Netflix vytasil další velký jihokorejský hit. Vyplatí se ho vidět?
Šestidílný jihokorejský seriál Hellbound válcuje Netflix a globálně je údajně jedničkou ve sledovanosti, když z pomyslného trůnu sesadil i Squid Game. Zdá se, že diváci konečně začínají reagovat na kvalitní tvorbu z Jižní Koreje, na kterou upozorňujeme již delší dobu i my. A stejně jako u Squid Game i v případě Hellbound platí, že se jedná o kvalitní produkci, která stojí za pozornost.
Děj se zaměřuje na obyvatele Jižní Koreje, kteří čelí nepředstavitelné hrozbě. Někteří lidé se od nadpřirozených bytostí dozví, že za několik vteřin, hodin, dní či let zemřou. Nemohou se tomu nijak vyhnout.
V momentě předpovídaného konce se objeví nebezpečná a silná monstra, která člověka brutálně zbijí a roztrhají předtím, než ho zaživa upečou. Následně se vypaří do vzduchu. Jde skutečně o nadpřirozené bytosti, démony z jiné dimenze či pekla, nebo se děje něco úplně jiného? To v první sérii popravdě nezjistíme. Hellbound se moc nezabývá tím, proč se tyto nadpřirozené úkazy dějí, co za nimi ve skutečnosti je a co jsou zač nesmrtelná stvoření. Tvůrci na to šli úplně jinou cestou a my to kvitujeme.
Seriál je totiž sociálně–psychologickou studií jednotlivých lidí, ale také mas. V centru dění se totiž objevuje organizace Nová pravda, která na tyto rozsudky bytostí upozorňovala už dlouhá léta předtím, než je veřejnost začala brát vážně. Když lidé přijmou, že se to skutečně děje a nadpřirozené bytosti zabíjejí lidi, Nová pravda to spojí s boží vůlí. Stává se tak jakousi novou církví, která určuje, co je hřích, jak se má člověk chovat a proč dostal rozsudek smrti.
Drží tak lidstvo pevně pod kontrolou a nepřímo ovládá minimálně celou Jižní Koreu. Má lidi na soudech, u policie, v médiích i v politice. Jejich zákon je neprůstřelný, ale oni sami jsou hříšníky. Tvůrci vytvořili obraz klasického, zfanatizovaného náboženství, které pokrytecky vládne lidem. Jeho představitelé zakazují lidem hřešit a varují je před božím soudem, ale sami přitom ubližují a zabíjejí, jak jinak, než ve jménu božím.
Pokud ti to připomíná křižácké výpravy nebo jiná zvěrstva a zločiny, které lidé v průběhu historie ve jménu náboženství učinili, nebudeš moc daleko od pravdy. Nová pravda je dalším kultem s nemocnými lidmi, které budeš mít během sledování chuť mučit až do konce věků.
Hellbound je totiž i pořádně brutální. Když vytáhne radikálnější část Nové pravdy s názvem The Arrowhead z auta nevinnou babičku a ubije ji baseballovými pálkami, jen těžko se dá dívat na obrazovku. Hellbound se rozhodně nebojí přitvrdit, ale občas to už s prezentovaným násilím přehání.
Důsledně tak ovšem vykresluje nemocnost a nechutnost nového světového řádu (alespoň co se Jižní Koreje týká), která se ti okamžitě zhnusí. Pokud seriál Squid Game zachytil zlobu a chamtivost jednotlivců, Hellbound to povyšuje na celý národ. Zobrazuje lidi, kteří se nechali zfanatizovat úplně jednoduše, přičemž stačilo, aby se párkrát zmínil boží trest.
Seriál znázorňuje nebezpečnost podobných kultů a organizací, které lžou a zavádějí lidi. My se jen můžeme ironicky modlit, aby se něco takového jako v seriálu Hellbound ve skutečné společnosti nikdy nestalo. Některé události a chování lidí či policie jsou v něm totiž pořádně přitažené za vlasy.
Obecně se nám ale seriál z tohoto hlediska moc líbil. Namísto další klišé sci-fi/fantasy zápletky jsme se dočkali příběhu o lidech, jejich činech, psychice a světě ovlivněném a ovládaném strachem. Hellbound nabízí jedinečný pohled na prohnilou, farizejskou společnost. Navíc oplývá pár povedenými dějovými zvraty a neočekávanými cestami, jakými se příběh občas ubírá.
Režisér Yeon Sangho (Train to Busan) natočil napínavý seriál v žánrech thriller a fantasy, který ale pracuje s reálnými postavami a příběhem odvíjejícím se hlavně z činů lidí. V první polovině seriálu se mu podařilo natočit i několik napínavých pasáží, díky kterým si jako divák nemůžeš být jist ani tím, zda zfanatizovaný dav nezlynčuje nevinné děti, a bojíš se, až taková scéna nastane. Tvůrcům se podařilo tento zfanatizovaný svět vytvořit v autentickém prostředí, což pomáhá budovat jeho chladnou a bezcitnou podstatu.
Pochválit můžeme také herecké výkony a dialogy, nadbytečná se naopak zdá být délka. Hellbound by byl skvělým 2hodinovým filmem, respektive minisérií, avšak kdyby byl kratší o nějakou tu hodinku. První série navíc ve druhé polovině ztrácí dech, napětí a údernost. První tři díly byly rozhodně zajímavější.
Spoustu akčních scén jsme v první sérii neviděli, ale popravdě nám to vzhledem k jeho premise vůbec nepřekáží. Akorát byly dané akční scény docela sterilní a po zhlédnutí seriálu si nevzpomeneme ani na jednu.
Mírnou kritiku si zaslouží také vizuální triky. Zmiňované příšery vynášející rozsudek smrti totiž vypadají kvůli nedokonalým efektům jako z béčkového hororu. Na druhé straně tvůrce chválíme za využití počítačových triků k vytvoření jedné z postav, kterou záměrně nezmíníme, abychom se vyhnuli spoilerům. Díky tomu, že je digitální, divák emočně netrpí při představě jejího rozsudku (s postavou, která je viditelně vytvořena přes počítače, si nevytvoříš až takové emocionální pouto jako se skutečným člověkem).
Hellbound je originální seriál s mysteriózními fantasy prvky. Disponuje také kriminálním podtónem s pohledem do vedení nebezpečného kultu a společnosti zfanatizované pokryteckým náboženstvím. Je to všechno, jen ne to, co bys po zhlédnutí traileru čekal. Jeho délka je ovšem zbytečně natažená a druhá polovina je o něco slabší.
Trochu nám překáželo i to, že seriál divákovi neposkytl téměř žádný pocit satisfakce ohledně potrestání členů The Arrowhead a Nové pravdy. Vzhledem k jejich činům bychom je rádi viděli minimálně uhořet zaživa. Podobně budeš vnímat i arogantní teenagery, kteří s úsměvem na rtech zbijí důchodce a policie s nimi nemůže nic udělat, protože jsou nezletilí.
Přesně to jsou scény, kdy chceme, aby se dostala ke slovu spravedlnost, ale tvůrci se diváka snaží nekonečnou nespravedlností doslova utýrat. V konečném důsledku udělujeme seriálu Hellbound sedm a půl bodu z deseti a jsme zvědaví, kam se příběh posune ve 2. sérii, která je vzhledem k posledním sekundám z finálové epizody víceméně potvrzena.
P. S. Některé postavy občas překvapí nelogickými či bez nadsázky absurdními rozhodnutími. Dalo se to ovšem čekat, protože jde o stejného režiséra, který v Train to Busan donutil postavy bránit se před zombies tak, že jim do úst strkali dlaně.
