Pokračování legendárního Gladiátora je tady. Jak se návrat do Kolosea povedl?
Chtěl bych mít v 86 letech tolik energie, jako má dnes již legendární režisér Ridley Scott. Jen za poslední čtyři roky jsme od něj viděli Poslední souboj, Klan Gucci, Napoleona a nyní čerstvě Gladiátora II. A byť to kvalitativně nebyla vždy hitparáda (nejlepším z této čtveřice je jednoznačně historický Poslední souboj), rozhodně mu nelze upřít odhodlání, zápal, dokonalou technickou stránku i naprosto unikátní schopnost mít ty nejvýpravnější filmy široko daleko. Opět to potvrdil i v pokračování svého dost možná nejslavnějšího snímku, které po dlouhých čtyřiadvaceti letech navazuje na příběh Maxima Decima Meridia a jeho nesmrtelného odkazu.
Tebe už ale jistě zajímá, jak se epická novinka s Paulem Mescalem a Pedro Pascalem povedla, a jestli se vyplatí na ni vyrazit do kina. Neboj, na vše ti odpovíme na následujících řádcích. Začneme ale hezky popořadě.
Opraš sandále, antika je zase cool
Děj filmu se odehrává nějakých 16 let po smrti Maxima (Russell Crowe), kdy se ocitáme v posledním svobodném městě království Núbie (dnešní Súdán a Egypt) s postavou jistého Hanna (Mescal) a jeho manželky Arišat (Yuval Gonen). Počáteční idylku ovšem okamžitě naruší zvony bijící na poplach, na přístavní město se totiž řítí římské galeje – masivní flotila lodí pod velením generála Acacia (Pascal) má za cíl město dobýt ve jménu Říma a Hannovi spolu s Arišat tak nezbývá nic jiného, než se chrabře bránit tváří v tvář jasné porážce. Opakuje se tak víceméně velkolepá úvodní bitva z jedničky, s tím rozdílem, že tentokrát je zde moře a dění sledujeme více z perspektivy obránců (resp. „barbarů“), a méně z perspektivy římských legií.
Po strhující úvodní pasáži se každopádně Hanno ocitá v zajetí, a stejně jako kdysi Maxima, i jeho nyní pohání motiv pomsty, kterak míří spolu s ostatními otroky zpátky do Říma, kde dva spratkovití císaři (Joseph Quinn a Fred Hechinger) hodlají uspořádat další gladiátorské hry na počest úspěšného (avšak demotivovaného) generála Acacia. V tuhle chvíli už si tak můžeš všimnout, že se ledacos z receptu milované jedničky opakuje. To samo o sobě může snadno zklamat ty, kteří třeba doufali, že druhý Gladiátor ten známý koncept přece jen maličko ozvláštní.
Nic takového se však neděje, aspoň ne na takové úrovni, jaká by asi byla potřeba. Co místo toho druhý Gladiátor dělá, je že nad rámec toho obdobného sledu událostí (bitva, otroctví, vstup do arény, získání slávy, vzdor, pokus o vzporu atd.) do příběhu přisypává ještě jakési pokusy o odvedení pozornosti, které ale v drtivé většině případů končí ve slepých římských uličkách.
Hlavní postava Hanno (scénář se mimochodem hrozně dlouho snaží maskovat fakt, že se jedná o Lucia, Maximova a Lucillina syna z jedničky, což je jasné i tomu písku v Koloseu, a proto ten zvrat kolem jeho identity později vůbec nefunguje...) tak například beefuje s generálem Acaciem, ale přitom se ve filmu střetnou jen jednou a ještě navíc to vyústí úplně jinak, než jak by prvotní motivace Hanna mohla napovídat. A to samé vlastně platí i pro další takové nápady, ať už je to vztah Hanna a jeho matky (ztvárněné znovu skvělou Connie Nielsen), celá dějová linka kolem postavy mazaného obchodníka s otroky Macrinuse (Denzel Washington) nebo plán na svržení tyranských císařů, s nímž se tu pracuje doslova jen v momentech, kdy se to zrovna hodí.
Noční můra tvé učitelky dějepisu
Výsledkem je tak na jednu stranu tematická i dějová přeplácanost, díky níž nelze brát příběh moc vážně, a na tu druhou audiovizuálně epický zážitek, který na těch správných místech dokáže omámit smysly a přivodit pocity extáze a vzrušení, jaké jsi měl*a naposledy někdy u Tróji. Ono ostatně s antickým spektáklem naolejovaného Brada Pitta má Gladiátor II možná víc společného než s přece jen o dost vážnější (pro někoho díky tomu možná patetičtější) jedničkou.
Ať už je to Scottova tradiční historická nepřesnost, z níž šílí odbornictvo po celém světe („Get a life,“ vzkazuje mimochodem režisér, jenž ve druhém filmu zaplavil Koloseum vodou a vpustil do něj digitální žraloky...), nebo právě ona ze-všech-koutů-stříkající maskulinita (původní Gladiátor rozhodně nebyla žádná přehlídka bicáků, dvojka naopak tlačí do popředí pekáče buchet v každém druhém záběru) jako v Tróji a všech dalších pozdějších filmových i seriálových pokusech o velkolepé znázornění antiky, fanoušci a fanynky historie (nebo chytrých scénářů, které dokáží kloubit „eye candy“ momenty s poctivě vykonstruovanou zápletkou) zkrátka utřou. A nejvíc to dost možná zamrzí ty, kteří z těchto důvodů mají prvního Gladiátora s Crowem na piedestalu. Tohle pokračování totiž touží po krvi a ničem víc.
Sen o Římě (a lepším filmu)
Ano, v rukou tak schopného filmaře, jakým je Ridley Scott, vypadá druhý Gladiátor vskutku božsky. Už jen díky své výpravnosti nejspíš stojí za návštěvu kina s tím největším možným plátnem (v Praze tím pádem IMAX).
Když se do toho ale zároveň postavy s vážnou tváří baví co pět minut o tom, jak velký filozof Marcus Aurelius snil o svobodném Římě, a co musí udělat, aby jeho sny proměnily ve skutečnost, zatímco kolem nich skáčou digitální opice, záporáci působí jako naprosté karikatury Commoda z jedničky, Lucius/Hanno si získá respekt ostatních bojovníků v aréně, aniž by pro to cokoli udělal, jednotlivé motivy přichází a zase odchází a postavy mění své plány i aliance, jako by to byla partie Monopolů, a nikoliv drama z antického Říma, tak si člověk tu obrazovou stránku zkrátka vychutnává o dost míň.
Možná největším překvapením pak je, že druhý Gladiátor vlastně moc nefunguje ani po herecké stránce. Zatímco Connie Nielsen opravdu dává do své role všechno, zbytek buď přehrává (Denzel), nemá dostatek prostoru (Pascal), nebo se do podobné role vůbec nehodí (Mescal).
Zkrátka a dobře, vše, co dělalo prvního Gladiátora nezapomenutelným a mnohdy ikonickým zážitkem, dělá dvojka hůř. A všechno nové se sem buď nehodí, nebo ve finále nevyzní tak, jak tvůrci nejspíš zamýšleli. Ridley Scott tak natočil sice další velkolepou sandálovku, jaké nám upřímně v kině dost chyběly, ale zároveň jí nedal nic, kvůli čemu by ji stálo za to vidět někdy znova. A vzhledem k tomu, na jaký snímek navazovala, to lze právem označit za jedno z největších letošních zklamání.
