchlíci se jim už nelíbí. Máme tu velmi selektivní přístup k lidským právům. Nechci být ale úplný skeptik, nejdeme úplně zpátky. Pomalu, ale jistě je zjevný i posun vpřed – díky usilovné práci hrstky lidí, aktivistů a organizací. Děláme malé krůčky správným směrem.
Jaké emoce ve vás takové úvahy probouzejí?
Cítím lítost, že lidským právům není věnována dostatečná pozornost. A zároveň mě to děsí. Cítím nervozitu a strach z toho, co se vlastně může stát, pokud budeme pokračovat v tomto nastavení a nebudeme je preventivně chránit.
Za zcela zpátečnickou považuji sterilizaci trans lidí, která je u nás podmínkou pro to, aby si někdo mohl v občance změnit gender neboli pohlaví. Jsme jedna z mála zemí v Evropě, která to vyžaduje.
Jak je na tom Česká republika, co se týče lidských práv a svobod?
Jsme jakási hranice mezi Západem a Východem. Z pohledu Západu máme opravdu co dohánět, jsme pozadu. Ale v kontextu Visegrádské čtyřky bych řekla, že si vedeme nejlépe.
Na co bychom si ovšem měli dát pozor, protože tak to probíhalo i v Polsku a Maďarsku, je zvýšení celospolečenské nenávisti a polarizace společnosti na tématech, jako jsou gender, uprchlictví, ženská práva, Istanbulská úmluva nebo klimatická krize.
Varovným signálem je třeba to, když přecházíme, že náš současný ombudsman Stanislav Křeček, tedy veřejný ochránce práv, má veřejné xenofobní komentáře mířené na romskou komunitu, přitom on je ten, který má lidská práva a rovnost chránit. Tak to začíná. Přesně to se děje třeba v Polsku. Vysoce postavení politici, lidé, kteří mají mediální dosah, se začnou nenávistně vyjadřovat vůči určitým skupinám lidí, čímž legitimizují takové vyjadřování a chování ve společnosti.
Je alarmující, že se to u nás děje z úřadu ombudsmana, který by měl jít příkladem, ale v úplně opačném směru. To samé se týká například i výroků prezidenta Zemana, který řekl, že jsou mu trans lidé bytostně odporní. Je nepřípustné, aby z takto vysokých funkcí zaznívaly podobné komentáře. Je to hrozně nebezpečné, nemělo by se to přecházet. Není za to vyvozena dostatečná odpovědnost.
Tu byste si představovala jak?
Takové komentáře by se v první řadě vůbec neměly dít, takže spíš jde o to, koho si do takových funkcí volíme. Pokud tyto komentáře nenaplní charakteristiku trestného činu z nenávisti, tak za ně nebude vyvozována trestní odpovědnost, ale to neznamená, že je takové jednání v pořádku. Tito lidé by zkrátka měli dodržovat určitou etiku úřadu, ve kterém působí, a jít ostatním příkladem. Což se v těchto funkcích mnohdy neděje.
Co vnímáte jako největší téma v kontextu LGBTQI+ lidí u nás, kterému bychom měli věnovat pozornost?
Za zcela zpátečnickou považuji sterilizaci trans lidí, která je u nás podmínkou pro to, aby si někdo mohl v občance změnit gender neboli pohlaví. Jsme jedna z mála zemí v Evropě, která to vyžaduje. Spojování transgender identity s biologickým pohlavím vnímám jako velký problém pro celé její chápání ze strany společnosti. Je to nepochopení toho, co transgender znamená. Není to o tom, co má člověk mezi nohama, ale o identitě, sebechápání, sebeurčení a právu na soukromý život.
A pak je pro mě samozřejmě naprosto nepochopitelné, a sama jsem se v té situaci ocitla, že existuje dvojí standard pro stejnopohlavní a heterosexuální páry. Zažila jsem heterosexuální vztah, ve kterém jsem byla plnoprávnou občankou, a pak registrované partnerství s ženou, kvůli čemuž jsem najednou z ničeho nic ztratila práva, která jsem měla předtím. Jen na základě toho, s kým jsem byla ve vztahu.
Vždycky mě hrozně zajímalo, jak to, že se vezmou dva lidé stejného pohlaví, ohrozí tradiční křesťanské manželství.
V České republice navíc vzrůstá podpora pro stejnopohlavní manželství, ale poslanecká sněmovna to nereflektuje. To bych ani nenazývala konzervatismem, spíše zpátečnictvím. Naše politická reprezentace vůbec nereflektuje, kam se jako společnost vyvíjíme.
Přijde mi šílené, že dítě, které vyrůstá ve stejnopohlavní rodině, nemá nikdy dva oficiální zákonné rodiče. Přijde mi šílené, že si stejnopohlavní páry v rámci registrace nemohou změnit příjmení, že nemají na svatbu volno z práce, že nemají společné jmění, že když se registrují, tak jdou na přepážku, ale když chtějí ukončit svazek, tak musí k soudu. Takže to hezké je osekané, ale to nehezké jim zůstává se vším všudy.
A přijde mi šílené, že vůbec máme dvě škatulky. Manželství a registrované partnerství. Už to, že stejnopohlavní páry vyčleňujeme někam jinam, je podle mě součást problému. Vysílá to signál, že je to jiná skupina lidí, která si zaslouží jiný přístup, jiné zacházení. Ta symbolická rovina je důležitá, i kdyby byla práva v registrovaném partnerství stejná jako v manželství.
Někteří chtějí práva narovnat, jen když se LGBTQI+ svazky nebudou jmenovat „manželství“, které je podle nich zakořeněno v křesťanských hodnotách. Mohou mít pocit, že je jim také něco upíráno. Jak na toto nahlížíte?
Vždycky mě hrozně zajímalo, jak to, že se vezmou dva lidé stejného pohlaví, ohrozí tradiční křesťanské manželství. V čem přesně spočívá ten rozklad, jaký to bude mít reálný dopad na životy lidí žijících v manželství a na institut manželství jako takový. To mi doteď nikdo nebyl schopný vysvětlit.
A navíc, kolik lidí u nás vstupuje do církevního sňatku? Většina lidí vstupuje do klasického civilního manželství, které se řídí občanským zákoníkem. Myslím, že všichni jsme ochotni respektovat, že si křesťané v kostele v rámci církevního obřadu nastaví vlastní pravidla a gayové a lesby tam nebudou mít možnost se brát. Ale v sekulárním státě mluvit do civilního svazku, který je upravený občanským zákoníkem, mi nepřijde legitimní. O tom ani nechci diskutovat, podle mě to spolu nesouvisí.
Čím si tedy vysvětlujete tu neochotu části společnosti, která odpírá práva ostatním – prostě žít a nechat žít?
Velkou roli hraje strach z neznámého. Lidé, kteří milují stejné pohlaví, lidé, kteří přichází z jiných zemí a mají jinou barvu kůže nebo náboženské vyznání, jsou pro mnoho lidí něčím novým, neuchopitelným, nepoznaným, a proto možná i děsivým. Taková nevědomost, neznalost pak vyvolává strach a strach vyvolává nenávist.
Témat, která souvisejí s postavením LGBTQI+ lidí v Česku, je rozhodně více, ale manželství je momentálně asi nejvíce do očí bijící, nejvíce palčivé.
Jak pak skrze témata týkající se genderu a LGBTQI+ tematiky nerozdělovat společnost? Jak vysvětlovat taková témata, aniž bychom pěstovali přílišný strach z odlišností, z měnícího se řádu, z dekonstrukce stávajících struktur?
Nevím, do jaké míry je to plošně aplikovatelné, ale z mojí zkušenosti pomáhá, když se osobně setkáme s člověkem, který je součástí menšiny, které se třeba bojíme nebo jí nerozumíme. Poznat příběhy konkrétních lidí. Ukazuje se i z výzkumů, že lidé, kteří osobně znají nějakého gaye nebo lesbu, jsou méně homofobní. Jedna z cest tak může být snažit se více diverzifikovat společnost, propojovat lidi, dávat Čechům příležitost, aby diverzitu poznali blíž.
Na tomto principu je postavená i Živá knihovna v Amnesty, což je projekt, kdy děti ve škole mají příležitost si vyslechnout příběhy lidí z menšin. Naprosto fantasticky to funguje v odbourávání předsudků, stereotypů a na to navázaných strachů, potažmo nenávisti.
Pokud dojde k odsouhlasení manželství pro všechny, budou práva gay/lesbických párů narovnaná? Pokud ne, co by byl další krok?
Tím by došlo k narovnání práv stejnopohlavních párů. Témat, která souvisejí s postavením LGBTQI+ lidí v Česku, je rozhodně více, ale manželství je momentálně asi nejvíce do očí bijící, nejvíce palčivé. Nejvíc by to pomohlo k tomu, aby byl právně ošetřený praktický život gayů a leseb, a to zejména v oblasti utváření rodiny, formálního svazku, ekonomické stability a práv k dětem.
Ale těch problémů je více. Diskriminace na pracovištích, předsudky vůči komunitě. V Česku je problém, že nejsou policejní statistiky ohledně homofobně a transfobně orientovaných trestných činů. V policejních záznamech to není možné zaznamenat, takže se to řadí do zločinů z nenávisti, ale už se neeviduje homofobní motiv činu. Není to ani upraveno v trestním zákoníku. Jsou tam vypsané motivy pro zločiny z nenávisti, jako jsou náboženství, barva pleti, rasa, ale není tam například sexuální orientace nebo genderová identita.
Největší milník sehrála moje osobní zkušenost. Začala jsem být ve vztahu se ženou, a dostala jsem se tak do pozice menšiny.
Další problém je, že nemáme komplexní informace o stavu LGBTQI+ komunity a diskriminace. Poslední výzkum, který dělal ombudsman, je z roku 2019, takže nevíme, kolik lidí bylo diskriminovaných ve škole, na úřadě, v práci. Ombudsman má k takovým datům přístup, má je schraňovat a ideálně veřejně zpřístupňovat – a to se pravděpodobně nebude dít se současným obsazením ombudsmanského úřadu. Máme tu nedostatek informací, na základě kterých by se daly stavět politiky a něco zlepšovat.
Považujete se za aktivistku?
Ano, hrdě se k tomu přihlásím.
Co pro vás aktivismus znamená?
Je pro mě o tom, že pokud jsem s něčím nespokojená, tak jen nesedím a nenadávám, ale jdu a dělám něco pro to, aby se to změnilo. I kdybych byla kapka v moři.
Měla jste tendenci bojovat proti nespravedlnostem od dětství, nebo je to stránka, která se u vás projevila později? Pokud později, jaké zkušenosti či životní etapy nejvíce formovaly tuto stránku vašeho bytí?
Největší milník sehrála moje osobní zkušenost. Začala jsem být ve vztahu se ženou, a dostala jsem se tak do pozice rightsholdera. To je příslušník nějaké menšiny či komunity. Začala jsem se na vlastní kůži setkávat s problémy, kterým LGBTQI+ lidé čelí. Začalo to coming outem, sexismem, se kterým jsem se setkávala, strachem z předsudků a zpětně si uvědomuji, že i internalizovanou homofobií, která vedla k tomu, že jsem velmi dlouho nebyla schopná udělat coming out nejenom sama pro sebe, ale třeba své rodině.
S mojí tehdejší přítelkyní, nyní ex registrovanou partnerkou, jsme pro PROUD (platforma pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu, pozn. red.) pořádaly každý měsíc debaty na různá LGBTQI+ témata. Bylo to pro mě hrozně zajímavé, protože jsem se v tomto tématu začala vzdělávat i více odborněji. Pak jsem se přihlásila jako živá knížka do toho projektu Živá knihovna v Amnesty, kde se mi strašně líbilo. Tak jsem se do Amnesty přihlásila i na stáž a začala tam rozjíždět LGBTQI+ agendu, na kterou tehdy Amnesty nemělo kapacity. Po nějaké době jsem v Amnesty začala i pracovat a od té doby dělám aktivismus jak v rámci práce, tak ve svém osobním životě.
A pokud budeme na aktivismus nahlížet trochu volněji, tedy jako na snahu měnit svět k lepšímu? K tomu jste měla tendence již od dětství?
Od malička jsem měla tendenci pečovat o ostatní lidi. Byla jsem zvědavá, chtěla jsem slyšet jejich příběhy, snažila jsem se pochopit, čím si prošli. Proč se cítí tak, jak se cítí. Myslím, že jsem poměrně empatický člověk, což k tomu přispívalo. Takže se dá říct, že mé osobnostní předpoklady vedly k tomu, že jsem svou empatii začala rozšiřovat nejenom na lidi ve svém okolí, ale i na lidi z menšin a komunit, které jsou oběťmi bezpráví.
To byl pro mě těžký střet s realitou, že ani někdo v mém blízkém okolí není ochotný si vyslechnout moji osobní zkušenost a stačí mu zprostředkovaný postoj třeba z médií.
Je podle vás v pořádku žít sám/sama pro sebe a nijak se nesnažit měnit okolní svět k lepšímu, i když si to může člověk dovolit? I skrze drobné aktivity, jako je poslání jednoho dopisu v rámci Maratonu psaní dopisů?
Nikoho nemůžeme do ničeho takového nutit, takže nechci říct „měl“. Bylo by to krásné. Kdyby to dokázal každý, tak je náš svět úplně někde jinde. Co by ale každý dělat měl, je nezpůsobovat ve světě zlo, nepřilévat olej do ohně. Když už nebudu pomáhat proaktivně ostatním, měl*a bych druhé lidské bytosti alespoň respektovat.
Ztratila jste někdy kvůli názorové neslučitelnosti někoho blízkého?
Ano. Nesla jsem to velmi těžce, protože to bylo v době, kdy jsem se o lidská práva začala zajímat. Byla jsem pomáhat jako dobrovolnice v Srbsku v uprchlickém táboře, když začala migrační krize, a s kamarádkou jsme o tom chodily besedovat do kaváren. Pozvala jsem tam své blízké kamarády a jeden z nich mi řekl, že to vůbec nechce slyšet, protože toho už o těch migrantech ví sám dost. Nejvíc mě na tom mrzí omezenost některých lidí v tom být otevřený, poslouchat opačné názory. Myslet si „vím všechno, už nic nepotřebuji slyšet“ mi přijde absurdní.
To byl pro mě těžký střet s realitou, že ani někdo v mém blízkém okolí není ochotný si vyslechnout moji osobní zkušenost a stačí mu zprostředkovaný postoj třeba z médií. Nejvíce mě naštve, pokud někdo není ochotný vést konverzaci a snažit se druhou stranu pochopit, i kdybychom se měli shodnout na tom, že se neshodneme.
Jak se vyrovnat s tím, pokud někdo z vašeho nejbližšího okolí nenahlíží na otázky týkající se lidských práv a svobod stejně jako vy?
To je život. Lidé se vyvíjejí, včetně jejich názorů. Souvisí to s mojí celkovou životní filozofií, a to nebát se lidi a věci z našich životů pouštět. Pokud se lidé rozejdou názorově, tak je v pořádku, když se třeba rozejdou i jejich cesty.
Snažíme se svět a lidi strkat do škatulek a norem a vše, co do nich nezapadá, vnímáme jako odchylku.
Co je podle vás nejdůležitější faktor, který může přispět k pozitivní změně společnosti?
Empatie. Pokud se dokážeme vcítit do druhých lidí a máme pro ně větší pochopení, tak vůči nim minimálně nebudeme tolik nenávistní. Každý z nás se může někdy ocitnout v situaci, ve které si nemyslel, že se může ocitnout, a dostat se tak mezi skupinu lidí, kterou v tuto chvíli úplně ignoruje nebo k ní má negativní přístup.
Co vám dodává naději?
Lidé kolem mě. Moji kolegové, přátelé, mladí aktivisté v Amnesty, ale i mladá generace jako taková. Vidím v ní potenciál a naději, že se svět může změnit k lepšímu. Že budou lidé více empatičtí, budou se více zajímat o svět kolem sebe, o budoucnost naší planety a dalších generací.
Jak by podle vás vypadal spravedlivý svět?
Spíše si představuji společnost, kde se lidé vzájemně respektují. Kde ani neexistuje slovo jinakost, protože by nebyly normy, vůči kterým by se jinakost vymezovala. Kde bude diverzita vnímána jako něco pozitivního, protože nás může rozvíjet a posouvat kupředu. Společnost je různorodá, čímž je inspirativní. Můžeme z toho čerpat, ale my se mnohdy spíše bojíme. Snažíme se svět a lidi strkat do škatulek a norem a vše, co do nich nezapadá, vnímáme jako odchylku. A i s ní tak zacházíme.
Je takový svět dosažitelný?
Věřím, že máme nakročeno dobrým směrem…
