Slovák Filip už jako teenager tušil, že se jednou stane svářečem. Tento předpoklad se mu nakonec splnil, a tak nyní již několik let pracuje ve Švédsku.
„Já to vnímám tak, že když vycestuji za prací do zahraničí, chci si za tu dobu odpracovat co nejvíc hodin, abych pak mohl být spokojeně doma. Za rok odpracuji maximálně 5 až 6 měsíců a pak už nikam nemusím,“ vysvětluje 25letý Filip Gallik, který se již několik let živí jako svářeč. Začínal na Slovensku, ale rychle pochopil, že tamní výplata se mzdě v zahraničí nemůže vyrovnat.
I když si svářečský kurz může udělat prakticky kdokoliv, Filip konstatuje, že vždy záleží na přístupu a na tom, zda se člověk chce učit, nebo to jen přetrpět. „Ale na svářečském kurzu byli i tací, kteří polovinu času raději prokouřili na lavičce místo toho, aby se učili a makali,“ říká.
Dnes dělá svářeče ve Švédsku, kde je mimořádně spokojen, a jak sám říká, cílem lidí pracujících v zahraničí by mělo být vrátit se do deseti let zpět domů s pořádným balíkem peněz, aby si mohli koupit bydlení, auto i splnit své sny a rozjet vlastní byznys. On se však na tuto fázi teprve chystá.
Jak se stal kluk z východního Slovenska svářečem a začal pracovat v zahraničí?
Pocházím z východu poblíž ukrajinské hranice, a tak jsem po střední škole šel na vysokou do Košic. Od začátku jsem věděl, že studovat nechci, ale chtěl jsem si užít vysokoškolský život, poznat lidi a nabrat kontakty, díky čemuž jsem se nakonec přes kamaráda dostal ke sváření.
Věděl jsem, že jednou budu svářeč, protože před pár lety chodil kamarád svařovat na letní brigády a už tehdy to bylo velmi dobře placené. Nic se tomu neblížilo, ale chtěl jsem si ještě užít život před tím, než se pustím do práce.
Tento kámoš mě dostal na svářečský kurz, pak jsem první léto strávil na brigádách po Košicích a hodně jsem se naučil. Vedoucí ze svářečské školy mi domluvil práci v US Steele, což pro mě byla pořádná škola svařování. Naučil jsem se tam vše o sváření, potřebné metody a techniky a až následně jsem se vydal dělat do zahraničí. V Košicích to ale bylo špatně placené, svařovat za 1000 eur (zhruba 24 tisíc korun – pozn. red.) měsíčně za to nestojí.
Říkáš, že jsi dlouho tušil, že se jednou staneš svářečem. Pokud by se někdo chtěl naučit svařovat a je to úplný začátečník, jak je to náročné?
V mém případě to šlo pěkně postupně. Nebylo to tak, že bych dokončil svářečský kurz a okamžitě odjel do zahraničí, kde po mně chtěli komplikované svary. Na svářečský kurz jsem chodil měsíc, poctivě jsem makal, učil jsem se a hodně jsem se ptal.
Stejně intenzivně jsem se učil v US Steele, kde mě samozřejmě od začátku nepustili ke všemu, sám jsem nesvařoval kyslíkové nádoby či zásobníky na argon nebo dusík, ale dělal jsem na nich přípravu pro ostatní svářeče, kteří pak uměli moji práci zkontrolovat a dokončit.
Ale na svářečském kurzu byli i tací, kteří polovinu času raději prokouřili na lavičce místo toho, aby se učili a makali. Znám plno lidí, kteří udělali kurz a hned šli dělat za hranice. Nemáš sice zkušenosti, ale na začátku projektu musíš vždy projít pracovní zkouškou, kde zjistí, zda ovládáš konkrétní metodu, a následně se tam držíš, dokud tě nevyhodí.
Hned v začátcích tě nemohli pustit k těm nejnáročnějším projektům. Jak velkou součástí tvé práce svářeče jsou teoretické znalosti, které musíš ovládat?
Tyto teoretické znalosti se ti spíše hodí, když svařuješ doma nebo děláš sám na sebe. Když doma vezmu zakázku, neboť je třeba opravit prasklý kotel nebo motorovou část traktoru, tehdy je podstatné vědět, s jakými materiály pracuješ, jak postupovat a jak se budou chovat.
Když jdeš pracovat do zahraničí, všude mají jasně nastavené normy, řeknou ti, co a jak budeš dělat, a ty už jen svařuješ. Nemusíš nad tím příliš přemýšlet.
Z Košic ses poprvé vydal pracovat do Rakouska?
Moje první zakázka přišla ve chvíli, kdy jsem po výpovědi v Košicích byl už tři měsíce doma. V sobotu večer mi zazvonil telefon, že mají práci v Rakousku s odjezdem druhý den ráno. To ani nebylo svařování, ale demontáž staré linky v mlékárně. Jeli jsme s partou, ve které jsme byli dva svářeči. U vedoucího jsme si zajistili, že po demontáži přijedeme znovu na tři týdny a budeme tam svařovat to, co budou právě potřebovat opravit.
Stále jezdíš do zahraničí na pár týdnů a potom se vracíš domů?
Nic z toho nebyla dlouhodobá práce. Je to projekt například na dva roky, ty tam přijdeš na tři týdny a týden jsi doma. Pokud máme dobrou zakázku, tak neřešíme, na jak dlouho to bude. Po Rakousku jsme takto byli v Německu v chemičce a v loděnici ve městě Rostock.
Tam jsem například pohořel, protože nám dopředu nedokázali říct, co budeme svařovat. Byla to nerezová ocel, což svařuji pořád, ale šlo o silnostěnné trubky, na které jsem nebyl zvyklý. Teorii jsem věděl, pracovní zkoušku po příchodu do práce jsem udělal bez problémů, ale na místě už byly stísněné prostory a neměl jsem dost zkušeností na to, abych to udělal dobře.
Vydržel jsem tam tři týdny, ale nevyhnala mě neschopnost, ale covid, který jsem chytil. Na druhé straně jsem však byl rád, že jdu pryč, neboť ta loděnice byla velmi špinavá, plná prachu a všelijakých výparů, takže to bylo docela nebezpečné. Byla to zřejmě nejnebezpečnější zakázka, na které jsem dělal.
Jak to funguje s ubytováním, platíte si jej vy, nebo ho hradí zaměstnavatel?
Zatím to bylo vždy tak, že ubytování řešil zaměstnavatel. Oni nám ho našli, zajistili, ale například v Rakousku jsme si ho platili sami. Další zaměstnavatelé už ale hradili i ubytování.
V Rakousku jsme pracovali v Tyrolsku, což bylo jednoznačně nejkrásnější prostředí, ale dělali jsme tři týdny v kuse dvanáct hodin denně. Na jedné straně to je super, protože odděláš spoustu hodin a vyděláš spoustu peněz, ale na druhé straně jsme neměli moc času jít se někam podívat.
Za celkem 6 týdnů v Rakousku jsme jen jednou vyběhli po práci na túru na kopec za ubytováním, nahoře jsme si dali pivo, ale když jsme přišli zpátky, už byly dvě ráno a v šest hodin jsme museli znovu do práce.
Mnohem lepší na objevování okolí bylo například Německo, kde jsme dělali u Stuttgartu a v neděli jsme měli volno. V Německu se na druhou stranu málokdy dělá mnoho hodin, což se nám nelíbí, protože já to vnímám tak, že když vycestuji dělat do zahraničí, chci si za tu dobu odmakat co nejvíce hodin, abych pak mohl být spokojeně doma. Za rok odpracuji maximálně 5 až 6 měsíců a pak už nikam nemusím.
Švédsko funguje tak, že tam můžeš pracovat maximálně půl roku bez toho, abys jim musel platit daň.
Po Rakousku a Německu jsi nakonec zakotvil ve Švédsku, kde svařuješ už několik let. Jakou tam máš náplň práce?
Na zakázku do Švédska jsem se poprvé dostal už první rok, kdy jsem začínal svařovat. Věděl jsem, že se tam dá odpracovat mnoho hodin, je to dobře placené a hradí ubytování, takže když přišla nabídka na práci do Švédska, hned jsme jeli.
V tomto případě pracujeme v obrovské chemičce Northvolt, která vyrábí baterie do elektrických aut. Ve Švédsku buduje neskutečně velký komplex, ze kterého je aktuálně postavena možná třetina, takže na začátku se táhla potrubí a budovala první výrobní hala.
První dva roky jsme stavěli výrobní halu, ve které už běží výroba, takže momentálně máme na starost údržbu. Pokud něco potřebují opravit, vyměnit nebo předělat, tak se musí všichni sladit a pochopit, protože za pochodu svařovat neumíme. Výrobní proces proto často musí pozastavit, abychom se na to mohli podívat my.
Kdybys měl porovnat práci svářeče v Německu se Švédskem, jsou tam patrné rozdíly, které bys mohl popsat?
Jedná se hlavně o počet odpracovaných hodin. Ve Švédsku se dá dobře vydělat, protože nemají problém nechat svářeče pracovat dlouho. Švédsko funguje tak, že tam můžeš pracovat maximálně půl roku, aniž bys jim musel platit daň. Pokud jsi tam více než půl roku, musíš jim zaplatit daň, která je opravdu vysoká, takže se jí vždy snažíme vyhnout.
Když nastoupíš do práce ve Švédsku 1. ledna, tak 30. června musíš jít pryč, aby ti nestrhli daň. I když jsi mezitím doma, všechen tento čas se počítá do toho pololetí.
Velký rozdíl je i v jazyce. Ve Skandinávii každý mluví anglicky, v Rakousku téměř nikdo, a to dokonce ani mladé dívky v McDonaldu. V Německu uměli anglicky sem tam, ale protože já německy neumím, tak bych tam nepochodil. Švédsko je v tomto ohledu pecka.
Svařování se na první pohled zdá jako docela nebezpečná práce. Stalo se ti už něco rizikového či nebezpečného, kdy stačilo pár vteřin a mohlo být zle?
Pokud se náhodou stane něco rizikového, tak většinou na údržbě, když už výrobní procesy běží. Pokud se něco staví, tak se to pomalu buduje a vše se řeší za pochodu. Když něco nesedí, tak se to dá předělat. Bezpečnost je vždy na prvním místě, kvůli práci se přece nezabiješ.
Nyní ve Švédsku se nám občas stávaly takové situace, že konkrétní údržbu musíme provádět až po skončení pracovní doby. Děláme od sedmi do sedmi, ale někdy zůstáváme déle, pokud je třeba něco předělat na stroji, ale výrobní proces nám mohou vypnout až na večer.
Takto se nám stalo, že když se měnila denní a noční směna v kontrolní místnosti, nedala si mezi sebou vědět, přišla noční a všimla si, že tento konkrétní proces je pozastaven. Na nic se nás nezeptala, rovnou ho znovu zapnula a nám se do svařování najednou začal sypat lithiový prach. To je velmi nebezpečné, ale i takové věci se někdy mohou stát.
Na závěr bych se ještě rád dostal k penězům. O svářečích je známo, že si umí dobře vydělat, ale v jakém rozmezí se pohybují vaše výplaty?
Na demontážních pracích v Rakousku, kde jsem ani celou dobu nedělal svářeče, se to pohybovalo kolem šesti tisíc eur (cca 145 tisíc korun – pozn. red.). Nejvyšší výdělek za svařování, který jsem ani neměl já osobně, byl ve Finsku, kde byli kluci pracovat v tepelné elektrárně, dělali dvanáctky a díky příplatkům za víkendy dokázali za měsíc vydělat pěticifernou sumu v eurech.
Dost záleží na tom, jakou metodou svařuješ. Jsou komplikovanější a náročnější metody, které se používají například na velká potrubí jako plynovody nebo ropovody, kde si svářeči vydělají vážně pěkně. Je to těžká práce v těžkých podmínkách, ale jsou za to neskutečné peníze.
Já si ale pořád říkám, že raději budu dělat za o pár eur na hodinu méně, ale budu mít pohodovou práci, kde mě nikdo nenahání. Ve Švédsku dostaneš práci a pořádně ji uděláš, ale celou dobu nad tebou nikdo nestojí, jako je tomu například v Německu.
Vyhovuje ti životní styl, kdy půl roku pracuješ naplno a půl roku neděláš vůbec?
Je to individuální, ale mně to jednoznačně vyhovuje. Dělat v zahraničí by podle mě nemělo být o tom, že tam budeš jezdit do důchodu, ale spíše o tom, že vyděláš peníze a do takových 10 let rozjedeš byznys doma. Jasně, klidně si je nejprve užij, kup si dovolené, auta nebo byt, ale nemělo by to tak být navždy.
Já zatím byznys nemám vymyšlený, protože jsem dost líný člověk a mnohem víc mi vyhovuje odmakat 6 měsíců, mít plnou peněženku a ničeho se nebát. Kamarád takto jezdil do zahraničí 3 roky, teď má dva byty, třetí se chystá koupit a rozjíždí firmu s taxíky. On to udělal opačně než já, nejprve vydělal a investoval a teď si bude užívat.
Jak říká jeden můj starší kolega Tono: „Víš, co je nejdůležitější na sváření? Moc nesvařovat.“
Když se vrátíš zpátky domů po půl roce práce, vypadá to jako v memes na Instagramu, že s plnou peněženkou musíš pozvat na pivo všechny přátele?
Jasně, to se děje běžně. Já jsem štědrý člověk, takže když mám peníze, tak většinou mají peníze všichni kluci z party kolem mě, ale když jsem už dlouho doma a je třeba se vrátit do práce, tak mám kolem sebe lidi, kteří mi rádi pomohou.
Když ti pípne 10 tisíc eur (necelých 250 000 korun – pozn. red.) na účet, tak nebudeš otálet vzít pivo. Neděláš to pořád, ale když přijedeš na Slovensko, tak je samozřejmé, že všechny pozveš.
