Filipínská věznice, kde jsou vězni namačkaní hůře než sardinky. Počet lidí pětinásobně překračuje limity a smrt není ničím zvláštním

Nedaleko filipínského hlavního města Manila se nachází věznice, ve které to vypadá, jako kdyby měl svět skončit hned zítra a všichni lidé se rozhodli zachránit tím, že se uchýlí na jediné místo. Její název zní Quezon City Jail a když ji před lety postavili, její kapacita dosahovala přibližně 800 míst pro vězně. Někdejší pravidla se však jakoby lety ztratila a z místa pro 800 vězňů se v posledních letech stala katastroficky vyhlížející věznice, kde se tlačí více než 3800 lidí čekajících na to, co s nimi udělají soudy. Do Quezon City Jail se totiž člověk dostane tehdy, pokud ještě nebyl pravomocně odsouzen a stále čeká na soudní přelíčení, kde se o rozhodne o jeho osudu.

Fotograf Noel Celis se do Quezon City Jail již ve svém životě jednou podíval a to, co tam tehdy viděl, se mu zapsalo do paměti natolik, že při nápadech o nové reportáži z věznic po světě se ochotně vydal zpět na místo, které ho tak fascinovalo . Aby byla jeho reportáž dostatečně autentická, dostal od filipínské vlády povolení k tomu, aby mohl přímo za zdmi věznice strávit několik dní a nocí, během kterých se na svůj fotoaparát snažil věrně zachytit katastrofickou realitu toho, co se mu odehrávalo před očima. V celách, které byly postaveny pro maximálně dvacet vězňů se dnes tlačí i 200 lidí a o osobním prostoru se na tomto místě ani nemá smysl bavit. Když Noel vešel do věznice a slunce konečně zapadlo, poprosil strážníky, aby ho vzali do jejího středu, kde by mohl vyfotit muže během toho, jak se ukládají k spánku. Dokázal si představit, že to v přeplněné věznici musí v noci vypadat velmi špatně, ale skutečnost mu vyrazila dech. Na vnějším basketbalovém hřišti se tlačilo tolik vězňů, že vypadali hůře než sardinky namáčknuté v konzervě a když si někdo lehl do středu hrací plochy a pak potřeboval v noci jít na záchod, nebyla jiná možnost než buď dalšího vězně probudit, nebo jednoduše postupovat po jejich tělech.
 
Filipíny, kde se věznice nachází, přitom v posledních týdnech zažívají obrovskou vlnu násilí namířenou proti drogovým dealerům a lidem pracujícím s drogami, kterou vyvolala vyhlášení nového prezidenta Rodriga Duterteho. Jeho země se dlouhou dobu zmítala ve víru stoupajících počtů drogově závislých lidí, a tak přímo před obyvateli prohlásil doslova loveckou sezónu na drogové dealery a po zemi se již objevily stovky a stovky případů zabitých dealerů přímo na ulicích. Duterte se vyjádřil, že v tomto případě nejde o žádné lidská práva, ale o to, aby se Filipíny postupně zbavily drog ničících celé rodiny. I ve světle těchto událostí se problémy s filipínskými věznicemi pouze prohloubily, protože stovky drogových dealerů se raději rozhodly přijít na policejní stanice a přiznat se se vším, co spáchali, než aby je po setmění přišli zlynčovat lidé na prezidentův příkaz. Lidi následně není kam umisťovat a ve věznicích po celé zemi hlásí alarmující počty vězňů převyšující předepsané kapacity jednotlivých zařízení.

Na Filipínách situace vynutitelnosti práva také není moc růžová a i když je člověk oficiálně obviněn a čeká jen na rozsudek, klidně to může trvat i několik let, které musí strávit ve věznici jako například Quezon City Jail a nemá přitom žádnou jinou možnost, jen vytrvat. Příběh chlapíka jménem Raymund Narag pouze podtrhuje to, jak vypadá běžná realita v Quezon City Jail, protože se rozhodl vyprávět své zážitky po sedmi letech strávených v cele s dalšími třiceti odsouzenci. Každé ráno prý vstával s vědomím, že se nemusí dožít večera a poukázal také na to, že strážníci často možná nevědomě a možná i naschvál zacházejí s vězni tak, aby jim životní podmínky ještě zhoršili a poslali je na onen svět, čímž by se alespoň uvolnilo další místo. Množství vězňů například dostalo infarkt z toho, že si v noci ani nemohli lehnout na záda a museli spát schoulení na svých pár centimetrech čtverečních, které na několik hodin patřily jen jim. Když se k tomu pak přidá otřesné jídlo plné rezavých hřebíků či nechutných švábů, mnozí vězni ztratí chuť dál žít a zcela rezignují, načež si pro ně klidně zanedlouho může přijít samotná smrt.