Nucené sterilizace lékaři prováděli převážně romským ženám bez jejich informovaného souhlasu. Jednou z nich je i lidskoprávní aktivistka a sociální pracovnice Elena Gorolová.
V Československu i Česku byly od 60. let minulého století nedobrovolně sterilizovány podle odhadů tisíce žen převážně romského původu. K nuceným sterilizacím ovšem docházelo po celém světě – od Švédska, kde poškozené ženy dosáhly odškodnění jako první, po Afriku. K porušování lidských práv mnohdy docházelo přímo na porodním sále při císařském řezu, kdy žena v bolestech nebyla schopna uvést informovaný souhlas. Krádeže tělesné autonomie byly ale přítomné i při vaginálních porodech. Některé ženy si také myslely, že se jedná o antikoncepci, že je to pouze dočasné.
Jednou z nich je i lidskoprávní aktivistka a sociální pracovnice Elena Gorolová, která se navzdory obavám ze společenského zostuzení rozhodla o svém příběhu hovořit veřejně. BBC ji právem zařadilo mezi 100 nejvlivnějších žen roku 2018. Spolu s dalšími ženami bojovaly více než 15 let za finanční odškodnění. To jim stát přiznal minulý rok, stále však, jak říká Gorolová, není dobojováno.
Se svým nynějším manželem Gorolová začala chodit asi v šestnácti letech. V té době se učila v oboru strojní výroba-zámečnice a pracovala v závodě ve Vítkovicích. O dva roky později otěhotněla a císařským řezem porodila zdravého chlapečka. „Když se vrátil manžel z vojny, bydleli jsme u maminky. Řekli jsme si, že nechceme další dítě do doby, než si najdeme vlastní bydlení. Zašla jsem si proto na gynekologii pro antikoncepci. Lékařka mi ale místo toho sdělila, že jsem těhotná. Přišla jsem domů s tím, že miminko zatím nechci, že ještě počkáme. Manžel i maminka mě ale ujistili, že mi pomohou – a že ‚to‘ třeba bude ta moje vytoužená holčička,“ popsala začátek svého životního příběhu Gorolová.
Na to začala docházet do poradny pro riziková těhotenství právě kvůli tomu, že poprvé rodila císařem. Po celou dobu těhotenství bylo všechno v pořádku a lékaři jí říkali, že by mohla rodit normálně.
V době kolem termínu porodu nicméně začala krvácet a musela být hospitalizována na pozorování s tím, že pokud jí začnou bolesti, přijmou ji lékaři na porodní sál. „Lékaři mě ujišťovali, že se nic neděje, všechno je v rámci možností v pořádku. Nakonec jsem tam strávila noc, druhý den se mi rozběhly bolesti a sestřička mě odvezla na porodní sál,“ uvedla.
Příchozí lékař rozhodl, že rodičce propíchne plodovou vodu, což zapříčinilo, že „vyletěla“ pupeční šňůra. Nastal chaos. „Museli zachraňovat miminko i mě. Měla jsem velké bolesti, všude byly jehly, bála jsem se a netušila, co se děje,“ popsala situaci na porodním sále. Nakonec se lékaři rozhodli pro císařský řez.
„Podepište to, nebo zemřete.“
„Když mě na něj připravovali, sestra donesla dva papíry – jeden na jména pro holčičku i chlapečka, u druhého řekla jen: 'Tohle musíte podepsat, jinak umřete.' Bála jsem se o život svůj i dítěte a neměla jsem myšlenky dokument zkoumat. Řekla, že musím, tak jsem to podepsala,“ uvedla Gorolová k traumatické zkušenosti.
Jednalo se o „souhlas“ se sterilizací, což jsem se ale dozvěděla až mnohem později.
Po probuzení na poporodním pokoji se Gorolová dozvěděla, že se jí narodil další chlapeček. Že jí byla provedena sterilizace, se dozvěděla jen tak mezi řečí od primáře při ranní vizitě. To slovo jí ale nic neříkalo, netušila, co to pro ni a její budoucnost znamená. Vysvětlil jí, že už nikdy nebude mít děti.
„Začala jsem brečet, bylo mi jenom 21 let a nechápala jsem, proč by mi něco takového udělali. Maminka a manžel mě přišli do nemocnice navštívit už tehdy, kdy jsem byla na poporodním pokoji, nicméně v tu dobu jsem spala po injekci proti bolesti. Následně se dozvěděli, že se mi narodil chlapeček a že mi rovnou udělali sterilizaci. Věděli to tedy dříve než já,“ řekla Gorolová s tím, že manžel se se zdravotníky dohadoval, jak je možné, že něco takového udělali bez svolení. Odvětili, že museli, šlo prý o život zachraňující zákrok.
Proč já?
Po propuštění z nemocnice rodinu navštívila sestřička – což bylo v tu dobu zcela běžné. „Ještě jednou jsem se potřebovala ujistit, že to je vážně pravda. Potvrdila mi, že už opravdu nikdy nebudu mít děti. Někdy se vaječníky pouze podvazovaly, mně ale přímo ‚přeřízli‘ spojení,“ dodala.
Manžel Eleny se jednu chvíli domníval, že o zákrok sama požádala. To se ale po čase urovnalo a byl pro ni velkou oporou. „Poté jsme se přestěhovali do vlastního, kam už jsme si ale žádné miminko nepřinesli. Vždy jsem říkala, že své děti chci vychovat ve vlastním, ale oba syny jsme v podstatě vychovali u maminky,“ uvedla s tím, že smutek při vzpomínání cítí i dnes.
Dlouhou dobu jsem z toho byla opravdu špatná. Kdykoli jsem viděla kočárky a miminka, tak jsem si připomněla, že já už to nikdy nezažiji. Pořád jsem měla v hlavě: Proč já?
Elena Gorolová byla se svou zkušeností sama dlouhých 13 let. Nevěděla, že podobný zásah do reprodukčních práv se týká tisíců českých žen. Téma v romských komunitách představovalo tabu, snad i ostudu. Musela neustále vysvětlovat, že to nebyla její chyba. Až přišel osudový den, kdy seděla u televize a četla zprávy na Teletextu. Prostřednictvím něj zjistila, že podobnou zkušenost jako ona mají i jiné ženy, které se spojily a chtějí situaci řešit.
Na den, kdy jsem zjistila, že nejsem sama, jsem ale čekala 13 let. V romských komunitách se o sterilizaci vůbec nemluvilo.
Vláda nechtěla, aby se rodily romské děti, míní Gorolová
V roce 2005 se tak Gorolová skrze zpravodajství běžící na televizní obrazovce dostala do organizace Vzájemné soužití a získala naději, že s nastalou situací lze něco dělat. „V té době nás na schůzky chodilo zhruba deset až patnáct žen. Velmi nám pomohl ředitel Sri Kumar Vishwanathan a Evropské centrum pro práva Romů. Chtěli jsme upozornit na to, co se nám stalo, a hlavně zamezit tomu, aby se to ještě někdy opakovalo. Jako cíle jsme si stanovili změnu přístupu k romským ženám a legislativy a odškodnění. Postupem času se mnohé z toho splnilo, ale nebylo to hned. Byl to tvrdý boj,“ řekla s tím, že si ji poškozené ženy zvolily jako mluvčí.
Společně požadovaly odpověď na to, proč se k nim nemocniční personál zachoval tak krutě. „Jedna sociální pracovnice, která pracovala v nemocnici, nám říkala, že to bylo ‚dáno shora‘, z vlády. Prostě nechtěli, aby se rodily romské děti. U neromských žen, kterým byla provedena nucená sterilizace, se zase jednalo o to, že byly ze sociálně slabších rodin,“ popsala Gorolová.
Když v rámci jednoho projektu lidskoprávní aktivistka procházela nemocnicemi a bavila se se zdravotnickým personálem o nucených sterilizacích, někteří uvedli, že to měli nařízené. Někteří zase, že pravidlo nucené sterilizace platilo po dvou císařských řezech.
„Ano, někdy to může být nutnost, nicméně nelze takové věci provádět bez souhlasu. To v žádném případě. Žena na takové rozhodnutí potřebuje čas, chce se i například poradit s rodinou, manželem. Není přece možné dát tak důležitý dokument ženě podepsat ve chvíli, kdy vůbec nevnímá. Dodnes se nedokážu smířit s tím, že to udělali jen tak,“ řekla Gorolová.
O následcích nikdo nemluvil
Obětem nucené sterilizace ale žádný lékař neřekl, jaké všechny zdravotní komplikace a nežádoucí důsledky mohou ze sterilizace plynout. Až po hodně dlouhé době se Gorolová dozvěděla, že to může způsobovat únik moči, bolest zad, krční páteře, noh. Zdravotní problémy pociťuje dodnes. Zároveň jí zákrok provedli dost necitlivě, krutost jí tak každý den připomíná dost viditelná jizva na břiše.
„Byla jsem do toho trochu hozená, neměla jsem žádné zkušenosti s mluvením na veřejnosti. A najednou jsem se měla stýkat s ministry a poslanci,“ popsala žena, která hovořila mimo jiné i v OSN v New Yorku. Musela, byť byla zprvu z vystupování na veřejnosti nesvá. Ctí totiž spravedlnost.
První, koho spolek navštívil, byl někdejší český veřejný ochránce práv Otakar Motejl. Právě on je vyvedl z omylu, že se nucená sterilizace týkala pouze romských žen. Následně se Gorolové začaly ozývat i neromské ženy, když ale zjistily, že na schůzky chodí jen Romky, většinou nedorazily. „Jejich hlasy by nám přitom pomohly. Po čase se ale zapojily a bylo to moc dobře, přestože se jedná o menšinu,“ vysvětlila.
Společnost se pak na nás nedívala jen jako na „romské ženy, které jdou akorát po odškodnění“. Což je samozřejmě nesmysl, my jsme žádaly hlavně změnu.
„Když jsme měly demonstraci před nemocnicí Ostrava Fifejdy, tak se v novinách následně psalo, že jedna z účastnic měla v té době nemocenskou. Z toho důvodu ji propustili z práce. Já osobně jsem se ale nebála a dodala jsem tím odvahu i ostatním,“ dodala.
Oporu kromě podpůrné skupiny v rámci sdružení nalezla Gorolová ve své mamince a manželovi, který se staral o děti kdykoli jezdila po světě. „Pomáhala nám ale spousta dalších organizací, například Liga lidských práv. Když jsem jela do zahraničí, podporu jsem vždy nalezla u Gwendolyn Albert. Občas jsem s tím už chtěla praštit, bylo toho hodně, což vyústilo v to, že jsem zkolabovala a půl roku zůstala na lůžku. K práci, domácnosti, aktivismu, novinářům jsem si totiž vzala ještě školu. Právě Gwen mě ale vždy popohnala a pomohla mi dostat se zpět na nohy,“ popsala.
Po letech se Gorolová setkala s lékařkou, která jí nucenou sterilizaci provedla
Od začátku svého působení ve Vzájemném soužití byla Gorolová v kontaktu s 200 až 250 ženami, kterým byly provedeny nucené sterilizace. Podle odhadů se ale jedná jen o zlomek všech obětí. „Stydí se, mají obavy. Nedivím se jim. Některé ženy kvůli tomu opustili manželé, následně měly kvůli nemožnosti mít dítě ‚problém‘ nalézt druhého partnera,“ řekla. Ani pro tak silnou osobnost ale nebylo jednoduché točit dokumenty přímo v nemocnici, kde jí sterilizaci provedli. Všechny vzpomínky se vrátily.
Poslední žena se mi ozvala v roce 2006. Sociální pracovnice na ni vytvořila obrovský nátlak. Řekla jí, že pokud nepůjde na sterilizaci, odebere jí děti. Což ji samozřejmě vyděsilo a raději zákrok podstoupila. Překvapilo mě, že se to ještě děje, nicméně si myslím, že k tomu dochází i dnes.
Po letech se Gorolová setkala s lékařkou, která jí nucenou sterilizaci provedla: „Setkala jsem se s paní doktorkou tak, jako teď sedíme spolu my dvě. Řekla mi, že dnes už by se nic takového nestalo. Ale ona v té době nebyla lékařkou? Nevěděla, co dělá? To mě velmi rozčílilo, cítila jsem nenávist,“ dodala s tím, že dnes už takovou nenávist necítí. Je to už mnoho let a daná lékařka už asi ani nežije. Vyrovnaná ale Gorolová není. „To nejde. Máte to v sobě pořád, nedá se to smazat,“ dodala.
Kvůli své zkušenosti je Gorolová vůči lékařům nedůvěřivá dodnes. Na lékařské prohlídky i přesto ovšem dochází pravidelně. „Když jsem přišla do nemocnice se zlomenou rukou, sestřička mi dala k podpisu nějaký papír. Za chvilku přišla zpátky a chtěla, abych jí ho odevzdala. Ohradila jsem se, že si chci nejprve všechno přečíst, na což mám spoustu času,“ řekla se smíchem. Aktivistku nicméně zdravotníci nejspíše poznali, a tak se k ní chovali lépe než k „běžné Romce“. Ty podle Gorolové zažívají diskriminaci ve zdravotnictví dennodenně.
„Na Fifejdách mají pokoje, kam dávají pouze Romky a ženy z dalších menšin. Jsou oddělené od těch neromských. Už to dítě, které romská žena porodí, čelí diskriminaci. Proč nemůžu být na pokoji s neromskou ženou? Vždyť to nedává smysl,“ uvedla.
Možná, že opravdu byli nuceni něco tak krutého provádět. Do jisté míry tomu rozumím, nikoli ale z lidského hlediska.
Žádné odškodnění není adekvátní
V roce 2021 Senát schválil odškodnění do výše tři sta tisíc pro osoby, které byly nuceně sterilizovány. Kompenzace by se mohly týkat asi 400 žen, požádat o ně mohou do roku 2025. Ani tak ale stále není vyhráno, upozornila Gorolová, která spolupracuje s Ligou lidských práv, a ženy, jež se o odškodnění přihlásí, registrují. Poškozené ženy musí získat lékařskou dokumentaci z nemocnice, kde rodily, nebo alespoň potvrzení o skartaci. „Každá nemocnice to má jinak, někde skartují po deseti letech, jinde klidně i po čtyřiceti. Je nutné mít v ruce nějaký důkaz,“ vysvětlila Gorolová.
Následně se žádostí chopí právničky, které tvoří argumentace a pošlou dokumenty ministerstvu zdravotnictví. Resort ale podle Gorolové vůbec nekomunikuje. Neví tak, kolika ženám bude odškodnění přiznáno, kolika zamítnuto. Ze 170 žádostí, které se podávají postupně, bylo odškodnění zatím vyplaceno asi deseti ženám. Jedná se ovšem o velmi zdlouhavý byrokratický proces, některé ženy podaly žádost v lednu a dodnes nemají odpověď.
Nejprve jsme žádaly plošné odškodnění, že by se najednou odškodnilo 300 až 400 žen, ale to by vláda nikdy neschválila.
Ženy, kterým dokumentaci nemocniční personál skartoval, musí doložit například ověřené svědectví od rodiny. Bohužel je už nyní jasné, že ne všechny ženy na odškodnění dosáhnou. „Třeba já mám v dokumentaci napsáno, že jsem sterilizaci žádala. Z různých lékařských dokumentací je také poznat, že tam určité věci byly ‚dodané‘ až s odstupem času. Někde je i úplně jiné písmo a tak podobně,“ řekla Gorolová. Žádné finanční odškodnění ale podle ní není za tak krutý zákrok adekvátní.
