Jaký je život na farmě, kde jsou zvířata s lidmi zcela rovnocenná? Kde mohou celý den běhat, hrát si, dožadovat se láskyplného drbání? Kde dostala – v kontextu hospodářských zvířat – neobvyklé privilegium: žít?
„Na začátku tady nebylo nic, jenom pole,“ říká mi Marie Šebestová a ukazuje kolem sebe. Obcházíme pozemek, přetvořený v azyl pro hospodářská zvířata, který ve vesnici Dobrovítov spolu s kamarádkou Kateřinou Šmídovou před osmi lety koupily. Těžko se tomu věří – že tady nebylo vůbec nic. Když se člověk rozhlédne kolem sebe, vidí hutně poseté pozemky. Několik jurt a chatiček, přístřešky pro zvířata, houpačku, ploty, stroje, starou maringotku. „Opravdu. Přijeli jsme sem s kamarádem Kubou, zaparkovali jsme auto, koukali na prázdný pozemek a přemýšleli, kde máme začít,“ směje se.
Marie již předtím pomáhala v kočičím útulku, ovšem zlom přišel, když se dozvěděla, v jak krutých podmínkách žijí hospodářská zvířata – před deseti lety se tak stala vegankou. Brzy si navíc uvědomila i rozměr této problematiky. Pro lidskou potřebu se ročně zabijí miliardy zvířat. A ještě jinak – 60 % všech savců na planetě tvoří hospodářská zvířata (většinou skot a prasata). 36 % poté tvoří lidé a pouhá 4 % savců tvoří divoká zvířata. Podobně nepředstavitelná jsou i data týkající se ptactva. Chovná drůbež dnes tvoří 70 % všech ptáků na naší planetě, pouze 30 % ze všech okřídlených tvorů žije volně v přírodě.
Obrovské plány
Přes Facebook se tedy připojila k organizaci Soucitně, která sháněla lidi, kteří by se chtěli podílet na budování azylu právě pro hospodářská zvířata. Skupina padesáti lidí se tehdy sešla v restauraci Loving Hut v Praze, aby nápad prodiskutovala. „Měli jsme obrovské plány, ale všechno trvalo velmi dlouho. Ještě další rok se nic nedělo,“ vysvětluje.
Marie se tedy, ač původně projekt nechtěla mít ve svých rukou, proaktivně spojila právě s Kateřinou, se kterou se dohodly, že pozemek najdou co nejrychleji ony samy. A tak se také stalo. Daly dohromady našetřené peníze, další si půjčily od rodičů či přátel a záchrana zvířat mohla začít.
Společně s dalšími lidmi z onoho „nic“ zvládli vytvořit azyl pro momentálně zhruba 120 „zachráněných bytostí“, které by jinak nyní, v červenci 2022, už zřejmě nežily. Po pozemcích se probíhají – Marie používá téměř výhradně zdrobněliny, když o nich mluví – kačenka Happy, krocánek Brown, slepička Barunka a její kuřátka, ovečky Kempík a Ovečka, prasnička Růženka a Aninka, prasátko Piggy a Milánek, kravičky Grace a Jitka, volek Oliver, kozičky Dorotka s Lízou, mazlivý kozel Matěj (který dokonce i místo jídla preferuje lidskou společnost), pejsek Čiky, lama Franta, kočka Magie a kocour Vítek, který prosí o jídlo nebo mazlení jako pes.
Zvířata se na Farmu Naděje dostávají jak z velkochovů, tak z malochovů. „Nebo někdo zjistí, že je někde nějaké zvíře týrané, zasáhne a doveze ho k nám, někdo zase vyhraje zvíře v tombole a nechce ho nebo někdo najde vyhozené a raněné zvíře u silnice. Naše ovečky někdo našel pod mostem. Jsou to místa, kam by se ta zvířata sama nedostala, někdo je tam musel ‚vyhodit,‘ “ popisuje Marie s evidentní trpkostí na jazyku.
Farma Naděje ovšem momentálně již kapacity navyšovat nemůže. 120 zvířat na dva a půl hektaru pozemku je již tak přílišné množství. Každý rok ale některá zvířata umírají a jiná zase přicházejí, takže zde i přes „stop stav“ mají kolem 20–30 nových zvířat ročně.
Zvířecí vazby
Ačkoli by se mohlo zdát, že se při tak vysokých počtech člověk proti smutku ze ztráty a smrti obrní, není tomu tak. „Zemřela nám kočička Maki, paní Maková. Vůbec jsme tomu nemohli uvěřit. Že už tady s námi nebude. Zrovna v ten samý den se k nám ale dostalo prasátko Pepinek, které vypadlo z transportu na dálnici. V tu dobu jsme zachránili ještě telátko Eywu a ti dva si k sobě vytvořili neuvěřitelnou vazbu. Nehnuli se od sebe, každý den spali vedle sebe. Když pak Pepinek umřel, tak ho Eywinka neustále hledala. Pak už se s nikým jiným takto neskamarádila. To se stává často. Jsou pak sice stále součástí celé skupiny, ale už nemají toho svého parťáka. Vidět tyto zvířecí vazby je vždy silný zážitek.“
Střídají se tady i lidé. Přicházejí, ale po čase se zase vydávají dál. „Moc lidí tady nedokáže žít, je to dost náročné. Někdo to vydrží půl roku, někdo rok,“ říká Marie.
„Často jsou tady krizovky. Krávy rozbijí ploty, musíš je opravovat – i když je zima a jsou chumelenice. Máš úplně zmrzlé ruce, ale prostě to musíš dodělat. Nebo jsme tady měli povodně, protože máme trochu špatně udělanou studnu, takže nám nešla elektřina a lítali jsme tady po kolena ve vodě. Jednou nám utekla Grace (obrovská, majestátní a ano, trochu i strach nahánějící skotská náhorní kravička, pozn. red.), to bylo strašné. Bolestivé je samozřejmě i to, když zvířata umírají. To jsou opravdu náročné chvíle. Tolikrát tady byly momenty, kdy jsme brečely, že se jdeme zabít,“ vzpomíná a do hlasu se jí vkrádá melancholie. „Ale čím jsme tady déle, tím máme ty věci vychytanější.“ Opět se usmívá a nabízí mi makový veganský závin.
Trvale zde momentálně bydlí ve dvou – kromě Marie je tu ještě Hanka, která v době mého příjezdu seká trávu. Na léto se sem přestěhovala také devatenáctiletá Andrea, přezdívaná Andy, která k nám přibíhá, aby se Marie zeptala, kam má dát posekanou trávu.
Urovnat si věci v hlavě
Co Andy motivovalo k tomu vyměnit klidné léto za práci na farmě? Převážně láska ke zvířatům. „Také jsem si tedy chtěla urovnat nějaké věci v hlavě. To tady jde skoro samo. Tím, že jsem tady s těmi zvířaty, se cítím mnohem lépe,“ popisuje. Vyhovuje jí ráno vstávat, hned jít mezi zvířata a vidět, jak jsou spokojená. „Ostatní lidé to tady mají nastavené stejně jako já, to je úžasné. Jsem tady fakt šťastná. Byla jsem teď na týden doma a strašně se mi tady po tom stýskalo.“ Směr jejího akademického směřování tak není nikterak překvapivý – plánuje jít na obor ochrana zvířat a welfare na fakultě veterinární hygieny a ekologie v Brně.
Podobně to má i dvacetiletá Viola ze Švýcarska, která přijela v červnu a měla odjet na začátku července – to se ovšem nestalo. „Strašně se mi tady líbí, takže si zatím nejsem úplně jistá, kdy přesně odjedu.“ Viola byla ještě předtím v podobném azylu pro hospodářská zvířata na Slovensku, odkud ji pak nasměrovali na Farmu Naděje. „Myslím, že zachraňovat hospodářská zvířata je ctnostná věc.“ Viola je vegetariánkou od svých devíti let, tady se stravuje výhradně vegansky a zřejmě v tom bude pokračovat i po návratu domů.
„Spojení či vztah ke zvířatům jsem měla, myslím, vždy. Jako malá holka jsem vždy zachraňovala šneky nebo červy, zatímco se mi děti posmívaly, že to je nechutné. Někdy mám zvířata raději než lidi.“
„Proč?“
„Nevím. Mají čistou duši.“
Jejich práce je zde kompenzovaná stravou a ubytováním. Každý týden sem na tři dny přijíždějí pomáhat také další dvě slečny a přes léto se zde střídá až 20–30 dobrovolníků. Mnozí z nich se vrací a jezdí pomáhat opakovaně.
Život je tady ale značně náročný i v případě, že zrovna mohutná Grace neboří ploty, nikdo neutíká a zvířata se vzájemně nenapadají. „V pět hodin otevíráme drůbež, ve 4:50 totiž kokrhá kohout. Pak záleží, jestli ještě usnu, nebo ne. Když ne, tak dělám office věci, v osm krmíme, kydáme, každý jsme venku, každý má na starost něco jiného. Nejdříve se obstarají zvířata a pak zjišťujeme, co je ten daný den potřeba udělat. Práce s e-shopem, emaily, oběd, společně se najíme, úklid, starost o dobrovolníky nebo jezdíme na veterinu. Večer se zase krmí,“ vykládá mi Marie seznam každodenních činností. Léto je obzvláště únavné. Pracuje se od rána do večera.
„Právě proto nyní pracujeme na tom, aby se tady dalo žít pohodlněji. Abychom naše dobrovolníky mohli zaměstnat a férově ohodnotit. Stavíme pohodlnější bydlení, nastavujeme pravidla tak, aby lidé mohli i odpočívat.“
Aby byla zvířata zase divoká
Těžká a fyzická práce jim ale za smysl, který z ní získávají, stojí. Jak připomíná Marie – je to o prioritách. „Někomu by to smysl nedávalo. Nám jo.“
Ale ano, samozřejmě by si takovou realitu nutně nevybrala, kdyby měla jinou možnost: „Chci, aby azyly neexistovaly. Já se taky nechci od rána do večera starat o zvířata. Chci, aby neexistovala zvířata, která potřebují pomoc. Chci, aby všichni žili pospolu v pohodě a respektu. Aby zvířata byla zase divoká. To ale lidi zatím nechápou, a i to je účel naší farmy. Otevřít lidem oči, proto se snažíme šířit osvětu. Chceme dělat přednášky, koncerty, několikadenní pobyty. Chceme, aby lidé viděli to spojení se zvířaty a s přírodou. Aby měli možnost se pohrabat v hlíně. Jdeme s nimi mezi zvířata, říkáme jejich příběhy. To je nejlepší cesta, jak lidem otevřít oči,“ vysvětluje mi.
Vzhledem k její implicitní pobídce se rozhlížím. Modrá obloha s nádhernými bílými mraky, které tvoří abstraktní obrazce. Léto je vepsané do všeho, co vidím. Vše je živé, zelené. Nedaleko od nás roste obrovské množství heřmánku, který tvoří dojem, že zem pokrývá bílá nadýchaná deka.
Budoucí podobu farmy si tedy představuje jinak? Když by si dovolila snít, jak by to tady mohlo časem vypadat?
„Já si to tady do budoucna představuju jako živý supermarket. Byla by tady velká permakulturní zahrada, kam lidé budou moci přijít, vezmou si košík, nasbírají si to, co roste, a pak zaplatí za konkrétní váhu. To by bylo perfektní. Pěstovat si svoje jídlo je jako tisknout si vlastní peníze. Za jídlo se nemá platit. Má to být tak, že jdeš, utrhneš si jablko nebo hrušku, sníš to a jdeš dál. Je to zdravé, čerstvé, zabere ti to tak minutu. Zbytek času můžeš věnovat věcem, které tě posouvají dál. My se ale jídlem zaobíráme příliš, věnujeme do něj strašně moc času i peněz. Brzdí nás to.“ Marie připomíná i environmentální dopady lidského stravování.
Kvůli produktům, jako je například maso, palmový olej, kukuřice, sója nebo kakao, jsou páleny obrovské plochy deštných pralesů. Přechod na veganskou stravu tak lidé často volí jako individuální odboj proti systematickému ničení přírody – oprávněně. Například vědecký časopis Proceedings of the National Academy of Sciences uveřejnil v roce 2016 studii, dle které by se po přechodu lidí na rostlinnou stravu snížily emise spojené s produkcí jídla až o 70 procent.
Ale zpátky ke snění. Cílem je tedy podle Marie vytvořit zde alternativní způsob žití. Bytí. Fungující organismus. Mít permakulturní zahradu, ve které má každý své místo a může být sám, ale pak i něco tvoří společně. „Každý by měl i spoustu času na své věci, na tvorbu, meditaci. Když máš svou zahradu, kde máš ovoce a zeleninu, co můžeš klidně uskladnit na zimu, a jednou za čas si k tomu upečeš chleba v peci, tak máš vystaráno. Chceme, aby byl člověk co nejméně závislý na systému, ale aby ho to zároveň bavilo. Aby tady člověk nemusel jen makat, celý den se ohánět a být ponořený, pardon za ten výraz, v hovnech. Chceme chodit ven do lesa, na houby, mazlit se s zvířaty, koukat na filmy, tvořit, scházet se. Tím, že je člověk tady, se ničeho nezbavuje.“
Pochopení pro ně samozřejmě nenacházejí všichni. Od obyvatel Dobrovítova často slýchávají, že jsou podivíni. „Mají nás za blázny, v podstatě se tady staráme o jejich jídlo, jako by to byli naši mazlíčci. Ale už nás berou více vážně. Na začátku jsme tady měli strašně moc odpadu, vypadalo to jako skládka, protože jsme stavěli ze starých a použitých materiálů.“ Na stavbu využívali expandovaný polypropylen, na zabezpečení vrat a bran zase staré bezpečnostní pásy do aut a z pneumatik, které plánují zakrýt hlínou a zatravnit, staví hlediště.
Spojuje nás něco víc
„Ale teď už vidí, jak se to posunulo, a mají k nám už respekt. Vidí, že nás spojuje něco víc, že to neděláme pro sebe, ale pro ta zvířata.“ Její slova mohu doložit i já – v autobuse jsem řidiče poprosila, aby mě místo na zastávce vyhodil až na Farmě Naděje. Usmál se, a tak se ptám: „Znáte to místo?“ „Jasně,“ říká. „Co si o tom myslíte?“ „Já mám zvířata rád, takže to asi má něco do sebe,“ odpovídá.
Podobným myšlenkovým procesem prošli i Mariiny rodiče. „Také si mysleli, že jsme blázni. Tatínek se mě ptával, zda si nemohu najít normální práci. V očích ‚normálních‘ lidí to může působit jako selhání. Ale rodiče už si zvykli, dokonce sem občas i jezdí. Maminka říká, že dokud jsme šťastní, tak je to v pořádku.“
Pokud její maminka ví, že právě záchrana zvířat dělá Marii šťastnou, znamená to, že měla tendenci zachraňovat zvířata už od malička?
„Jo. Když jsem byla malá, tak jsme za barákem měli lesopark, kam jsme s kamarády chodili zachraňovat kuřátka, která se dávala orlům. Bylo nám asi sedm let. Vyslýchala nás kvůli tomu Veřejná bezpečnost, studovala jsem ještě za komunismu. Snažili jsme se pomoci těm kuřátkům, takže jsme skákali přes výběh s bizony. Tam nás ale chytil hlídač a nahlásil nás ve škole. Řešila to s námi policie i ředitel. Říkali, že to nahlásí rodičům. Toho jsme se strašně báli. Ale on to rodičům nikdy neřekl. Věděl, že jsme chtěli udělat něco hezkého, ale že bychom doma měli průšvih. Ale ano, ti bizoni by nám asi mohli ublížit, takže nás asi chtěli jen postrašit.“
„Je taková míra empatie vůči všem živým bytostem snesitelná? Jaké to je, prožívat bolest za každé, nejen hospodářské, zvíře na planetě?“
„Je to těžké. Ale je lepší znát pravdu než být oblbnutý. Já si myslím, že jsme všichni propojení, tvoříme jednotu. Je to kolotoč. Každý jsme si prožili život všech ostatních. Ať je to kámen, strom, zvíře. Takže v důsledku ubližujeme sami sobě. Můžu ovlivnit jen to, abych ke každé bytosti, se kterou se setkám, přistupovala tak, jako bych to byla já. Říká se: chovej se k ostatním tak, jako bys chtěla, aby se oni chovali k tobě, kdyby se role vyměnily. To je přesně ono.“
Ono propojení má podle Marie ještě další paralelu. „Dokavaď budeme ubližovat zvířatům, budeme trpět a vést hrozné životy i my. Jak to řekl Tolstoj? ‚Dokud budou jatka, budou i pole válečná.‘ Ale lidem to nemůžeš nutit násilím. Musíš jim otevírat oči tím, že půjdeš příkladem,“ říká.
Procházíme stejnou cestou, kudy vedou návštěvníky na dny otevřených dveří (ty bývají každou poslední neděli v měsíci od 15 hodin), během kterých se právě o ono otevírání očí snaží. Zastavuji se u hnědého volka – Olivera. „Ten je tady od svých tří měsíců. Narodil se 21. prosince. Verča, která ho zachránila, je dcera velkochovatelů, kteří mají farmu na maso a mléko. Jedna kravička na tom byla strašně špatně. Verča jí pomáhala při porodu a slíbila jí, že pokud to zvládne, tak se jí o to telátko postará. Narodil se chlapeček, ale majitelé ho chtěli rovnou poslat na jatka. Že ho nebudou ani krmit, protože je slabý. Ona si to ale nějak vyprosila, rodiče na ni tedy byli naštvaní. Kravička na tom ale byla opravdu špatně a po dvou dnech zemřela. Proto se jmenuje Oliver, jako Oliver Twist, protože je sirotek.“ Veronika pro něj hledala domov, a tak se Oliver dostal na Farmu Naděje.
Rozhlížím se kolem a můj pohled zastavuje na ceduli, kterou jsem viděla hned po příjezdu. Tučnými písmeny tam stojí: „Na počátku štěstí byla naděje.“
„Co pro tebe přesně znamená naděje?“
„Naděje na lepší svět. Kéž jsou všechny bytosti šťastné,“ dodává s laskavým úsměvem na tváři.
