Studium v zahraničí je pro mnohé splněný sen – prestižní diplom, k tomu kamarádi a kamarádky z celého světa, výlety všude možně, nová kultura, cizí jazyk a všechny ty fotky z knihoven a moderních kampusů, které působí jako z katalogu. Jaká je ale realita?
Studium v zahraničí se od českého v mnohém liší: náročností, renomé, požadavky, ale také například nabídkou programů a kurzů nebo schopností reagovat na současný vývoj světa a společnosti.
I proto láká mnoho Čechů a Češek. Patřím mezi ně. Před téměř dvěma lety jsem se vydala studovat nejdříve do Dánska a pak do Amsterdamu. Na University of Amsterdam totiž mají špičkové výzkumné pracoviště pro média a komunikační studia, jež se dlouhodobě drží na špičce univerzitních žebříčků, které srovnávají školy a obory po celém světě. Naposledy získala prvenství v QS ranking. A v rozsáhlém Shanghai rankingu se drží i před takovými univerzitami, jakými jsou Oxford, Cambridge nebo MIT.
Vybrala jsem si program, který se oficiálně jmenuje Žurnalistika, média a globalizace. Ten má specialitu, že se dvouleté studium dělí mezi dvě univerzity. První dva semestry jsem tak strávila v dánském Aarhusu (jak se tam studovalo si přečti tady). Na druhou polovinu jsem se přestěhovala právě do nizozemské metropole, kde se více zaměřuji na politickou komunikaci, což je takový mix mezi politologií a komunikačními studii.
Co mě zahraniční školy naučily? Jaký je největší rozdíl proti studiím v Česku?
1. Studium je full-time job. Zkouškové trvá podstatě nonstop
V zahraničí očekávej velkou nálož učiva po celý semestr, netrpíš tu „jenom“ ve zkouškovém. Pořád něco odevzdáváš nebo píšeš. Mnoho studujících do zahraničí odjíždí s naivní představou, že školu hravě zkombinují s prací. Realita ale bývá tvrdší. Studium v zahraničí často nedovoluje ani chvíli vypnout a první semestry končí pro řadu lidí extrémním stresem a vyčerpáním.
Zahraniční školy totiž často hodně dbají na normu evropských kreditů, které se používají i v Česku, možná je znáš pod zkratkou ECTS. Jeden kredit odpovídá 25 až 30 hodinám práce. Jenže na rozdíl od mojí české vysokoškolské zkušenosti se v zahraničí hodně hlídá, aby tahle časová rovnice skutečně odpovídala reálnému vytížení studujících.
2. Někdy ani nemoc není omluva
Jedna z prvních věcí, které tě v Nizozemsku překvapí, je nulová tolerance absence. Na každý studijní blok (obdoba semestrů, které jsou tu kratší) máš dvě a hotovo. Jsi nemocná? Tak právě na to máš ony dvě povolenky zameškat. Zní to brutálně, ale zároveň to dává smysl. Učí tě lidé z praxe, často ty největší kapacity v oboru, a od tebe se očekává, že jejich čas budeš brát vážně.
Podobně to bylo i v Dánsku. Tam sice docházku nepočítají, ale funguje zde společenský tlak: očekávalo se, že do školy chodíš. Na každou hodinu míváš individuální a týmové úkoly, takže se ukázat prostě musíš.
Absolutní no-go je pak zameškávání kvůli práci. Je to trochu paradox: ve statistikách jsou to právě Dánsko a Nizozemsko, kde studenti pracují nejvíc, ale realita je trochu komplikovanější. Podle odborníků oslovených Novinkami.cz tahle data zkresluje metodika výpočtu, která zahrnuje i středoškolské studenty, kteří u nás při studiích tak často nepracují. Naopak pracujících vysokoškoláků a vysokoškolaček je v Česku hodně, třeba i kvůli rostoucím životním nákladům je bez příjmu jen osm procent z nich.
V obou zemích si navíc pracující studenti sáhnou na řadu státních výhod a dávek. Rozdíl je ale znát i kulturně: zatímco v Česku jsem znala mnoho lidí pracujících při magisterském studiu třeba i na plný nebo tříčtvrteční úvazek, něco takového by v zahraničí šlo jen těžko – ať už kvůli časové náročnosti nebo (ne)toleranci absence. Většina tak volí jen pár hodin práce týdně.
3. Zapomeň na ego trip. Západní školy milují týmovou práci
Zatímco na české vejšce i střední jsem se setkala jen sem tam s nějakou skupinovou a neznámkovanou aktivitou, tady dostáváš hromadné projekty na každém předmětu. Obvykle bývají i známkované, tvoří obvykle kolem třiceti procent celkového hodnocení. Od toho se odvíjí i požadavky – často jde o rozsáhlé analýzy, reporty či prezentace. Že někdo pracuje méně, nedodává kvalitní práci nebo neodpovídá ve skupinovém chatu? Spolkni ego, řeš konflikty a občas se přizpůsob. Na konci dostáváte jednu známku jako tým, ne jako sólisté.
4. Psaní, psaní a psaní. Pořád dokola
Neustále budeš psát eseje, analýzy, projekty, reporty, což se liší od českého „klasického šprtání“. Nestačí jen umět psát, musíš mít i co říct. Stane se ti, že v jednom týdnu odevzdáváš i dva texty.
Většina esejů navíc není jen slepé překlopení jiného textu – velká část práce stojí na tom, že do zadání vnášíš vlastní perspektivu – aktuální témata, kontext, nové kreativní pohledy. Nikdo ti přesně neřekne, co máš napsat. Očekává se, že na to přijdeš sám*sama. Právě to tě ale posouvá, musíš neustále propojovat, hledat souvislosti a přicházet s novými a novými nápady.
Nenech se ale zmást, klasické zkoušky znají zahraniční školy taky. Jen úplně nečekej bezduché šprtání. Většinou píšeš i v testech eseje nebo kritické rozbory. Jenže o to je pak zvládnutí testu náročnější, teorie se nestačí jen našprtat, ale musíš je umět interpretovat a kriticky použít. To samé platí pro ústní zkoušky.
5. Každá země má svoje známkování
Známkování je kapitola sama pro sebe. V Nizozemsku se používá systém škály od nuly do desítky, včetně desetiných čísel. Desítky (tedy naše „áčka“ či jedničky) se ale prakticky nedávají. Za skvělou a nadprůměrnou práci očekávej nejlépe devítku, i ty jsou ale vzácné. Jak praví slavná nizozemská průpovídka: „Desítka je pro Boha, devítka pro profesora*profesorku a osmička je výjimka“.
Za největší výsadu považuji, že studium reflektuje to vůbec nejnovější poznání – neexistuje, že bys tu četl výzkumy starší více než pár let, sylabus vždycky odráží aktuální dění.
K tomu, abys prošel*prošla, musíš získat hodnocení alespoň na pět a půl či šest, záleží na škole. V tomto se systém podobal mojí zkušenosti z Česka, kdy k „prolezení“ bylo taktéž potřeba dostat alespoň 60 procent. V reálu se drtivá většina studentů, když odečteme extrémy, pohybuje někde mezi zmíněnou šestkou a osmi a půlkou, o tvém výkonu pak často nejvíce vypovídají i rozdíly na úrovni desetinné čárky. Na jedničku nebo nulu se dostat teoreticky můžeš, ale v praxi se to moc nestává. Když už bys neprošel*a, spíš se ti tak stane třeba kvůli použití AI, nesprávnému citování nebo jinému porušení pravidel.
Liší se i samotný průběh známkování. V Dánsku tě třeba hodnotí dva vyučující. Aby docílili co největší objektivity, druhý hodnotící musí být z jiné univerzity, než z té, na které studuješ. Takhle se hodnotí ústní zkoušky i každá odevzdaná esej či seminárka.
6. Pravidla jsou svatá
Co si budeme povídat, my v Česku umíme věci „okecat,“ vykroutit se z nich nebo si pravidla prostě trošku přizpůsobit. Na pozdější odevzdání, změnu daných termínů nebo pravidel ale za hranicemi zapomeň.
Takoví Holanďani a Holanďanky milují strukturu. Představ si všechna klišé o pořádných Němcích, vynásob je dvěma a dostaneš Nizozemce. Deadliny jsou nade všechno. Tabulky dostaneš na vše – od známkování po strukturu úkolů. Systém je jasný a očekává se, že ho budeš dodržovat. Neexistuje tu nic jako „můžu to poslat zítra?“ Nemůžeš. Samotní vyučující často ani nemají pravomoc s takovými věcmi hnout.
Pro výjimečné situace jsou tu takzvaní study advisors, všechny podobné žádosti musí jít přes ně, oficiální byrokratickou cestou. Na benevolenci vyučujících se tedy nespoléhej.
7. Příjimačky? Motivák a přísné podmínky
Úplně první věcí, na kterou se potřebuješ připravit, pokud studium zvažuješ, je přijímací řízení. Zatímco na mnoha českých univerzitách jsou stále standardem testy studijních předpokladů (např. Scio) a biflování z učebnic, zahraniční komise mnohem více zajímá předchozí praxe a motivace uchazečů. Školy obvykle vyžadují životopis, výpis známek, motivační dopis, často i doporučení nebo další eseje.
Nutností je pak samozřejmě certifikát z angličtiny, který vyžadují téměř všude. Narozdíl od Česka ale nečekej zmíněné klasické testy z úrovně znalostí. Místo toho se připrav, že si škola proklepne, co jsi studoval*a na bakaláři. Příkladem: škola může požadovat určitou znalost statistiky, ty tak musíš doložit, že jsi nějaký podobný předmět už dříve absolvoval*a a doložit ho výpisem známek. Občas se setkáš i se standardizovanými testy, které se obvykle požadují u uchazečstva o bakalářské studium.
Stojí to za to?
Přes všechnu náročnost považuji rozhodnutí odejít studovat do zahraničí za jednu z nejlepších věcí ve svém životě. Na University of Amsterdam jsem totiž měla možnost věnovat se tomu, co mě baví, a získávat informace od nejlepších. Za tu největší výsadu pak považuji, že studium reflektuje to vůbec nejnovější poznání – neexistuje, že bys tu četl výzkumy starší více než pár let, sylabus vždycky odráží aktuální dění, sledovat svět kolem sebe tě ostatně nutí i samotné úkoly. Moje nejoblíbenější část pak byly volitelné předměty, zkoumala jsem závislost (respektive nadužívání) sociálních sítí, ostatní se pak učili třeba o komunikaci klimatické změny, žurnalistiku orientovanou na řešení (constructive journalism) nebo třeba psychologii v politickém marketingu.
Ona intenzita, o které jsem se v textu zmiňovala, mě donutila se nad věcmi zamyslet do hloubky. Potkala jsem také řadu zajímavých lidí, se školou jsme jeli třeba do evropských institucí v Haagu, na filmový festival, kde jsme potkali novinářku Amy Goodman, nebo do datového centra.
Každá legrace něco stojí
Mohla bych tu napsat, jak studium v Nizozemsku vyžaduje píli, disciplínu, hodně snahy nebo odvážné rozhodnutí. Něco by na tom třeba i bylo, ale ze všeho nejvíc je to hlavně privilegium a velké štěstí. Na zdejších školách se totiž platí školné, které se pohybuje kolem tří tisíc eur za rok. Já sama bych studium nezvládla nebýt podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, který mi s financováním pomohl. Navíc je proti Česku potřeba počítat se zvýšenými náklady, ceny jsou tu vyšší a zdejší studium ti sebere většinu času. Očekává se, že se mu budeš věnovat na full-time.
