Arctic Monkeys stárnou se svými fanoušky. Od poďobaných teenagerů přes velkohubé rockery až po vesmírné varieté umělce

První koncerty odehráli Arctic Monkeys v červnu 2003 v domácím Sheffieldu, přičemž fanouškům na místě rozdávali demo nahrávky na vypálených CD. Ty později nadšení posluchači šířili na internetu. Vůbec nejaktivnějším „pirátem“ se stal ironicky Mark „Šerif“ Bull, který kompilaci s 18 demo písněmi šířil pod neoficiálním názvem „Beneath the Boardwalk“.

Internetoví posluchači se rychle nabalovali a zakládali fanouškovské stránky na dnes již neaktivním fóru Myspace. Bubeník Matt Helders pro magazín Prefix řekl, že kapele živelný způsob šíření její tvorby vyhovoval, protože členové nechtěli na nahrávkách vydělat a i na koncertech mimo rodné město lidé alespoň znali slova jejich písní.

Texty se rychle uchytily zejména díky tematice univerzálních problémů dospívání. Na internet se takto dostaly energické skladby, které se už za rok ocitly i na debutovém a přelomovém albu – „A Certain Romance“, „Dancing Shoes“ či „Riot Van“.

Britští posluchači udělali z nahrávky „Whatever People Say I Am, That's What I'm Not“ v roce 2006 vůbec nejrychleji prodávané debutové album v historii. Za první týden se prodalo více nosičů tohoto alba než ze zbytku první dvacítky dohromady.

První album, stejně jako všechny ostatní, nahráli pod vydavatelstvím Domino. Téměř okamžitý úspěch bez pomoci velkého vydavatelství a masivní marketingové kampaně znamenal podle The Guardianu historickou změnu ve vnímání toho, jak lze dosáhnout úspěchu. 

Z hudební stránky je Alex Turner z prvního alba nejvíc hrdý na „A Certain Romance“. V rozhovoru pro NME řekl, že při skládání závěrečné části písně se stalo něco, co zatřáslo s jejich dosavadní praxí. „Před slovy jsme tehdy poprvé upřednostnili emocionální efekt a mám pocit, že se to od té doby snažíme dělat znovu a znovu. Ukázalo to naše ambice jít dál, než jsme původně mysleli, že jsme schopni.“

(Don't) believe the hype

Už za tři měsíce od debutu vydala čtveřice EP „Who the F** k Are Arctic Monkeys?“ a často kritickou disciplínu potvrdit úspěch prvotiny zvládla o rok později, když v roce 2007 vydala „Favourite Worst Nightmare“. Album podle dlouholetého producenta a podle NME i neoficiálního pátého člena Jamese Forda sňalo z kapely břemeno a dokázalo, že její raketový úspěch nebyl náhodný.

Album s čistším a velkolepějším zvukem se stejně jako dosud všechny nahrávky kapely ocitlo na vrcholu britského žebříčku. Nové sebevědomí čtveřice se odrazilo v barevnějším vyznění podtrženém hravějšími aranžmá i kytarovými riffy.

Během návazného koncertního turné odehráli i do té doby dva největší koncerty na vlastním minifestivalu na manchesterském Old Trafford Cricket Ground. Festival, na kterém vystoupila i Amy Winehouse, označilo NME za moment definující generaci a srovnatelný s vystoupeními Oasis v Knebworth o 10 let dříve. Skupina potvrdila svou reputaci a přesvědčila největší britské akce, aby jí svěřily hlavní večerní sloty. 

Šéf Domino Records Laurence Bell měl podle The Spin po ovládnutí anglické scény pocit, že kapela musí zkusit něco nového, a poslal je na zkoušku k lídrovi Queens of the Stone Age Joshi Hommovi, jehož byli všichni členové fanoušky.

Kalifornského vzduchu se sheffieldská kapela nadechla během nahrávání ve studiu uprostřed národního parku Joshua Tree. Podle Jamieho Cooka vzbudil Homme v kapele autentické sebevědomí. „Měl charisma, kterým nás přesvědčil, abychom dělali věci jinak. Do té doby jsme nehráli pomalé, těžké rockové písně. Byl to pro nás jiný svět. Nevím, jestli bychom s tím začali, kdyby nebylo Joshe. Říkal nám: ‚Je těžší hrát pomalu.‘ “

Pod Hommeho taktovkou nahráli v roce 2009 psychedeličtější „Humbug“ inspirovaný Nickem Cavem, Jimim Hendrixem či skupinou Cream. Obsahoval hity jako My Propeller, Crying Lightning i ironickou baladu Cornerstone.

Alex Turner se na Humbugu definitivně rozloučil s přímočarým textařstvím a začal si více hrát s metaforami. Magazín Clash o atmosféře alba napsal, že „kapela se vzepřela jakýmkoli očekáváním a vykročila z komfortní zóny, přičemž z Turnera se stal výjimečný textař, jehož témata se odehrávají v tak silných alegoriích, že člověku až vyrazí dech“.

O dva roky později potvrdila čtveřice svou sílící náklonnost k americké půdě a v roce 2011 v Los Angeles nahrála album „Suck it And See“ s písněmi jako „She's Thunderstorms“ či „Brick by Brick“. S nahrávkou byla spojena i zvláštní kontroverze. V USA se obal pro údajně přímočarou sexuální konotaci prodával s přelepeným názvem.

Kožené bundy a nagelované vlasy

V roce 2013 se skupina vrátila v nečekaně velkolepé formě na albu AM, které si kromě fanoušků po delší době získalo i kritiky. Novou image rockových hvězd s nagelovanými vlasy v kožených bundách představili poprvé v únoru 2012 videoklipem k písni „R U Mine?“ Toho léta se skupině dostalo pocty vystoupit i na otvíracím ceremoniálu londýnské letní olympiády.

Pro Turnera byla pověstným „aha momentem“ při nahrávání AM skladba, ze které se vyklubal i největší hit „Do I Wanna Know?“ „Když jsme slyšeli její demo poprvé v noci na poušti, cítili jsme vítězství a všichni jsme tancovali. Přesně to jsme chtěli. Neznělo to jako něco, čím by se kdokoli jiný zabýval.“ Jeho slova potvrdil čas a skladba má dnes na YouTube 1,4 miliardy zhlédnutí.

AM je podle Pitchforku charakterizováno zvukem definujícím ducha doby někde na pomezí hip-hopové přímočarosti Outkastu, Eminema či Wu-Tang Clanu a ikoničnosti rockových velikánů ze 70. let. Album nahráli stejně jako dvě předchozí ve studiu Rancho de la Luna pod producentským dohledem Joshe Homma. Jeho vokály v písni „Knee Socks“ označil Alex Turner za svůj nejoblíbenější moment z alba.

Turner se ještě nedávno v magazínu Uncut přiznal k tomu, že mluvit před publikem je stále jeho nejhorší noční můrou a rozhodně se nenarodil jako performer. Mnohem více než vystupování si prý užívá práce ve studiu. „Stát na pódiu je mi mimořádně nepřirozené. Jsem nerad středem pozornosti. Zkrátka se do toho neumím vžít. A i když ze sebe občas dostanu to, jak se skutečně cítím, mám ze sebe potom trochu podivný pocit.“

Neměnná sestava klíčem ke stabilitě

Kamarády z dětství Alexe Turnera, Matta Helderse a Jamese Cooka na basu původně doprovázel Andy Nicholson. Na prvním severoamerickém turné jej však z důvodu „únavy z intenzivního období turné“ nahradil Nick O'Malley. A v kapele už zůstal.

Andy Nicholson po letech mlčení v roce 2019 označil pro NME odchod z kapely, kterou pomáhal zakládat, za mimořádně bolestivý. Ještě několik let po nedobrovolném odchodu prý trpěl mentálními problémy, hledáním vlastní identity a uvažoval i nad sebevraždou. 

Ani po téměř 20 letech a několika žánrových odbočkách se podle Turnera v rámci atmosféry v kapele téměř nic nezměnilo. Nejsme svědky soubojů eg ani velkohubých prohlášení, která už udusila potenciál nejedné skupiny. 

Veřejná vystoupení jsou vždy uvolněná a protkána občas banálními, jindy pseudofilozofickými, vždy však nadlehčenými vyjádřeními. Matt Helders řekl, že je navzájem spojuje víc než hudba. „Po koncertě jsou kapela a koncert pravděpodobně posledními věcmi, o kterých se budeme bavit. Bavíme se o blbostech z dětství. Někdo třeba řekne: ‚Pamatuješ si, když Chris spadl z kola?‘ “

Zpátky do budoucnosti

V roce 2017 se Arctic Monkeys vrátili v neočekávaném a v komorně „future retro“ stylu na albu, které zklamalo nemalou část nově získaných fanoušků přitahovaných globálním sexappealem přímočarého AM. Album Tranquility Base Hotel & Casino i jeho videa mají silně stylizovaný nádech inspirovaný estetikou 70. let.

Iluzi podtrhla i změna dresscodu z rockových ikon na pány v baloňácích a polobotkách. Konceptem alba, ze kterého téměř úplně zmizely kytarové riffy, bylo vtělení se do skupiny hrající v hotelovém sále na měsíční základně.

Alex Turner si po letech tento „úlet“ pochvaluje. „Ve skutečnosti jsem docela spokojen s tím, jak to dopadlo. Dosáhli jsme něčeho, k čemu bychom se v minulosti neodhodlali. Myslím, že nám to určitě dodalo sebevědomí vydat se na nová neprobádaná místa.“ Tvorba skupiny se počínaje rokem 2017 stává komornější a obtížněji uchopitelnou.

Všechny skladby složil Alex Turner na klavír Steinway Vertegrand, který dostal od svého manažera jako dárek ke 30. narozeninám, a spoluhráče pozval k připomínkování, až když měl nahraná všechna dema. 

V rozhovoru pro BBC Radio 1 řekl, že kytara při tvorbě ztratila schopnost nabízet mu nové nápady. „Vždy, když jsem si sedl s kytarou, jsem už věděl, jakým směrem se bude tvůrčí proces ubírat. Je to naprosto v rozporu s tím, co cítím, když si dnes sedám za klavír.“ Na náladě alba se podepsala i láska k francouzským filmovým soundtrackům, které objevil díky vztahu s francouzskou zpěvačkou Louise Verneuil. 

The Car –⁠ dokončení přerodu

Nejnovější kapitola putování kapely vyšla v říjnu 2022 pod názvem The Car. Navenek se může zdát, že se ostatní členové Arctic Monkeys stali definitivně doprovodnou kapelou svého lídra. Podle NME však album představuje posun oproti svému vesmírnému předchůdci a je na něm slyšet větší tvůrčí zapojení zbytku kapely. 

Desetipísňová nahrávka skládá mozaiku z široké palety hudebních dovedností a výrazových prvků, které používá mimořádně střídmě. Výstavba písní je rafinovanější než kdykoli předtím. Energické kytarové riffy a extatické bicí definitivně ustoupily klidnějšímu aranžmá a ozývají se výhradně v pečlivě vybraných momentech.

Čtveřice ze Sheffieldu však dokáže na pódiu obecenstvo stále ukázkově rozhýbat. Na koncertech do starých písní vkládá novou virtuozitu a do těch nedávných „loungových“ pro změnu drsnou živočišnost. Členové písně ohýbají a obohacují o nové prvky, aby zněly dospěleji.

Pod rukama Alexe Turnera procházejí klávesy klavíru a struny kytary, přičemž občas zpívá s volnýma rukama, které zaměstnávají teatrální gestikulace. Arctic Monkeys na pódiích navíc hrají i méně známé písně.

Arctic Monkeys dnes prodávají méně alb než kdysi a jejich videoklipy mají násobně méně zhlédnutí než ve „zlaté éře“ AM. Alex Turner však pro Rolling Stone naznačil, že si z toho těžkou hlavu nedělá. „Myslím, že můžeme říci, že tato nahrávka nese odstín vzdávání se minulosti. Mluví o věcech, které vidíte, když se podíváte přes rameno během toho, kdy už kráčíte jiným směrem.“