Ve středu 10. července se v pražských Žlutých lázních uskutečnil koncert Black Eyed Peas a Refresher ti z něj přináší reportáž.
Když jsem před pár měsíci na sociálních sítích zahlédla, že do Prahy přijedou Black Eyed Peas, měla jsem z toho upřímnou radost. Ačkoli žánrově nejsou mým šálkem kávy, v pubertě jsem je milovala a pořád mají místo na mém koncertním bucket listu. S radostí jsem proto ve středu večer vyrazila do Žlutých lázní, ale byla jsem připravena i na to, že koncert (nebo spíš show?) může být jeden velký cringe. A taky že byl.
Akce pro boomers
Program ve Žlutých lázních začínal už v půl šesté večer, kdy se za mixážní pult postavil DJ FeFe a pár minut před sedmou ho vystřídal DJ Roxtar. Já jsem do areálu kvůli pracovním povinnostem zamířila až v půl osmé a k mému překvapení byl prostor před pódiem už zcela plný. To samé platilo pro stánky s občerstvením, u nichž vznikaly fronty i na několik minut, nebo pro toalety, před kterými stály dlouhé zástupy lidí. Okamžitě mi bylo jasné, že nejsem jediná, kdo si sem přišel splnit svůj „dětský sen“, a že areál bude víceméně zaplněný.
Méně překvapivé pak bylo složení publika. Boomers byli všude, kam se člověk podíval. Popíjeli gin s tonikem, vlnili se do rytmu rádiovek, které pouštěl DJ Roxtar, a užívali si letního večera. A všechno si dokumentovali na své telefony (na šířku samozřejmě), přes které v pozdějších hodinách už skoro ani nebylo vidět na stage.
Začátek setu Black Eyed Peas byl avizován na 20:20 hodin, ale skupina měla zpoždění a nechala nás čekat ještě pár minut po půl. Najednou se ozvala rána a na stagi se zjevili Will.i.am, apl.de.ap a Taboo. Následoval mohutný potlesk. Kapela odstartovala show písní Let’s Get It Started, hymnou roku 2004, která snad všechny přítomné roztančila. Vypadalo to slibně a už už jsem si začínala myslet, že to třeba nebude takový cringe.
Pouť, nebo koncert?
Nehezky jsem se zmýlila. Kapela už několik let vystupuje bez Fergie a její místo sice zastoupila skvělá zpěvačka J. Rey Soul, ta ale moc prostoru nedostala. I proto v setlistu chyběly starší hity, které byly nahrazeny novějšími rádiovkami. Ritmo (Bad Boys For Life), Mamacita, In The Air… to vše v latino mashupech, které jako by návštěvnictvo teleportovaly do devadesátek, přímo na vesnickou pouť. Chyběly už jen výkřiky „attention“.
Chvílemi jsem měla pocit, jako bych poslouchala hodinový remix písně Despacito od Daddyho Yankeeho, nikoli skupinu, kterou jsem v dětství tolik obdivovala. Byla jsem zklamaná. Skoro jako bych se znovu ocitla na diskotéce v malém městě, kam jsem chodila před deseti lety a kterou jsem považovala za highlight svého týdne.
Moje pocity nespasily ani písně jako Where Is The Love?, Pump It, Don't Stop The Party nebo třeba The Time (Dirty Bag), do kterých jsem vkládala tolik nadějí. Prostě nezněly jako na nahrávce, což mohlo být způsobené tím, že je skupina hrála za doprovodu kapely, takže se Žlutými lázněmi linuly především zvuky bubnů a kytar. Nekliklo to, nefungovalo to.
Nepomohlo ani to, že skupina sem tam do své show zařadila i ohnivé efekty a po celý večer obdivuhodně komunikovala s publikem. Někdy bohužel až příliš. Závěrečný song I Gotta Feeling, který byl mixnutý úsekem My Humps a Meet Me Halfway, kapela neskutečně natahovala a nebudu přehánět, když řeknu, že trval snad deset minut. Vzhledem k obsáhlému repertoáru Black Eyed Peas mě to celkem překvapilo – aby kapela natáhla set, mohla sáhnout po jakémkoli songu a nemusela hrát takovou trapnohru, která po pár minutách začala nudit.
„Bylo to znásilnění nostalgie!“
K mému překvapení bylo mnoho lidí v areálu ze show nadšených. Na jednu stranu to chápu – povětšinou se jednalo o mainstreamové fanoušky a fanynky, kteří si přišli kapelu odškrtnout a byli rádi, že na pár hodin vypadnou ze stereotypu a „zapaří si“. Jenže já chci něco víc. Chci odcházet nadšená, překvapená a hudebně uspokojená, což se v případě Black Eyed Peas bohužel nestalo.
„Víš, já jsem ráda, že jsem si ten lístek koupila. Byla to nostalgie,“ řekla mi kamarádka po show. „Bylo to znásilnění nostalgie!“ oponoval jí kamarád a já s ním musím souhlasit. Nostalgie má být kouzelná, příjemná a nemá v člověku vyvolávat pocit tzv. second hand embarrassmentu.
Hudba – meh. Zábava – OK
Ale abych nebyla jenom kritická, jedno koncertu musím nechat. Hudebně mě sice nebavil a nemohla bych mu dát více než čtyři body z deseti, ale večer jako takový byl zábavný. Spolu s kamarádstvem jsem si zatančila, zazpívala si hity svých mladých let a musím říct, že i kapela mezi sebou měla po těch letech na hudební scéně hezkou energii.
Will.i.am promlouval ke svým spolukapelníkům i publiku, vzpomínal na rok 2012, kdy v Praze nahrával s Českým symfonickým orchestrem, kapela hodila freestyle track reagující na lidi, kteří koncert poslouchali z lodě na Vltavě, a celkově se snažila, aby přítomní na tenhle večer jen tak nezapomněli.
Někteří si tak set o zhruba 16 písních, který trval necelou hodinu a půl, užili víc a někteří míň. Já jsem bohužel v té druhé skupině.
