Jana s manželem přestavěli dům po prababičce, i když je všichni odrazovali. Jeho hodnota stoupla o tři a půl milionu

Bourání s takovými náklady jim nedávalo smysl. Rozhodnutí definitivně padlo – bourat nebudou, ale pustí se do rozsáhlé rekonstrukce. „Každý nás od toho odrazoval.“ Banka jim uvolňovala finance postupně, v závislosti na dokončených etapách. Bylo to přibližně 500 tisíc.

Mladý pár nejprve oslovil první firmu, která měla dům předělat. Problémem však byly peníze. „První firma nám to nacenila tak vysoko, že by nám na to ani hypotéku neschválili,“ vysvětluje Jana. Proto si místo velké stavební firmy zvolili menší partu známých. Ze začátku šlo všechno relativně hladce, ale časem se situace změnila.

Klíčový problém nastal ve chvíli, kdy se změnil způsob řízení. „Platili jsme je podle hodin, což se zpětně ukázalo jako velká chyba. Dnes bychom to určitě takto neudělali, alespoň jsme se něco naučili,“ přiznává Jana. Po čase totiž zjistili, že práci nedělali správně, dokonce některé věci vůbec nedokončili. Po odchodu hlavního vedoucího se pak organizace prací úplně rozpadla a kvalita šla prudce dolů. Objevily se chyby v izolacích či omítkách a mnoho věcí museli manželé sami předělávat. „Byli na stavbě, ale reálně se nic neposouvalo. Platili jsme za nic a museli po nich skoro všechno opravovat,“ říká Jana.

Situaci vzali do vlastních rukou

V tomto momentě se do projektu výrazněji zapojil Janin otec, který má zkušenosti ze stavebnictví. „Převzal to jako stavební dozor, bez něj bychom to pravděpodobně dodnes nedokončili,“ říká. Postupně si s jeho pomocí zorganizovali práce, nákupy i jednotlivé úpravy a do všech kroků se sami zapojili. „Bylo to náročné, ale zároveň jsme se to všechno naučili dělat sami,“ hodnotí s odstupem.

Rekonstrukce se tak proměnila na dlouhý proces plný změn, kompromisů a neočekávaných situací, ale i na zkušenost, která jim dala úplně nový pohled na stavbu domu i vlastní možnosti.

„Proč jsme se do toho pouštěli?“

Klíčovou kapitolou celého projektu byla zejména povolení a byrokracie, které výrazně prodloužily začátek rekonstrukce. Protože dvojice zasahovala do dispozice domu, potřebovala stavební povolení a různá razítka od více institucí najednou. Celý proces se tak natáhl přibližně na rok a výrazně ho zpomalily i podmínky staršího stavebního zákona. Zároveň museli řešit inženýrské sítě, zejména kanalizaci, která vedla přes pozemky pozemkového fondu, což přineslo další zdlouhavá schvalování.

V určitém bodě dokonce zvažovali i alternativy jako žumpu či čističku odpadních vod. „Už jsme byli naklonění tomu, že úplně předěláme projekt, ale bylo by to administrativně velmi náročné,“ popisuje Jana.

Interiér si Jana navrhla sama

Při papírování řešili i samotný návrh domu s architektem. Ač měli vlastní jasnou představu, ne všechno bylo možné realizovat. „Narazili jsme na nosné stěny a statiku, takže jsme museli dělat kompromisy,“ vysvětluje. „Některé části projektu se tak upravovaly přímo během plánování.“

„Na interiér jsem si troufla sama. Architekt mi sice radil, ale nechal mi volnou ruku. Měla jsem už dávno představu, jak to tu chci mít propojené. Ještě jsme neměli nic hotového, a já už jsem si představovala, co kde bude,“ vypráví Jana.

Zobrazit galerii

(32)

Dům tak dnes zdobí dveře ze smrkového dřeva vyrobené na míru, které si nechali upravit a nalakovat podle vlastního výběru. Právě hledání správného odstínu a oleje bylo nejnáročnější. Na míru si nechali udělat i kuchyň a šatní skříně, ostatní nábytek vybírali spíš klasicky.

„Chtěli jsme, aby dům působil útulně a přirozeně, s důrazem na dřevo a přírodní materiály, ale zároveň čistě, moderně a bez zbytečného zahlcení. Hodně lidí nám při návštěvě řeklo, že u nás cítí teplo domova.“

Hodnota domu je dnes o 3,6 milionu vyšší, než když ho nacenili

Když se na celý proces dívá zpětně, popisuje ho jako zvláštní mix stresu a radosti. „Během rekonstrukce si člověk mnohokrát řekne, proč se do toho vůbec pustil, zejména když se něco pokazí nebo přijdou další nečekané výdaje.“ Zároveň však říká, že malé pokroky je naopak posouvaly dál. „Když se dokončí jedna místnost nebo se podaří něco, co jsem si dlouho představovala, hned vám to dodá novou energii.“

Velkou roli sehrála i rodina, bez které by to podle ní bylo mnohem náročnější, možná až nerealistické. Během celé rekonstrukce se učili za pochodu. Od práce s materiály až po samotné fungování stavby. Ač to bylo místy náročné, dnes to Jana vnímá jako cennou zkušenost.

„Nejvíce se vyplatí zpomalit a umět si říct stop, když něco nedává smysl. My jsme se párkrát nechali unést tím, že jsme chtěli mít rychle hotovo, a právě tam vznikly největší chyby a zbytečné náklady.“

Dnes už dům nevnímají jen jako výsledek, ale jako celý proces, který k němu vedl. „Je v něm všechno. Nervy, hádky, ale i ty hezké momenty, když si večer sednete a řeknete si, že toto je konečně domov.“ Jak dodává na závěr, do podobného projektu by se měli lidé pouštět s respektem, a bez iluzí, že to bude jednoduché. „Ale když to zvládnete, stojí to za to v každém směru,“ vzkazuje.

Z finančního hlediska se zprvu riskantní rozhodnutí ukázalo i jako výhodná investice. Dům, který měl původně hodnotu přibližně 1,9 milionu a dlouhá léta byl neobydlený, má dnes hodnotu okolo 5,5 milionu.