Várka 31 tipů na filmy během 31 říjnových dnů vás donutí sednout si doma před obrazovky

Dorazila podzim, vzpomínky z dovolené pomalu blednou a my pokračujeme v naší nové pravidelné rubrice. Na každý den v měsíci vám souhrnně doporučujeme jeden film od 30. let po současnost. Z každé dekády vybíráme tři filmy a zbývající dny doplňujeme stále nějakými bonusy. Výběr je vždy různorodý, takže kromě největších pecek a klasik doporučujeme i méně populární, ale vždy zajímavé filmy z různých koutů světa, které se vyplatí vidět. Nejde o žádný žebříček, ale o tipy na rozšíření filmového vzdělání. Doufáme, že se vás náš Filmový kalendář osloví a získáte množství inspirace na to, co zhlédnout. Říjnové tipy jsou následující.

30. léta

Zjizvená tvář (Scarface, režie: Howard Hawks, 1932) 

V 30. letech v USA zavládla prohibice, což mělo za následek rozkvět mafie a a následné války gangů. Tento projekt se snažil otevřeně vzbudit pozornost a otevřít debatu o tom, co se dělo v ulicích, a to primárně města Chicaga. Namísto agitky proti násilí však vznikla drsná a mimořádně kvalitní gangsterka, která měla ve své době značné problémy s cenzurou. Tato klasika se později dočkala také vynikajícího a postupem času také kultovního remaku od Briana DePalmy s Al Pacinem. A dočká se dalšího, o čemž jsme vás již párkrát informovali, naposledy zde.

I Am a Fugitive from a Chain Gang (režie: Mervyn LeRoy, 1932) 

Velmi svižně napsané a natočené drama, které s trochou fantazie můžete považovat za pokračování Vykoupení z věznice Shawshank. Scéna útěku nebo úplné finále má šanci vás dostat do kolen a vzbudit lásku k filmům se starším datem výroby. Zapomenutý, ale i po letech nadmíru kvalitní počin táhne dopředu i herecký výkon Paula Muni, představitele Zjizvené tváře.

Čaroděj ze země Oz (Wizard of Oz, režie: Victor Fleming, 1939) 

Slavná, kultovní a dodnes citovaná legenda. Za mořem tuto pohádku nadšeně hltá již množství generací a je ještě větším kultem, než v našich končinách např. Mrázik. Roztomilý muzikál pro děti každého věku se u nás nemůže spoléhat na nostalgickou hodnotu, se kterou funguje již dekády na novém kontinentu, ale zhlédnout byste jej měli. Už jen kvůli nesmrtelnému songu Somewhere over the Rainbow.

40. léta

Diktátor (The Great Dictator, režie: Charles Chaplin, 1940)

Slavná Chaplinova satira není jen komedií, ale jak bylo pro tohoto génia dobrým zvykem, skrývá v sobě také hluboce humánní poselství. Tentokrát ódu na mír. V Evropě vypukla druhá světová válka a tento všestranný umělec se rozhodl tuto skutečnost reflektovat způsobem sobě vlastním. S humorem, ale i velkou dávkou naléhavosti. Dosud aktuální počin obsahuje několik nejslavnějších scén tohoto génia.

Maltézsky sokol (The Maltese Falcon, režie: John Huston, 1941) 

První tradiční film noir podle předlohy Dashiela Hammetta udělal z Humhreyho Bogarta skutečnou hvězdu. Zamotaný příběh, nejednoznačné postavy a mezi nimi se suverénně pohybující cynické soukromé očko Sam Spade. Vizuálně i obsahově působivý debut příštího klasika Johna Hustona patří už dávno k nesmrtelným legendám, takže by rozhodně neměl uniknout vaší pozornosti.

Být, či nebýt (To be or not to be, režie: Ernst Lubitch, 1942) 

Brilantní mix crazy komedie a napínavého špionážního thrilleru, místy překonávající i to nejlepší od Billyho Wildera, pro kterého byl Ernst Lubitch největším vzorem. Napětí se střídá s humorem, občas během jedné scény a finále Inglorious Basterds už nebude nikdy stejné jako předtím. Velká lahůdka pravidelně obsazující přední příčky v žebříčcích o nejlepší komedii všech dob.

50. léta

Cesta do pravěku (režie: Karel Zeman, 1955) 

Příběh čtyř chlapců plujících proti proudu řeky zpět časem až k počátku života na naší planetě má dosud kouzlo. Milovaná klasika, jeden z nejslavnějších počinů československé kinematografie a inspirace pro Stevena Spielberga pro jeho Jurský park. Nesmrtelné dětské dobrodružství patří k pokladům z našich končin a vyvolalo obrovský ohlas po celém světě.

Sedmá pečeť (Det sjunde inseglet, režie: Ingmar Bergman, 1957) 

Švédský klasik Ingmar Bergman natočil množství děl, které by neměly uniknout vaší pozornosti. Jedním z nejikoničtějších a nejcitovanějších je tato historická existencionalistická fantasy. Šachová partie křižáckého rytíře se smrtí patří k základním položkám vzdělání každého filmového fanouška. Navíc je divácky přístupnější než pozdější díla náročného tvůrce, takže to zkuste, i když vás slovní spojení černobílý švédský umělecký film děsí. 

Lovcova noc (The Night of the Hunter, režie: Charles Laughton, 1955) 

Jediný režijní pokus stačil herecké hvězdě, aby se velkým písmem zapsala do dějin kinematografie. Na nezasloužený komerční krach filmu se už dávno zapomnělo a zůstal nám zde vizuálně i dramaturgicky úchvatný film noir se záporákem v podání Roberta Mitchuma, na jakého se nezapomíná. A překvapivě je to i mimořádně kvalitní temná pohádka. Scéna útěku po jezeře patří, stejně jako celý film, k tomu nejpůsobivějšímu, co nejen v 50. letech vzniklo.

60. léta

Raz, dva, tři (One, two,three, režie: Billy Wilder, 1961) 

Billy Wilder točil pecky napříč všemi žánry, ale nejvíce se proslavil svými komediemi. A tato patří k těm úplně nejlepším. Nemilosrdný útok na bránice v šíleném tempu, na které již nejsme u současných komediích zvyklí. Neuvěřitelný James Cagney, jedna z nejoriginálnějších honiček, jakou jste kdy viděli a množství zábavných postaviček se dokáží postarat o královskou zábavu v tradičním hollywoodském stylu.

Velký útěk (The Great Escape, režie: John Sturges, 1963) 

Velkofilmová lahůdka s úžasným castingem v čele s vynikajícím Stevem McQueenem. Vzor pro mnoho vězeňských a útěkových filmů. Silný příběh, skvělá práce s napětím, ale i mnoho vtipných situací. Režisér Sedmi statečných předvádí to nejlepší možné řemeslo a za téměř tři hodiny nestíhá nudit. Motorkový únik hlavního hrdiny patří k nejikoničtějším akčním scénám historie.

Ptáci (Birds, réžia: Alfred Hitchcock, 1963) 

Spolu se Psychem jsou Ptáci masově nejpopulárnější film mistra napětí. Unikátní atmosféra, množství kultovních scén a filmařských postupů, z nichž čerpá inspiraci mnoho tvůrců dosud. Trikově samozřejmě již v současnosti neuspokojivé, ale stále fascinující a nesmírně napínavé. Některé obrazy už nikdy nevymažete z paměti a na oblohu se budete dívat s menší důvěrou než doposud.

70. léta

Šakal (The Day of the Jackal, režie: Fred Zinneman, 1973) 

Většina z vás jistě zná nepříliš vydařenou verzi s Brucem Willisem a Richardem Gerem. Tato první adaptace bestselleru Fredericka Forsytha však kope úplně jinou ligu a hlavně je o něčem úplně jiném. Dokumentaristicky precizní skládačka o tom, jak spáchat atentát na prezidenta na jedné straně, a jak osudovému výstřelu zabránit na straně druhé. Chladný thriller má sice pomalejší tempo, ale to vynahrazuje skvělou atmosférou a bezvadnými hereckými výkony.

Vymítač ďábla (The Exorcist, režie: William Friedkin, 1973) 

Dodnes komerčně nejúspěšnější horor všech dob způsobil ve své době šílenství. Lidé odpadávali a zvraceli v sálech, následkem čehož byli všichni na skandální film zvědaví. Nechutné, ale současně fantasticky pořízené po vizuální a nepříjemné po té psychologické stránce. Klenot žánru, kterému se dodnes máloco vyrovná. Držitel dvou Oscarů a dalších osmi nominací má také o 11 minut rozšířený režisérský sestřih.

Stalker (režie: Andrej Tarkovskij, 1979) 

Jedno z nejslavnějších děl ruského klasika je něco úplně jiného, než na co jste zvyklí a co vám na našich stránkách obvykle doporučujeme. Pomalé, atmosférické a filozofické sci-fi, které mnozí z vás asi nerozdýchají, ale minimálně zkusit byste ho měli všichni. Jedinečná ukázka filmového umění a trpělivosti diváka.

80. léta

Police Story (Jing cha gu shi, režie: Jackie Chan, 1985) 

Akční legenda Jackie Chan si v listopadu převezme čestného Oscara, takže není od věci si připomenout nějaký jeho povedený starší kousek. Nadupaná jízda v klasickém chanovském stylu, ze kterého si ukradly scény klasiky jako Tango a Cash nebo ve svém finále dvojka Bad Boys, dokáže nadchnout choreografií i pobavit šíleným humorem. O hongkongské herecké legendě se můžete více dočíst v našem článku.

Rain Man (režie: Barry Levinson, 1988) 

Po premiéře Forresta Gumpa sice tato klasika zůstala trochu ve stínu svého populárnějšího tematického bratříčka, ale to jí nic neubírá na výjimečných kvalitách. Dojemné, vtipné a úžasně zahrané dobrodružství dvou bratrů hledajících si k sobě cestu nestárne a dá se vidět nesčetněkrát. Film měl původně točit Steven Spielberg a svou první zakázku pro vysokorozpočtový film zde absolvoval Hans Zimmer. Čtyřnásobný oscarový vítěz a megahit pro každého.

Společnost mrtvých básníků (Dead Poets Society, režie: Peter Weir, 1989) 

Australský tvůrce pravidelně měnící žánry nezaváhal ani v tomto případě. Stvořil jeden z nejkrásnějších filmů své dekády a nabídl Robinu Williamsovi asi nejlepší roli jeho kariéry. Těžké dospívání, boj za osobní svobodu a první lásky jsou podány filmařsky precizně, vtipně i dojemně. A na konec nabízejí třešničku na dortu v podobě ikonického závěru, schopného dohnat k slzám i toho nejzarytějšího cynika. Zasloužený Oscar za nejlepší původní scénář.

90. léta

Hra na plač (Crying Game, režie: Neil Jordan, 1992) 

Výjimečné a strhující drama se velmi dlouho tváří jako něco jiného, než ve skutečnosti je. Žánrově, myšlenkově i tematicky. Irské oscarové překvapení většina diváků zná hlavně díky slavnému dějovému zvraty. Kombinaci klasického politického thrilleru a nestandardní romantiky byste si však neměli nechat ujít, bez ohledu na to, zda její klíčový zvrat znáte nebo ne.

Hořký měsíc (Bitter Moon, režie: Roman Polanski, 1992) 

Polská režisérská legenda má na svém kontě mnoho zářezů, které patří k povinným položkám každého filmového fanouška. Provokativní erotický thriller zůstává ve stínu jeho nejznámějších kousků, ale po delší době kreativního tápání během 80. let Polanski ukázal, že je stále ve formě a dokáže vytvořit vynikající dílo. Neprávem zapomenutá pecka.

Železný obr (Iron Giant, režie: Brad Bird, 1999) 

Smutný případ domrveného marketingu. Debut tvůrce pixarovských pecek Ratatouille a Úžasňákovi ve své době komerčně zcela propadl a svůj zasloužený status mezi největšími animovanými klasikami dobíhá dosud. Nádherný animák pro celou rodinu nabízí mnohem víc než hlas Vina Diesela a vynikající atmosféru odkazující na paranoidní 50. léta.

00. léta

Requiem za sen (Requiem for a Dream, režie: Darren Aronofsky, 2000) 

Nepříjemný, depresivní a krutý. Takový je drogový epos tvůrce Černé labutě a Fontány. Silné téma, naplno hrající herci a brilantní audiovizuální stránka jsou nejsilnějšími devizami výjimečného počinu. Bez příkras nebo romantizování ukázané peklo drogové závislosti vás nenechá vydechnout a poslední půlhodinovka vás emočně vystaví na maximum. Slavný hlavní motiv Clinta Mansella zpopularizovaný mnoha trailery je jen dalším bonusem.

 Krvavá neděle (Bloody Sunday, režie: Paul Greengrass, 2002) 

Hrané rekonstrukce skutečných událostí nedokáže podat nikdo tak strhujícím dojmem a naléhavě jako tvůrce nejlepších Bournovek. Přesvědčil nás o tom v Letu č. 93 i Kapitánu Phillipsovi. A jinak tomu není ani u jeho celovečerního debutu. Divoké tempo, ruční kamera, autentičtí herci a podprahová hudba dokáží po dokoukání filmu perfektně vsugerovat pocit, že jsme tam skutečně byli. Silný a vyčerpávající divácký zážitek.

Hairspray (režie: Adam Shankman, 2007) 

Průměrný rutinér a bývalý choreograf Adam Shankman se vybičoval k životnímu výkonu a naservíroval nám nejpohodovější muzikál 21. století, připomínající to nejlepší ze slavné Pomády. Uvolněná atmosféra, množství výborných muzikálových čísel a překvapivý casting. Ve vážnějších pasážích to sice trochu drhne, ale tento remake dokáže i přesto vyčarovat množství dobré nálady. A to není málo.

10. léta

Strom života (Tree of life, režie: Terrence Malick, 2011) 

Filmová báseň tvůrce Tenké červené čáry nabízí především fantastický audiovizuální zážitek. Emmanuel Lubezki opět ukazuje, že jeho tři oscarová vítězství za sebou nejsou dílem náhody a opět servíruje nezapomenutelné obrazy, navíc podporované famózní hudební dramaturgií. Některé filmy není třeba chápat, je třeba je prožít a nechat se unášet úchvatnou filmařinou. Vítěz Zlaté Palmy z Cannes získal také 3 nominace na Oscara.

Coherence (režie: James Ward Birkit, 2013) 

Krásná ukázka věty „za málo peněz, hodně muziky“. Takto má vypadat malé, nezávislé inteligentní sci-fi. Jeden dům a jeho velmi úzké okolí, 8 herců, úžasný námět přepsaný do výborného scénáře a obrovsky milé překvapení. Že to vypadá jako ten nejlevnější found footage přestane vadit v momentě, kdy se rozběhne zápletka, o které si předem raději nic nezjišťujte. Velmi dobrá a téměř zcela neznámá lahůdka.

The Visit (režie: M. Night Shyamalan, 2015) 

Po eufemisticky řečeno nepříliš dobře přijatých posledních filmech se tvůrce Znamení a Šestého smyslu vrátil tam, kde mu to jde nejlépe. K hororům. Vznikl tak malý, nenápadný, ale o to kvalitnější příspěvek ke kvalitativně nepříjemně upadajícímu žánru. I ta otravná found footage forma zde funguje na jednotku. Velmi dobrý odrazový můstek ode dna a snad se z rukou talentovaného Inda dočkáme, po velmi dlouhé době, dalšího masterpiecu. Tím by mělo být Split s Jamesem McAvoyem.

Televizní Bonus:

Den poté (The Day After, réžia: Nicholas Meyer, 1983) 

Přes dvě dekády nejsledovanější televizní film v amerických televizích. Depresivní pohled na to, co by se dělo bezprostředně po vypuštění jaderných hlavic na Spojené státy. V době vzniku, během studené války, byla tato možnost v každém okamžiku reálná, takže diváci zpanikařili. Byly dokonce zřízeny speciální telefonní linky uklidňující vyplašené jedince. Téma chválabohu ztratilo na aktuálnosti, ale vyznění filmu to na působivosti neubralo. Stále dokáže vyvolat nepříjemné mrazení více než libovolný horor.

Němý Bonus:

Východ slunce (Sunrise, režie: F. W. Murnau, 1927) 

Showreel na genialitu a žánrovou flexibilitu F. W. Murnaua (Upír Nosferatu) je současně krásnou ukázkou toho, že pokud má film dobrý příběh, postavy, na kterých divákovi záleží a progresivního režiséra, tak na době vzniku nezáleží. Výjimečný počin krouží mezi čtyřmi žánry, od temného thrilleru, přes drama, romantickou komedii, grotesku až po katastrofický film. A působí to přirozeně a stále to funguje jak má, navíc ve fantastickém řemeslném provedení a hereckém nasazení. Velká lahůdka.

Krátkometrážní Bonus:

Amblin (režie: Steven Spielberg, 1968) 

Dvě postavy, jedna budoucí režisérská legenda a žádná slova. Čelisti, Indiana Jones nebo Schindlerův seznam to fakt není, ale příjemný, sympatický velmi dobře odsýpající kraťas určitě. Navíc s prokázanou historickou hodnotou, protože 3 roky po něm se začaly dít opravdu velké věci. A identický název se Spielbergovou produkční společností také není náhodný, je pojmenována to tomto filmu.

Amatérský Bonus:

Socialistický zombi mord (režie: Rastislav Blažek, Peter Čermák, Zuzana Paulini, 2014) 

Milé celovečerní překvapení ze Slovenska a velký příslib do budoucnosti naší kinematografie. Osm let vznikající amatérský projekt je něco, na co z našich končin nejsme zvyklí. Hromada zombíků, mladé krásné slečny ve školních uniformách praktikující obouruční střelbu samopalem, případně odsekávání hlav, rukou a všech možných končetin. Brakovost je záměrná, takže se bavíte s tvůrci a ne na jejich účet. Ideální film na nějakou party se spoustou alkoholu.

Které filmy jste si ze zářijových tipů zhlédli a které vás zaujaly z tohoto seznamu?
Dejte nám vědět v diskusi a uvidíme se opět při listopadové várce dalších skvělých filmů.