The Rock vs. plameny vs. teroristé.
Zábavných a kvalitních akčních filmů je jako šafránu. Za každý podobný projekt jsme tedy vděční. Zejména pokud se v něm objevuje Dwayne Johnson. Filmy z jeho portfolia sice nebudou měnit historii, ale dokáží i přes svou naivitu velmi solidně zabavit.
Vychází to pravidelně v megahitovém Rychle zběsile, překvapivě miliardovém Jumanji i relativně slušném Rampage.
The Rock je prostě jistota a trailery na Mrakodrap slibovaly zábavnou béčkovou kombinaci Smrtonosné pasti a Skleněného pekla. Podařilo se tedy bývalému wrestlerovi a největší hvězdě současnosti zabodovat, nebo nás čeká nepříjemné zklamání?
Bezpečnostní expert Will Sawyer (Johnson) přišel během služby v FBI o nohu. Po deseti letech od tragické události je najat ke schválení provozu největšího mrakodrapu na světě.
Vše probíhá podle plánů, dokud skupina teroristů nerozběhne svůj plán. Futuristickou budovu podpálí a mají s ní své nekalé úmysly. V ohrožení se však ocitá i Sawyerova rodina a bývalý agent se rozhodne jednat.
Mrakodrap se snaží být návratem k žánrové tradici 90. let. Uzavřený prostor, osamělý hrdina a skupina padouchů. Klasické akční schéma je navíc obohaceno o prvky katastrofického filmu, takže o zábavu by mělo být postaráno. Ale není.
Na vině je zejména velmi slabý scénář. Kombinuje příliš mnoho dějových linií, nevytváří dostatečně zajímavé situace a zejména (což je největší problém) se bere smrtelně vážně. Ani jedna příběhová linka není dostatečně nosná a její postavy jsou vysloveně nudné.
Největším překvapením tak zůstává charakteristika ohrožené manželky (Neve Cambell ze série Scream). Ona sama má bojový výcvik a občas to vypadá, že pomoc svého zachránce ani nepotřebuje. Příjemná změna, ale stejně jako zbývající aspekty, ne zcela využita.
Vše probíhá příliš mechanicky a výchozí situace je téměř nevyužitá. To, že je nejvyšší budova v plamenech, by mělo vyvolávat pocit bezvýchodnosti. Překážky, přes které se musí hrdinové probojovat, jsou však buď neoriginální, nebo velmi jednoduše řešitelné.
Šťastným scenáristickým tahem nebyla ani eliminace dalšího osazenstva budovy. Tvůrci se tak zbytečně zbavili šance na vytvoření vnitřního napětí. V rámci katastrofického filmu se tedy výsledek míjí účinkem.
Skupina teroristů je nevýrazná až hanba a vůbec nebudí respekt. Navíc mají na dění v budově minimální vliv. Jejich střety s hlavním hrdinou jsou slabě dramaturgicky vystavěné a jsou dílem náhody. Pocit, že sledujeme strhující akční film, se tedy nedostaví.
Celý tento počin se téměř vyhýbá odlehčení a sebeuvědomění se. To, že jde o miliónkrát převařené téma nikdo nereflektuje, chybí nadhled a (svojí blbostí) potenciálně zábavné atrakce nemají ten správný ironický švih. Chybí mu tak zábavnost předchozích projektů největší současné hvězdy.
Smrtonosná past ani Skleněné peklo se nedočkaly žádných viditelných odkazů. Celé dění na plátně se tváří jako vrcholně originální počin, takže namísto příjemného déjà vu zde máme pouze neoriginální akční béčko. Pocta dvěma nesmrtelným klasikám se tedy rovněž příliš nepovedla.
Skyscraper tak svým pojetím nejvíce připomíná zapomenutou Povodeň. Ta rovněž pracovala s akčním příběhem v katastrofických kulisách. Dělala to však nápaditěji, svižněji a zejména (zase to slovo) zábavněji. Největším problémem nového počinu Rawsona Marschalla Thurbera (Centrální inteligence, Millerovi na tripu) je fakt, že je nudný.
Komediální režisér a scenárista svůj přechod k něčemu „serióznějšímu“ neustál. Jeho produktu chybí lepší práce s dramatizací, atmosférou i charakterizací postav.
Stačí si vzpomenout, jak elegantně, nostalgicky a uvědoměle pracoval s podobnými žánrovými postupy Roland Emmerich ve svém White House Down. Také se sice (pro mě nepochopitelně) nedočkal masových ovací, ale byl zajímavý ke sledování a ještě zajímavější na zpětný rozbor. Tyto věci Thurberovi citelně chybí.
Naštěstí však nevytvořil žádný odpad. A to z několika důvodů. Dwayne Johson je pořád sympaťák, hudba Stevea Jablonskiho správně burácí a délka je adekvátní. Ale jediný, kdo si zaslouží skutečně upřímnou pochvalu, je kameraman Robert Elswit (Mission: Impossible 4, There Will Be Blood).
Jeho záběry hořícího mrakodrapu působí skutečně monumentálně a z parádní práce s perspektivou se vám nejednou zatočí hlava. Zejména díky němu má tento projekt i jednu vynikající pasáž.
Jde o v kampani tolik propíranou scénu s jeřábem. Najednou se o hlavní postavu skutečně bojíme, pocit nebezpečí z výšky je (i přes občas viditelný greenscreen) hmatatelný a alespoň jednou je cítit adrenalin tak důležitý pro kvalitní napínák.
Zbytek akčních scén je neurážejícím řemeslem opisujícím od svých žánrových vzorů (od Lady From Shanghai až po Bourenovky). Jejich problém je, že téměř vůbec nevyužívají hrdinův handicap. Když se tak stane, má to najednou docela šťávu, ale s výjimkou jeřábové scény jde stále pouze o čistou rutinu.
Mrakodrap mohl být čímkoliv. Nostalgickým ohlédnutím, adrenalinovým akčňákem nebo strhujícím katastrofickým filmem.
Je však pouze nudným béčkem se slušným rozpočtem, jednou skvělou scénou a hvězdou, která by si měla dávat pozor, s kým spolupracuje. Jinak její lesk může velmi rychle a zběsile pominout. 5/10
